Máte depresi? Nejste sami
Lukáš SenftPřibývá lidí trpících depresemi. Je načase připustit, že se nejedná o selhání jednotlivců, ale o systémový problém.
„Lidské tělo tvoří ze sedmdesáti procent voda. Člověk je vlastně okurka s depresemi,“ praví pochmurná glosa ke smyslu života. Takové škarohlídství se může zdát přehnané, ale v něčem trefuje bolest současné situace: jedinců s depresemi přibývá, ale přesto si stále nechceme přiznat příčiny těchto problémů.
Za deset let přibylo osmnáct procent lidí trpících depresemi. V roce 2015 tak toto břímě neslo 4,4 procenta globální populace: více než 300 milionů jedinců napříč věkovými skupinami. Světová zdravotnická organizace navíc upozorňuje, že tyto stavy samozřejmě souvisí s počtem sebevražd. K tomuto kroku se každý rok rozhodne až osm set tisíc lidí.
A konkrétně v České republice sužují depresivní poruchy přibližně pět procent obyvatel (tím pádem by mohli prohlasovat do parlamentu vlastní politickou stranu).
Takový nárůst ale není jen „aktuální trend“. Sledujeme dlouhodobou proměnu společnosti. Anglický psycholog James Oliver, člen British Psychological Society, pečlivě sleduje tento vývoj a uveřejňuje znepokojivá čísla.
„Poměřováno většinou kritérií se téměř zdvojnásobil podíl depresí u lidí narozených mezi lety 1946 (kterým bylo šestatřicet v roce 1982) a rokem 1970 (kteří roku 2000 dosáhli třicátého roku života),“ uvádí James.
Dále: ve zmíněném roce 1982 trpělo šestnáct procent šestatřicetiletých žen nervovými potížemi. V roce 2000 to bylo už devětadvacet procent u třicetiletých pacientek. Nemoc zkrátka přichází dříve a ve větší míře.
Celkově si v roce 1977 na psychické potíže stěžovalo dvaadvacet procent zkoumaného segmentu populace. Od roku 1986 se ovšem tento počet zvýšil na třetinu.
A může vůbec parta neurotiků vést seriózní boj proti kapitalismu? Má na to?
Já mám někdy takový pocit, že jediný, kdo se nad námi může slitovat, je náš bůh.
Koukám, pane Senfte, že dost radikálně měníte názory:
Jak by to bylo krásné, kdyby rodině stačil jeden příjem (jako tomu kdysi po válce bývalo) a matka (nebo třeba dnes i otec) mohl(a) být v klidu doma s dítětem.
Jenže ženy byly masově nahnány do práce, protože to bylo jejich právo. Kapitalisté to samozřejmě uvítali, protože mohli postupem doby nenápadně snížit reálné mzdy a pak se najednou nějak zjistilo, že i když jsou místo jednoho už dva příjmy v rodině, životní úroveň rodiny vlastně nijak výrazně nestoupla, jen už není možné uživit rodinu z jednoho příjmu.
Řešením této zapeklité situace by mohla být reforma rodiny, takže rodinu by netvořili tradiční dva rodiče (jako příjmová strana rozpočtu) plus nějaké děti (jako výdajová strana rozpočtu), ale podle tohoto nového konceptu by rodina byla tvořena polyamorickým společenstvím s výraznou početní převahou rodičů (příjmová strana) nad dětmi (výdajová strana). Tímto jednoduchým a příjemným opatřením by se rodinné rozpočty stabilizovaly, dostaly by se opět z deficitu do přebytku a všude by zavládla krásná rodinná pohoda.
Řešení deprese je strašně jednoduché: na něčem fyzicky dělat, nemusí to být nutně smysluplné. Už dávno mohly být rozestavěny dálnice na nichž by dělali depkaři nějakým lidským tempem. Za těch několik let by stihli ekologicky přemístit značnou kubaturu zeminy a léčebně u toho prožvanit spoustu hodin s ostatními spolupacienty. Zatím se jen vypisují a hned zas ruší tendry na zhotovitele a k ničemu to nevede.
To není žádná nová myšlenka: už v pravěku lidi kopali kde co, vytvářeli různé nesmysly. Protože byli spolu a zároveň něco fyzicky dělali, tak neměli depku. Je na tom něco k nepochopení?
Tedy nezažitým stavem se kterým dosud neumíme zacházet.
Han nabízí pokus o objasnění následku jeho působení - výrazného nárůstu zdravotních poruch typu burnout......viz jeho "Vyhořelá společnost".
Takže, jak píšete - žádná nová myšlenka, ale dnes se od toho dost upouští. Veřejné práce pro nezaměstnané v oranžové vestě s koštětem na náměstí a zadarmo - to už je jen takový slabý odvar. Tam tu depku (obzvláště na maloměstě) spíš zase chytnete.
S tím vynikajícím vlivem fyzické (někdy nejen fyzické) námahy na duševní pohodu a dobrou náladu máte samozřejmě pravdu.
-----------------------------------------
Pokud si vzpomínám na svoje vojenská léta, život v (přiměřené) buzeraci, kdy tou buzerací netrpíte (nejste nepřiměřeně šikanován) a zároveň se nemusíte vůbec o nic starat - čas vám organizuje někdo jiný, nemusíte řešit budoucnost, prostě nemusíte řešit vůbec nic, to je vlastně úžasně šťastný život.
V tomto smyslu by vlastně život v nějaké umírněné totalitě mohl mít svůj nenápadný půvab :-) Jestli to není nakonec to řešení problému deprase, o které moderní levici jde.
(Zkusil bych se zeptat v zoologické zahradě, zda jsou tam zvířata šťastnější než v divočině :-)
Pane Nusharte, já s v postmoderní době špatně orientuju, nepoznám vtip nebo trolling, ale nejsem sám.
S to umírněnou totalitou,...každému podle jeho gusta... Přeji příjemnou dovolenou v Maďarsku nebo v Polsku.
Opravdu není a nebylo mým úmyslem se Vás nějak dotknout. Omlouvám se, pokud se tak stalo.
(proti plánované evoluci, či plánované fylogenezi člověka), tedy proti snaze o uskutečnění představ pocházejících z hlav omezené (početně omezené :-) skupiny lidí.
To jsme zpět u kreacionismu, jen tím stvořitelem není Bůh, ale člověk.
To už vlastně umíme, když se nám podařilo docílit masivního roztávání polárních ledovců.
- nebo bez dohad kolektivu vrazíme do ruky lopaty a nad něj zavěsíme informující sdělení.
Zda nápis Arbeit macht frei, nebo Kdo nepracuje ať nejí, je naší volbou. Kapitalismu je to celkem fuk.....jak je nám dobře známo.
To, co kritizuji na současné nové či progresivní levici je její destruktivita a nedemokratičnost.
Nabyl jsem dojmu, že práce "u lopaty" u spousty lidí automaticky evokuje opovržení a spojitost s nehezkou minulostí. Naopak dělnické hnutí v 19. století bylo schopné vytvořit věci, které si dneska nedokážeme ani představit (nebo spíš jen představit).
Nikde ve svých výše uvedených příspěvcích jsem nepsal o povinnosti práce, ale o její možnosti. Ostatně, s ohledem na technologický "pokrok", za pár let to možná bude tak, že si lidi za fyzickou práci budou muset sami zaplatit.
V oblasti psychiatrie je kulturním hegemonem USA a statistický manuál DSM jejich Psychiatrické asociace. Manuálu DSM se obvykle přiblíží i Mezinárodní klasifikace nemocí, kterou užívá WHO. a která je oficiální u nás.
Z těch statistik obvykle vyjde, že nejvíc depresivní jsou lidé v USA a zemích jim kulturně blízkých.
Diagnostiku deprese už asi 30 let ovlivňuje velmi agresivní marketing antidepresiv druhé generace. Výzkumy dokazující jejich téměř zázračné účinky byly sice dávno vyvráceny, ale ten vliv trvá.
Jsou opravdu lidé v Nigérii či Číně o tolik méně depresivní než v USA nebo Holandsku? Nebo tam mají méně peněz na léky, méně psychiatrů a jiné způsoby vyjadřování nespokojenosti?
Ale v demokratickém režimu, tvořeném většinou usilující o právní řád, existuje jistý potenciál, který brání nestydatým požadavkům kapitálu formou kolektivní péče o právní normy.
V mnoha zemích se jedná o anomálii a v některých o periodicky takřka úspěšný pokus......bych dodal.
Myslím, že psychické poruchy přicházejí u některých lidí jako na zavolanou. Mohou asi být do jisté míry obdobou přijetí zranění vyčerpaným vojákem, nebo zvednutí rukou jako výrazu vzdání se.
Těžko říci, jaká je situace třeba v té Číně. Možná, že ještě převládá pocit, že je snáze a lépe, že se právě sklizí. Brzy však mohou také Číňané zchoulostivět a místo "bolí to" říkat "je to strašná bolest".