Když rozhodují zaměstnanci

Běžné firmy se opakovaně potýkají s výkyvy trhu. Přitom existuje typ podniků, které krizím čelí mnohem odolněji. Jedná se o podniky vlastněné a řízené zaměstnanci.

Český kapitalismus schází na úbytě. Stále si vyprávíme příběh o volném trhu, který všem odvážlivcům umožní pokořit svět a žít si jako Rothschild. Ale slíbený úspěch se nejspíš někde zakecal cestou ze Západu.

Práce zaměstnanců se prodává pod cenou a ve vládě sedí velkostatkář, jehož politická a podnikatelská mise komíhá po ose hnojiva – párky. A nejbohatší Čech Petr Kellner se trapně plácá na hranici slavného žebříčku stovky největších boháčů světa. I ti nejúspěšnější čeští podnikatelé zkrátka patlají vesnickou ligu. Kdyby se konala Kapitalistická olympiáda, nepozvali by nás zřejmě ani na slavnostní zahájení.

Zkrátka není důvod lpět na privatizační nostalgii po trhu bez přívlastků a uměle držet při životě devadesátkový skanzen. Je potřeba promýšlet nové způsoby, jak organizovat práci a výrobu.

Sítě zdola
V úterý 29. listopadu byli ke kulatému stolu přizváni odborníci, úředníci a novináři v rámci debaty „Jak podpořit participativní podnikání v ČR“. Záštitu poskytla ministryně Marksová-Tominová a podporu Friedrich Ebert Stiftung.

Právě participativní podnikání, tedy podnikání se spoluúčastí zaměstnanců, je způsob, jak dostat demokratické principy do ztuhlého prostředí byznysu. Tam totiž stále ještě převažuje feudálně přísná hierarchie.

Jenže snahy o rozložení moci a výdělku mezi zaměstnance jsou v českém politickém guláši mnohdy odbývány z antikomunistických pozic. Nicméně už otec tržní teorie John Stuart Mill ve svých Principles of Political Economy z roku 1848 napsal:

„... nemůže býti za nejvyšší cíl pokládána ona podnikatelská forma, kde kapitalista je pánem a dělníci poddanými bez práva spolurozhodovacího a spoluvlastnického, nýbrž cílem bude ona forma společenská, v níž dělníci sami ve smyslu zásad rovnoprávnosti budou vlastniti kapitál společně a provozovat závod volenými a sesaditelnými dílovedoucími.“

Pro začátek si prosvištíme některá slovíčka. V běžném provozu je firma vlastněna jedním nebo několika soukromými vlastníky, omezeným počtem partnerů, vnějšími akcionáři nebo kombinací těchto zázraků. Sdílené vlastnictví je oproti tomu model, v němž je většina základního kapitálu celého podniku vlastněna (buď z části, nebo úplně) samotnými pracujícími. Zaměstnanci kromě toho disponují také možností rozhodovat o chodu tohoto podniku a mohou sdílet i přebytek ze zisku.

Finanční spoluúčast a demokratické řízení podniků má více forem. Větší zapojení zaměstnanců může začít například po zkrachování firmy jako její záchrana. Pokud majitel opustí svůj byznys, zaměstnanci jej převezmou. Třeba francouzská legislativa počítá právě se situacemi, v nichž se tvoří participativní podniky.

Oproti běžným firmám nabízí podniky vlastněné zaměstnanci lepší podmínky a nižší pravděpodobnost vyhoření. Repro DR

A kupříkladu v USA lze založit zaměstnanecké fondy. Ty jsou daňově zvýhodněné a nakupují akcie podniku pro zaměstnance. Tyto takzvané ESOPy (Employee stock ownership plan) tak nabízí možnost zprostředkovat odkup krachující firmy: zaměstnanci neztratí svůj flek a nezůstanou odkázáni na mizivou podporu sociálního státu.

Jedinci, kteří už ztratili svá pracovní místa, se mohou posléze sdružovat do podniků (ať už ve formě společnosti s ručením omezeným nebo dělnických družstev). Pracovní místa jsou pak většinou vytvořena spíše pro pracovníky s nižší kvalifikací, nicméně postupně mohou sami iniciovat vznik dalších postů, přičemž jsou zde významnou pomocí různé poradenské firmy. Ideálním postupem pak je zakládání propojených sítí a sdílení zkušeností.

Například ve Španělsku se na pracovní místo tohoto typu vyplácí dokonce státní dotace, pokud ovšem podnik – jak už bylo zmíněno – založili zaměstnanci a vložili do něj vlastní finanční prostředky získané z podpory v nezaměstnanosti. Z původní neziskové formy později mohou přejít i k tvorbě zisku. Důležité přitom je, že zvýhodněná daň se vztahuje na ty podniky, které zůstávají ve většinovém vlastnictví zaměstnanců.

Družstva, bububu
Další podobou demokratického řízení jsou družstva, jejichž vlastníkem jsou samotní členové. Právě jejich sociální, ekonomický, ale i kulturní rozvoj je cílem takového hospodaření. Spoléhají přitom na vlastní síly a na princip vzájemné svépomoci. Provoz spadá pod demokratickou kontrolu a horizontálně rozdělené pravomoci jednotlivých členů.

Družstva získala v českém prostředí špatnou pověst, nicméně jejich princip se osvědčil dlouho před tragédiemi padesátých let. Jako řešení různých selhání trhu a jako brzda jeho krizí sílila nejrůznější družstva už v devatenáctém století. Vznikala živnostenská, spotřební i úvěrní družstva, na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl vydán revizní zákon a nastal rozvoj bytových družstev a kampeliček, tedy družstev spořitelních.

Družstva se ostatně podílela i na tvorbě Národního divadla, hrála roli při založení pražské zoologické zahrady a České filharmonie a během stavby rozhledny na Petříně.

Přestože by bylo možné na tyto tradice navazovat, v devadesátých letech minulého století bylo postavení družstev oslabeno především transformačním zákonem. Jejich rozvoj se od té doby spíše jen šourá. Přitom i po krizi z roku 2008 vydal Evropský parlament zprávu, kde znovu vyzdvihuje schopnost družstev odolávat krizím. A například ve Velké Británii se koncept sdíleného vlastnictví prokazuje jako úspěšný.

Podniky vlastněné zaměstnanci přidají více než třicet miliard liber ročně do místní ekonomiky (v přepočtu se jedná téměř o bilion českých korun). Taková částka tvoří přibližně dvě procenta HDP.

Osmdesát procent zaměstnanců, kteří zároveň vlastní část podniku, hodnotí své pracoviště jako příjemné místo. Ostatně produktivita těchto podniků vzrostla meziročně o čtyři a půl procenta, přestože celkový stav ekonomiky sváděl spíše k poklesu.

Navíc: pokud firma nepočítá s vnějšími akcionáři, vyvaruje se snáze cizím zásahům do rozhodování. Ty by mohly být velmi snadno ovlivněny touhou akcionářů po rychlém zisku, přestože pro samotný podnik bývají takové kroky problematické, někdy i likvidační.

Výdělek se také nemusí otrocky měnit v dividendy putující přes půl planety. Místo toho se z něj může stát podstatná rezerva, která podnik chrání před krachem. Stejně tak se mu vyhýbá nebezpečí, že jedinci, kteří na vlastní oči nespatřili jediného zaměstnance, jen tak z momentálního hnutí mysli a burzy celý podnik prodají bůhví komu a bůhví kam. Dalo by se říci, že celkově je sdílené vlastnictví podniků ve Velké Británii na vzestupu.

Změna je nutná i v českém prostředí. Trh nečeká a krize už vůbec ne. A to, že zaměstnanci mají právo rozhodovat a přijímat výdělky firmy, plyne také z logiky demokracie a principu spravedlnosti. Jsou to přece především oni, kdo tyto podniky vytváří.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Filip Šimeček - Brno

příklady Pátek, 16.Prosince 2016, 13:29:1

Ve světě fungují stovky firem, kde nerozhodují šéfové, ale pracující. Bohužel často v diskusích narážím na pravicový argument ve smyslu "ne, to prostě není možné, ty příklady firem, které uvádíš, musí být vymyšlené"...

https://www.afed.cz/text/6576/bez-sefu

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 17.Prosince 2016, 10:35:44

Z toho faktu, že "ve světě existují stovky firem" s družstevní formou, opravdu ještě není možno udělat závěr, že touto formou je možno překonat kapitalismus jako takový.

Například v Polsku po celou dobu existence "komunismu" existoval relativně početný soukromý sektor - v zemědělství, ale i v drobném podnikání. Přesto tento soukromý sektor konec konců nic nezměnil na faktu principiální d o m i n a n c e sektoru socialistického, a s ním spojeného celého politického, sociálního a státního zřízení. A tak ani na kapitalismu se nezmění v principu naprosto nic, když někde na periférii jeho zájmu budou existovat i nějaká družstva.

A za druhé, jak už stojí dokonce i v samotném článku: velmi mnohá z existujících "družstev" jsou ve skutečnosti družstvy pouze formálně, protože to přináší ty či ony komerční výhody (například jejich zaměstnanci jsou právně "soukromými podnikateli", takže se na ně nevztahuje zákoník práce, a tedy ani jeho ochrana).

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Buď rozhodování zaměstnanců, nebo odbory Neděle, 18.Prosince 2016, 11:32:48

Je to sice logické a evidentní, ale asi je třeba to pro pořádek zmínit.
Musíme si vybrat: buď máme odbory, právo na stávku atd., nebo máme rozhodování zaměstnanců v podniku. Obojí mít nemůžeme.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 19.Prosince 2016, 03:44:38

Kde si rozhodují zaměstnanci, nejsou potřebné odbory. Kde rozhoduje majitel (úředník, stát), jsou většinou nutné. Nebo se mýlím, pane Kolaříku?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Nejen že nejsou potřebné, pane Pospíšile Pondělí, 19.Prosince 2016, 10:36:29

Byly by protismyslné. Tam, kde rozhodují zaměstnanci, nelze vést jednání tripartity, nelze vznášet mzdové požadavky, nelze vytahovat transparent "Konec levné práce", nelze protestovat proti zavírání nerentabilní výroby. Nelze stávkovat.
Neboť - proti komu by se stávkovalo?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 19.Prosince 2016, 10:45:21

Nezaměstnaným jsou odbory taky celkem k ničemu. A rozhodovat nemají o čem.

Petrasek Milan - penzista

Nejen český kapitalismus nemá na růžích ustláno Pondělí, 19.Prosince 2016, 11:40:18

....Běžné firmy se opakovaně potýkají s výkyvy trhu. Přitom existuje typ podniků, které krizím čelí mnohem odolněji. Jedná se o podniky vlastněné a řízené zaměstnanci.........
Doplňující otázkou je za jakých podmínek kývá trh kapitálem a za jakých podmínek kývá kapitál trhem.
Sociální uspořádání podniků vlastněných a řízených zaměstnanci je schopno v období krize kapitalismu ztlumit následky vytvořením dojmu spravedlivého rozdělení propadu zisku. To vystihuje historie Montragónu - družstevníci ve všech formách a periodách bolestných strastí kapitalismu nevyhořeli, jen pouze zchudli. I válečný kapitalismus přežili snesitelněji.
Jde o historii kolektivu, vždy připraveného aktivně nést následky investičních rozhodnutí a rizik na vrtošivém a často strádajícím kapitálním trhu. Což - jak í Mondragónští vyprávějí - není žádný med.
A obzvláště když kapitalismus neví kudy kam........bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 19.Prosince 2016, 12:22:37

Ano, pane Petrasku, v tom skutečně spočívá - vysloveně konkurenční - výhoda družstev, že v časech krize mohou spíše přežít prostě tím, že jejich družstevníci-spolumajitelé osobně nesou podíl na ztrátách, čili jak řečeno zchudnou.
To je právě to, co v "normálních" firmách s tarifním platem možné není: i v dobách krize zaměstnanci musejí dostávat svou tarifní mzdu. Takže není nikoho kdo by byl ochoten v těžkých dobách převzít na vlastní bedra tyto ztráty - a tak nakonec krachne celá firma.

Je ovšem nemalou otázkou, jestli tedy konečným smyslem družstevnictví má být to, aby jeho členové chudli. Byť i za cenu relativně vyššího zajištění přežití vlastní firmy.

A tak nakonec stále platí to samé: za podmínek přetrvávajícího kapitalismu družstevnictví není žádným skutečným řešením. A v konečném efektu naopak spíše může ještě tento kapitalismus udržovat při životě - právě tím že pomáhá kašírovat jeho asociální charakter.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Kolaříkovi Sobota, 24.Prosince 2016, 14:39:51

"Musíme si vybrat: buď máme odbory, právo na stávku atd., nebo máme rozhodování zaměstnanců v podniku. Obojí mít nemůžeme."

Taky v tom nevidím rozpor. Mám dokonce za to, že některé podniky v Německu a Skandinávii takto fungovaly - odbory se přímo podílely na řízení podniku.

Ostatně i demokratický stát takto funguje - to, že lidé mohou řídit stát pomocí voleb a dalšího hlasování není v rozporu s možností demonstrovat, organizovat se v opozici atd.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Šimečkovi Sobota, 24.Prosince 2016, 14:58:7

"Ve světě fungují stovky firem, kde nerozhodují šéfové, ale pracující."

Ano, takové existují, a já jim fandím, ale přiznejme si, že je to obtížné.

Je obtížné takovou firmu založit - lidé se musí na rovnosti dohodnout a to je mezi ambiciózními lidmi obtížné. Čím více do nějakého projektu lidé investují čas a úsilí, tím více chtějí odpovídající možnost ten projekt ovlivnit, tedy moc. Navíc takový malý úspěšný kooperativ je potenciálně zranitelný - velký soupeř může skoupit dostatek mrtvých duší a přehlasováním kooperativ rozbít.

Je obtížné pro takové firmy získat půjčky a investory, protože mají neortodoxní strukturu. Navíc investoři chtějí záruky, a ty jsou v rozporu se svobodou rozhodování.

Je obtížné v takové firmě udržet rovnoprávnost. Stávající zaměstnanci jsou často ochotni diskriminovat vůči novým, třeba pokud jsou jiné národnosti. Mnoho lidí tak či onak tíhne k hierarchickému uspořádání.

Je obtížné pro takovou firmu růst. Jakou mají stávající zaměstanci motivaci k růstu, když to znamená úměrné dělení se o moc s novými zaměstnanci? U kapitalistů je mnohem vyšší motivace k růstu, protože úměrně roste jejich zisk.

I přesto si myslím, že výhody zaměstnaneckého řízení převažují, podobně jako má demokracie výhodu nad autokracií.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.