Neuvěříte, na co vědci přišli: příroda dělá lidem dobře

Nepřekvapivě, pobyt v přírodě blahodárně působí na lidské zdraví i psychiku. Pokud se do přírody skutečně vypravíme, zjistíme ale mohem víc: my sami jsme zranitelnější než ohrožené ekosystémy.

Skupina jedenácti výzkumníků po celý rok důkladně vyhodnocovala výsledky více než dvou set seriózních akademických studií, aby mohla počátkem tohoto týdne do světa vypustit šokující zjištění. Lidem, kteří tráví více času v původním, živoucím prostředí, kterému se nejčastějí říká „příroda“, se na světě žije lépe.

A další skutečnost k neuvěření: pestrá plejáda všech možných špatností, jimž styk s přírodou pomáhá předcházet, patří převážně do kolonky takzvaných „civilizačních“ chorob. Lidé žijící v dostupné blízkosti lesa či jiné zeleně v menší míře trpí nedostatkem tělesné aktivity, obezitou, alergiemi či depresí. Ženy, které tráví dostatek času v přírodě, méně trpí vysokým tlakem a rodí zdravější děti.

Pulsatilla_habitus_mg-kKaždý rok vykvétají v bezprostřední blízkosti brněnského sídliště Nový Lískovec tisíce konikleců, vzácný pozůstatek z doby ledové. Klima se mění i dnes a i my se ocitáme mimo čas. Příroda nám může pomoci. Foto M. Kluger

Příroda je nedoceněnou psychoterapeutkou bez certifikátu a klinické praxe. Ti, kteří ji navštěvují pravidelně (netřeba dodávat, že se nejedná o „sezení“), se snáze vyhnou jak depresi, tak hyperaktivitě. Nepotřebují tolik umělá psychofarmaka, mají vyšší sebevědomí, vyhýbají se jim emoční problémy či neuspořádané vztahy a celkově se daleko spíše těší duševní pohodě. A je lhostejno, zda jde o děti, či stařečky.

Šílenství astronauta
Jistě máte teď chuť přestat číst, vypnout počítač a vyrazit ven. Tomu nelze než rozumět. Přece jen, kdo by nechtěl alespoň občas opustit svět, v němž potřebujeme extenzivní vědecký výzkum k potvrzení skutečností, které se zdají být docela jasné. Nic proti vědě – spíše proti prostředí, které jsme si pro sebe usilovným budováním průmyslové civilizace ušili, které stále intenzivněji nahrazuje prostředí původní a zbavuje nás tak bezprostřední souvislosti s živoucím, opravdovým světem.

Takovému vědeckému dokazování banálních samozřejmostí se už v roce 1973 posmíval ve své pronikavé knize Čtyři důvody pro zrušení televize bývalý špičkový reklamní agent a posléze jeden z nestorů alterglobalizačního hnutí Jerry Mander. Studie, které měly potvrdit, že chůze je zdravější než jízda autem, že mateřské mléko dětem dělá lépe než sunar, že děti se potřebují mazlit, aby dorostly ve spokojené dospělé či že nejlepší návnadou na myši je sýr, chápal jako dílčí projevy obecnějšího vývoje, před nímž varoval.

Zprostředkování zkušenosti je v podmínkách masové kultury a demokracie nevyhnutelné – nutně ale vzbuzuje otázky: kdo má moc nad zprostředkováním? Čemu lze ještě věřit? Jak se v umělém světě zorientovat? Východiska své kritiky televize později Mander obrátil proti průmyslové civilizaci jako takové – obával se, že směřování k úplnému nahrazení původního prostředí umělým, k uvěznění lidí v produktech nadlidských mocenských mechanismů, vyústí ve ztrátu soudnosti, v nebývalé kolektivní šílenství.

Také internet, podobně jako kdysi televize, vzbuzoval ve svých počátcích demokratizační naděje. Postupující kolonizace jeho panenského území mocnými zájmy, jež jej utvářejí k obrazu svému, dává Manderovi za pravdu. Celý ten frustrující chaos sociálních sítí, ryčný kakofonický orchestr dirigovaný neviditelnými algoritmy digitálních korporací, bezmocné běsnění v prázdnu, kde není nahoře ani dole, skutečně nebezpečně připomíná to, co ve V nepřítomnosti posvátného Mander popsal jako „šílenství astronauta“.

Příroda jen pro bohaté
Příroda nepochybně působí na naši duši blahodárně také proto, že nám umožňuje stále vzácnější bezprostřední styk se světem, jaký byl, když se do něj lidský druh původně probudil. Nadaný všední magií a zcela přístupný našim smyslům. Tichý a současně znělý koncert tisíce hlasů, věčně se měnící a přitom trvalý a stálý, který nemá žádný účel než sám sebe, nikam nespěchá a nic po nás nechce – prostě jen je, v nakažlivé pohodě.

Proto je styk s ní nejlepším lékem na „ekologickou úzkost“ – frustraci z každodenní nejistoty a honby za přežitím spojenou s tušením katastrofy, do níž se řítíme, aniž bychom měli čas se zastavit a změnit směr. Jednou z nejpříznivějších zkušeností, které nám může příroda poskytnout, je její úporná vůle k životu, která se nejlépe manifestuje v každoročním jarním znovuzrození. V přímém kontaktu se příroda jeví docela jiná než na televizních záběrech průmyslových pohrom: dochází nám, že je (na rozdíl od nás) neohrožená.

Pokud vás ovšem v tuto chvíli přemáhá již jen stěží snesitelné puzení vyrazit směrem k nejbližšímu lesu, můžete se považovat za šťastné, máte-li kam, jak a za co – není to samozřejmost. Jiná zjištění na počátku uvedené studie totiž již vůbec tak banální nejsou – je smutnou skutečností, že přístup k přírodě koreluje v Evropě silně s majetkovou nerovností. Nejhůře dostupné je pak přirozené prostředí lidem žijícím v marginalizovaných, vyloučených komunitách, jež často patří k utlačeným etnickým menšinám.

Nejen ekologická rizika, ale i požitky jsou rozděleny nerovně a navíc často podle rasového klíče. Je důležité zdůraznit to také proto, aby se s pomocí vědy znovunalezená pravda o dobrotě přírody nevykládala jako podnět jakémusi esoterickému probuzení a změně individuálního chování. Právo na přírodu, ve smyslu svobody od znečištění a přístupu k jejím reproduktivním systémům, o něž tu ve skutečnosti běží, lze zajistit jen skrze proměnu společenských vztahů: přirozenost jim můžeme vrátit jedině zespolečenštěním přírody.

Lidé koniklecům, koniklece lidem
Každý rok vykvetou na Kamenném vrchu nad Brnem koniklece, zranitelní pozůstalí dob ledových, kdy dnešní střední Evropu pokrývala subarktická step. Jejich kdysi rozlehlou vlast zúžily změny klimatu na několik málo křehkých ostrůvků. Jsou to květiny – uprchlíci, ocitly se mimo čas, který jim byl domovem. Ve svém přežití se proto neobejdou bez pomoci – kdysi jejich obležené ostrovy pomáhali lidé udržovat nezáměrně chovem ovcí, dnes závisejí na každoroční brigádě ochránců přírody, kteří louky pokosí a pohrabou.

Klima se naším přičiněním znovu mění a stejně jako kdysi koniklece se ocitáme mimo čas, pro nějž jsme byli utvořeni. Koniklece nám ale připomínají, že lidé mohou ostatním živým bytostem nejen škodit, ale stejně dobře jim také prospívat a žít s nimi v oboustranně výhodné symbióze. Brňané, kteří je tam každý rok chodí obdivovat, udržují pohledem na nachovou záplavu také svou duševní pohodu. Existuje naděje, že jako jsme my pomohli koniklecům, můžou snad ostatní živé bytosti pomoci nějakým dosud netušeným způsobem nám.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.