Ani Marx, ani Lenin. Jen původní národy vědí, jak překonat kapitalismus

Nahraďme pomýlenou západní koncepci soukromého vlastnictví přirozenými vztahy, jaké mají k zemi a přírodě její původní obyvatelé.

Julian_brave_noisecat

Julian Brave NoiseCat

30.03.2017 08:58

Související

Štěstí z šesti

Opomíjené příběhy

Žijeme ve světě, jemuž vládne princip soukromého vlastnictví. Jen co byli vyvlastněni a vyhnáni původní obyvatelé, země byla vyměřena, rozparcelována a rozprodána těm, kdo nabídli nejvíc. Světadíly se dnes při pohledu z výšky vypadají jako nekonečná mozaika. Zelené a žluté lány, béžová předměstí a ocelově šedé bloky měst se rozprostírají od pobřeží k pobřeží.

Ústřední logikou režimu soukromého vlastnictví je produktivita – a produktivní je vskutku obludně. Průmyslová revoluce, poháněná výnosy z miliard hektarů půdy uloupené domorodým obyvatelům Ameriky, Afriky, Asie, Irska a Austrálie, vynesla v krátké době ke světovládě dvě anglickojazyčná impéria – britské a později americké, které dodnes zůstává nejvýkonnější ekonomikou na světě.

Vlastnictví rovněž podporuje a udržuje určitý soubor hodnot a vztahů k zemi. Je základem utopie, jíž se říká americký sen: představy, v níž tvoří tvrdá práce a později vlastní pozemek a dům základ nekonečných příležitostí – či alespoň úniku před nemilosrdnou nadvládou kapitálu. Je to představa, která odděluje člověka od ostatních zvířat a upevňuje lidské panství nad přirozeným světem a všemi živými bytostmi.

Logika vlastnictví proměnila svět k nepoznání. Teprve dnes je ale nad slunce jasné, jak závadná je ve své podstatě. I pokud nějaká panenská půda čekající na přivlastnění a obdělání člověkem vůbec kdy existovala, nepochybně tomu tak již dávno není. Mít vlastní domov již dávno nepředstavuje takovou ekonomickou jistotu jako kdysi. A zdá se, že vlastní bydlení je zcela mimo dosah mladších generací. Procento nejbohatších dnes vlastní více majetku než všichni ostatní lidé. Ekologická destrukce a změny klimatu přitom postupují děsivým tempem.

Vlastnický režim a ekonomický systém kapitalismu produkuje s neobyčejným úspěchem ohromné nadbytky hmotného bohatství. Většina z něj ale proudí do kapes nepatrného zlomku lidí, zatímco skutečné náklady jejich zisků nese země, voda, vzduch – a my ostatní.

Minulé generace se v reakci na tuto krizi obracely ke komunismu. Myšlení Marxe, Lenina a Maa ale dnes již jen stěží představuje ostří, jež by mohlo podetnout pilíře kapitalismu.

Znovu naslouchat hlasům původních obyvatel
Jinou, pronikavější možností je začít znovu naslouchat rozmanitým hlasům původních obyvatel Země, imperialismem umlčovaných a odsouzených k vyhnanství. Od Standing Rocku po Queensland se kolonizované původní národy domáhají obnovy vztahu k vodě a půdě, bez nichž není život.

Takový přístup předpokládá navrácení půdy a zdrojů do rukou společenství, přehodnocení našeho vztahu k prostředí a zakotvení práv přírody a původních obyvatel v zákonech.

Jakkoli jsou hodnoty, zvyky a nauky původních národů právě tak rozmanité jako ony samy, v jejich základě leží jeden princip, jenž je jim společný: vztah k vodě a půdě, naprosto zásadně odlišný od západní koncepce vlastnictví. Pro původní obyvatele jsou půda a voda posvátné, jsou to živoucí příbuzní, předkové, místa původu či rozličné kombinace výše uvedeného.

Mí vlastní lidé – Tsq’escenemc Secwepemc – například tento náhled na svět vyjadřují každodenně způsobem, jímž mluví a pojmenovávají místa a věci. Obě slova – Secwepemc, které je jménem našeho národa, a Tsq’escenemc, které označuje naši komunitu – obsahují příponu emc. Ta má množství různých významů a překladů – může znamenat osobu, lid, zemi, půdu a zeminu, či dokonce slovesa jako „dojit“ či „pečovat“.

Různé tvary této přípony, která je společná všem sališským jazykům, jsou odvozeny od proto-sališského slova tmícw, které může v různých sališských jazycích znamenat svět, hlínu, přírodu, půdu, zemi i ducha. Lingvistické modely naznačují, že před třemi až šesti tisíci lety sdíleli všichni Sališové, jejichž domovina zahrnuje části Britské Kolumbie, Washingtonu, Oregonu, Idaha a Montany, jeden společný jazyk.

V Každém Sališském společenství je tedy hluboce zakořeněna tato základní idea, mnohem starší než naše současné jazyky – že lid náleží zemi a země zase lidu. Jejich duše jsou vázány nedělitelným příbuzenským poutem – udržet při životě, ba i jen myslet je lze jen společně.

Epistemologie původních národů byly ale zničeny a rozvráceny kolonialismem – britské a pak americké impérium vyhnalo původní obyvatele z jejich země ve jménu vlastnictví a produktivity, odebíralo jim děti a posílalo je do církevních a vládních škol, kde z nich měly být jejich mateřské jazyky a kultury doslova vymláceny.

V prvních liniích globálního hnutí
Navzdory této historii krutého utrpení jsou to dnes právě původní obyvatelé, kdo stojí v prvních liniích globálního hnutí usilujícího o nápravu vztahu mezi lidstvem a zemí.

Jedním ze slibných ukazatelů na cestě k postimperiální budoucnosti je nedávný příklad z Aotearoy neboli Nového Zélandu. Maorové z kmene Whanganui tam konečně vyhráli sto čtyřicet let se táhnoucí právní při a dosáhli toho, že stejnojmenná řeka, již považují za svého předka, získá stejná práva, jakým se těší lidé.

2334966189_90b32b26f5_oPůvodní obyvatelé dnes stojí v prvních liniích globálního hnutí usilujícího o nápravu vztahu mezi lidstvem a zemí. Maorové z kmene Whanganui  například v minulých měsících vyhráli zásadní soudní při měnící vztah vlády, původních obyvatel a Země. Foto Richard Sihamau

Urovnání, jež bylo kmenem Whanganui podepsáno před dvěma lety a novozélandským parlamentem ratifikováno minulý týden, ustanovuje dva strážce, jež mají jménem řeky jednat: jeden je zástupcem kmene, druhý vlády.

Vedle uznání právní subjektivity řeky Whanganui počítá urovnání rovněž s finančním odškodněním kmene v hodnotě osmdesáti milionů novozélandských dolarů a příspěvkem ke zřízení právního rámce, jež by měl řeku formálně ztělesňovat.

Jen necelý týden poté, co zákon o řece Whanganui vstoupil v platnost, jej už citoval nejvyšší soud indického státu Uttarkhándu v rozhodnutí, že také řeky Ganga a Jamuna jsou z hlediska práva osobami.

Jakkoli je třeba na skutečné účinky a důsledky těchto právních experimentů teprve vyčkat, potenciálně se může jednat o revoluční precedenty na cestě k přeměně vztahů mezi vládami, původními obyvateli a zemí v jednadvacátém století.

Ve své podstatě tato rozhodnutí uvádějí do praxe to, čemu původní obyvatelé vždy věřili: že půda a voda jsou posvátné, že jsou to naši předkové a příbuzní, bez jejichž zdraví a blahobytu není možný ani blahobyt a zdraví lidstva, ani jeho další život na této zemi vůbec.

V posunu od vlastnictví a produktivity k uznání práv původních obyvatel a přírody je skryta možnost spravedlivější budoucnosti pro zemi, vodu a také lidi, kteří na nich existenčně závisejí.

Článek The western idea of private property is flawed. Indigenous peoples have it right vyšel původně v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

František Trampota - Brno

Čtvrtek, 30.Března 2017, 12:08:1

Sorry, ale tenhle text je hrůza. Operuje s fetišistickým pohledem na přírodní národy jako něco původního a čistého. Připadá mi až lehce nahnědlé, kdy si autor troufá nepřímo tvrdit, že jen ten kdo se narodil do "přírodního národa" má být slyšen v otázce environmentálních problémů. Hraje s etnickým členěním my-oni.
Kdyby autor alespoň vzal v úvahu nějaké elementární vstupní demografické údaje jako je hustota obyvatel v průmyslových a přírodních společnostech... Neřekl bych, že řešení environmentálních problémů současnosti by se mělo odvíjet od životního stylu lovesko-sběračských, nebo jednoduchých zemědělských společností, které osidlují zemi o relativně nízké hustotě a podle toho mohou nakládat s přírodními zdroji.

Kdybychom se ale podívali např. po "právním rámci" v některých přírodních společenstvích, radši bychom na ně hned a blaze zapomněli. Kdybychom se zabývali historií některých přírodních národů, zjistili bychom, že to je stejná parta syčáků, jako kdokoliv jiný. Žádné "národy" nejsou lepší.

Nejhorší na článku ale je sdělení, že bychom měli hledat řešení našich problémů někde jinde. Odpověď musíme hledat u sebe. To radši toho Marxe (Lenina ne).

František Trampota - Brno

Čtvrtek, 30.Března 2017, 12:10:43

Kdyby mi někdo dal tenhle text k přečtení bez udání autora, tak tipuju Cílka, nebo Atapamu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ano i ne Čtvrtek, 30.Března 2017, 13:10:52

Kritika F. Trampoty má své oprávnění: opravdu asi problémy našeho vlastního vysoce průmyslového světa nevyřešíme nějakým návratem k animismu. A tím že řeky prohlásíme za nějaké "živé osoby".

Ale na straně druhé: pokud vůbec chceme přežít, pak je to skutečně podmíněno zcela základním obratem našich životních hodnot - a tedy našeho vnímání jak nás samých, tak ale i té přírody jejíž jsme stále ještě produktem a součástí. Nemusíme rovnou prohlašovat řeky za posvátné; ale musíme si uvědomit, že v tom světě kolem nás je něco, co nás převyšuje, i s celým tím naším "civilizačním" utilitarismem.

Aleš Morbicer - Ostrava

Orinoko Čtvrtek, 30.Března 2017, 15:55:12

Všechny staré finty už jsme vyzkoušeli a jsou k ničemu.
Možná je opravdu čas podívat se na věci jinak.

Řeka, která by momentálně velmi potřebovala mocného lidského zástupce, je Orinoko.

Ústí Orinoka tvoří mangrovníková džungle, neopakovatelný ekosystém, který prosívá všechno, co přinese obrovská řeka, a který je zároveň uzpůsobený k mimořádně složité situaci, kdy se s přílivem a odlivem mění voda ze sladké na slanou. Silně specializované a nepřenosné jsou nejen rostliny a živočichové, ale i jeden indiánský kmen, který se na život v tomto složitém prostředí adaptoval.
Podle antropologů jedno z nejmírumilovnějších lidských plemen.
Jeho sídliště jsou vybudovaná na dřevěných kůlech, které ovšem vlivem prostředí rychle odehnívají, takže se kmen co chvíli stěhuje. Výběr nového místa na usídlení je výsadní právo náčelníka.
Jsou to výborní rybáři i pozemní lovci. Používají foukačky se šipkami s jedem místních žab.

Na horním toku Orinoka se našlo zlato.
Těžba je nevybíravá, používají se těžké kovy a agresivní chemikálie.

A všechna ta svinstva se ukládají hlavně na dolním toku do rostlin a živočichů.
A nejmírumilovnějšímu národu světa, který žije v souladu s přírodou, se začínají rodit postižené děti. Se zdeformovanými nebo zakrnělými končetinami.

A nikdo jim nepomůže.
-------------------------------------------------
-------------------------------------------------
-------------------------------------------------
---------------------------------------------

Na toto téma vznikl burcující dokumentární film.
Měl jsem příležitost být při tom, když ho sledovala skupinka dětí.
Jak se dalo čekat, obrázky a informace o zdeformovaných dětech vyvolaly obrovské a upřímné POBOUŘENÍ. Žádné jiné slovo proto není. A rozproudila se dětská diskuze, kterou jsem jen jednou nenápadně usměrnil od přílišného radikalismu.
Výsledky byly podpořeny jednoznačnou dětskou shodou::::::
1/ Lidé mají právo těžit zlato, ale nesmí při tom používat nic jedovatého ani jinak plošně destrukčního.
2/ A dokonce musí ze zisku z těžby odkládat část pro všechny (daně?) a taky část nechat na chvíli, až zlato dojde, aby mohla být krajina uvedena do původního stavu.

Je to primitivně dětské?
Anebo je to pohled, který nás pyšné dospěláky drtivě mravně převyšuje?

Vždyť co můžeme nabídnout my?
Pravice se zmůže na konstatování, že těžba podporuje ekonomiku a jsme svobodní, když se to naháčům z pralesa nelíbí, ať začnou pořádně makat, vydělají majland a ty zlaté doly ať si koupí. Pak si je mohou klidně i zavřít, když budou jejich.
(Ale který pitomec by zavíral zlatý důl, že? Ha ha ha ha..........)

Levice zdaní těžaře, za to nakoupí nezávadné potraviny, a začne je indiánům vozit. Tím pádem se zhroutí jejich způsob života a začne proměna ze svobodných lidí na utiskovanou menšinu.
Progresivní část uspořádá přednášku o genderu, devíti pohlavích a unisex záchodcích.
(Zde je výhoda, že může proběhnout v jakémkoliv jazyce, neměli by šajn o co jde ani ve své mateřštině, tak proč se s tím párat)
------------------------------------------------

Co kdyby každá řeka měla svého lidského patrona?
Patrona, pro kterého by její stav byl otázkou cti.

Největší řeku by měl jako nejbohatší na starosti Bill Gates atd., až k místním potokům, které by zastupovali místní patroni..................

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 31.Března 2017, 10:31:33

Tak ta konfrontace pravicového a levicového "řešení" je opravdu výstižná, a ani pro jednu stranu toto srovnání nedopadá nijak lichotivě.

O pravici není zapotřebí ztrácet slova; té se jedná jenom o profit. Ale i levice tady nevyhlíží nijak dobře - namísto skutečného citu pro věc a především pro ty postižené si v prvé řadě pěstuje svá vlastní ideologická schémata.

Petrasek Milan - penzista

Ale již Alexander Humboltů si poznamenal 07: 06. 1861 v Bogotě Pátek, 31.Března 2017, 17:03:9

Indios jsou znamenití kartografové. Mají jasnou představu o vzdálenostech, světových stranách, jsou schopni vyjmenovat 20 cańos - přítoků řeky a vůbec mají obdivuhodnou geografickou paměť - velice mi pomohli s kartografií Orinoka.
Prostě neznají nedůvěřivost a utajování poznatků.
Ovšem zcela jinak to je s kartografií v oblastech obsazených Španěly. Tam jsou Indios buď vyvražděni, nebo zmatení a otupělí.
Kampak se asi poděli ti neznající nedůvěřivost a utajování poznatků ....bych se pánů Gatesů a neviditelné ruky trhu pozeptal.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 1.Dubna 2017, 08:04:27

V roce 1500 žila na světě asi jedna patnáctina dnešní světové populace. Při dnešního hustotě osídlení Země to bez intenzivního zemědělství nejde. Také bez toho, že většina lidí žije ve městech.

Petrasek Milan - penzista

Regulace intenzity zemědělské produkce je řešitelná, Sobota, 1.Dubna 2017, 10:44:28

zato regulace nárůstu populace zcela neřešitelná.
Jakýkoliv pokus o společenskou akceptaci pokusu o regulaci trvale bezvýsledný.
Mnohdy již jenom rozprava o generativním pudu je pociťována jako projev cynismu. A to nejen mezi námi křesťany.....jsem si povšiml.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslíte malthusiánství? Sobota, 1.Dubna 2017, 14:01:15

.

Petrasek Milan - penzista

Mám na mysli současné rozpravy Sobota, 1.Dubna 2017, 15:52:38

jedním z takových účastníků je příkladně Gunnar Heinsohn

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Nahnědlé..." Sobota, 1.Dubna 2017, 16:03:24

"Sorry, ale tenhle text je hrůza. Operuje s fetišistickým pohledem na přírodní národy jako něco původního a čistého. Připadá mi až lehce nahnědlé, kdy si autor troufá nepřímo tvrdit, že jen ten kdo se narodil do "přírodního národa" má být slyšen v otázce environmentálních problémů. Hraje s etnickým členěním my-oni. (...) Kdybychom se zabývali historií některých přírodních národů, zjistili bychom, že to je stejná parta syčáků, jako kdokoliv jiný. Žádné "národy" nejsou lepší."

No... oni indiáni byli odjakživa fašisté, pane Trampoto. On vlastně kolonialismus byl takovou defašizací třetího světa :-))

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 3.Dubna 2017, 07:29:38

Vidím to zcela jasně pane Kubičko -- lidstvo je soustředěno do velkoměst a hlavní náplní životů lidí je kultura v tom nejširším smyslu.
Fúzní reaktory dodávají energii pro obrovské robotické pěstírny geneticky upravených potravin, které jsou zdarma dostupné kdekoli a kdykoliv ve městě.
Atd.
--------------------------------------------

Spousta enviromentálních problémů také vzniká jako vedlejší důsledek jinak ušlechtilých projektů.

Třeba v Egyptě byly s Nilem velké potíže -- v zimě se rozvodňoval, naopak v létě byl průtok slabý a co chvíli řádila sucha a hladomory.
Postavení asuánských přehrad britskými firmami vyřešilo mnoho problémů -- stabilizovalo průtok řeky, omezilo záplavové škody, umožnilo celoroční zavlažování a v neposlední řadě dovolilo elektrifikovat celý Egypt včetně venkova.

Bohužel nebylo možno docenit jednu věc - zimní záplavy nebyla jen destrukce, i když se to tak v krátkodobé lidské perspektivě jevilo. Záplavy zároveň v teňoučkých vrstvách přinášely naplaveniny.
A tyto naplaveniny regenerovaly a zkvalitňovaly pohádkově úrodnou půdu delty.
Jenže tohle s Asuánskými přehradami skončilo a půda delty se nezadržitelně vyčerpává -- vzhledem k hladině moře klesá a salinizuje se. Celému tomuto jednosměrnému procesu směřujícímu ke znehodnocení půdy delty, který bez náplav není možno žádným způsobem zvrátit, navíc nepřispívá ani nerozumné zacházení s pesticidy či anorganickými hnojivy.

Jenže osvobodit řeku a zbořit Asuán je zcela vyloučeno, viz. výše. Byl by to návrat do středověku.

Říká se tomu "být v pasti".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.