Co bude, až nebude hmyz. Je průmyslové zemědělství horší než změny klimatu?

Šokující úbytek hmyzích populací je předzvěstí globálního ekologického kolapsu. Nemá-li k němu dojít, je třeba zkrotit z řetězu utržený zemědělský průmysl.

Který z následujících ekologických problémů byste označili za ten nejzávažnější? Rozvrat klimatu, znečištění ovzduší, úbytek pitné vody, plastový odpad, rozmach měst? Podle mě nic z toho. Může se vám to zdát neuvěřitelné, ale klimatická krize patří v mém žebříčku až na třetí místo. Zaostává za dvěma otázkami, kterým se dostává nepoměrně méně pozornosti.

Nemíním tím zlehčovat nebezpečí plynoucí z globálního oteplování. Jistě představuje doslova existenční hrozbu pro naši civilizaci. Dospěl jsem ovšem k názoru, že tyto dva podceňované problémy jsou ve svých dopadech natolik naléhavé, že musí dokonce i nesnáz takových rozměrů připravit o první místo.

Prvním je průmyslový rybolov, který právě teď systematicky likviduje ekosystémy po celé naší modré planetě a neomylně směřuje její oceány k úplnému kolapsu. Tím druhým je podobně nelítostné hubení života na zemi, způsobované zemědělstvím.

Ohrožen ovšem není jen ne-lidský život. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství nám při současném tempu úbytku úrodné půdy, způsobovaného zejména špatnými zemědělskými postupy, zbývá už jen zhruba šedesát úrodných let. Podle zprávy Global Land Outlook, publikované letos v září, je situace ještě horší: produktivita půdy se v celosvětovém měřítku markantně horší již asi na pětině zemědělsky využívaného území.

Strevlik-zlaty_fmq67wiKrajina se stala hmyzu hluboce nepřátelskou: nadužívání pesticidů a ničení přirozeného prostředí ji proměnily v mrtvou poušť. Foto archiv DR

Zkáza, která se nyní vinou moderních zemědělských postupů a neustálého rozšiřování obdělávaných území děje divokému životu, je tak rychlá a brutální, že je obtížné si její rozměry naplno uvědomit. Studie, publikovaná minulý týden v odborném časopisu Plos One, udává, že v německých chráněných oblastech ubylo za posledních sedmadvacet let neuvěřitelných 76 procent všeho polétavého hmyzu. Nejpravděpodobnější příčinou tohoto strašlivého úbytku je zřejmě skutečnost, že se krajina obklopující tyto chráněné ostrůvky stala hmyzu hluboce nepřátelskou: nadužívání pesticidů a ničení přirozeného prostředí ji proměnily v mrtvou poušť.

Je pozoruhodné, že musí přijít tato německá studie, aby nás upozornila na něco, co se s největší pravděpodobností děje po celém světě: dlouhodobé komplexní studie tohoto typu prostě jinde neexistují. To poukazuje na to, jak zvrhlé jsou priority ve financování výzkumu. Těžko se dopočítat výzkumných grantů na vynalézaní nových způsobů, jak hmyz zabíjet, ale sotva vůbec nějaké peníze se věnují zkoumání dopadů tohoto zabíjení. Tak jako zmíněná německá studie se musíme spolehnout na práci dobrovolných výzkumníků a ochránců přírody.

Změn si přitom může všimnout kdokoli z mé generace, tedy lidí takzvané „v nejlepších letech“. Pamatujeme si „tanec můr“, který plnil obývací pokoje našich rodičů za horkých letních nocí (jak jej počátkem sedmdesátých let zvěčnil Josef Kainar v písni „Chvíle chvil“, zpívané Vladimírem Mišíkem). Každý rok jsem sbíral desítky různých druhů housenek a sledoval jsem, jak rostou, kuklí se a líhnou. Letos jsem se snažil najít nějaké housenky pro své děti. Celé léto jsem hledal. Našel jsem pár bělásků zelných na naší brokolici, ale ve volné krajině jen jednu jedinou larvu přástevníka medvědího. Je to tak – jediná housenka za celý rok. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, co vidím – respektive nevidím.

Zkáza živého světa
Zdraví hmyzu je, samozřejmě, naprosto zásadní pro přežití celého zbytku živého světa. Vzhledem k tomu, co nyní víme, by nás neměl nijak překvapovat souběžný, neméně strašný úbytek hmyzožravého ptactva. Polétavý hmyz obecné – nejen včely a pestřenky – má v přírodě naprosto klíčovou úlohu opylovačů, bez nichž obrovská část rostlinné říše, druhů divokých i ochočených, prostě nemůže přežít. Zázraky naší živé planety nám mizí před očima.

Hned někoho slyším namítat, že přece musíme nakrmit lidstvo – ano, ale takhle ne. Jak vysvětluje zpráva OSN publikovaná letos v březnu, představa, že bez pesticidů nedokážeme rostoucí světovou populaci nakrmit, je mýtus. Nedávná studie v časopise Nature Plants zase ukazuje, že většině hospodářství by se výnosy zvýšily, kdyby pesticidů používaly méně. Jiný výzkum, publikovaný v Arthropod-Plant Interactions, upřesňuje, proč tomu tak je: dokázal, že čím více nikotinoidních pesticidů se používá k ošetření řepky, tím horší je úroda. Má to jednoduchou příčinu: zabíjejí totiž opylovače, bez nichž rostlina neplodí.

Zemědělci i vlády jsou bezostyšně obelhávány mezinárodním průmyslem, který pesticidy vyrábí. Ten si zajistil, aby jeho výrobky nepodléhaly prakticky žádným regulacím a aby nebyl odpovídajícím způsobem posuzován jejich vliv na život. Velkolepá mediální masáž nás všechny neodbytně přesvědčuje, jak jsou pesticidy užitečné, a soustavně zlehčuje jejich dopady na zdraví lidí i ostatních živých bytostí.

Rozeznáme včas důležitost přežití?

Zisky těchto firem závisejí na každodenní ekocidě. Dovolíme jim, aby si z nás dělaly rukojmí, nebo včas rozeznáme, že přežití života na této planetě je důležitější než prospěch jejich akcionářů? V tuto chvíli má hodnota akcií navrch. Bez ohledu na to, že nám bude docela k ničemu, zničíme-li živé systémy, na nichž závisí naše přežití.

Máme-li zachránit sebe i zbytek živého světa, je třeba udělat toto:

  • Potřebujeme globální úmluvu regulující výrobu a používání pesticidů, která vykáže jejich výrobce do patřičných mezí.
  • Potřebujeme zavést v zemědělském a rybolovném průmyslu podobné posuzování vlivů na životní prostředí, jaké se uplatňuje v dopravě či energetice. Je neuvěřitelné, že tyto sektory nejsou takovému dohledu podrobeny, navzdory tomu, jakou hrozbu pro život představují.
  • Potřebujeme na základě výsledků tohoto posuzování stanovit jasná a pevná pravidla, která budou uživatele půdy nutit k ochraně a obnově ekosystémů, na nichž náš blahobyt závisí.
  • Potřebujeme zmenšit rozlohu půdy, kterou zemědělsky obděláváme, a nepřestat přitom pěstovat dostatek jídla. Nejsnazším způsobem, jak to udělat, je samozřejmě zásadně snížit množství chovaných hospodářských zvířat: významná část plodin, které dnes pěstujeme, a velká část obdělávané půdy jsou dnes užívány k jejich krmení. Jedna britská studie vypočítává, že pokud bychom úplně přestali používat živočišné produkty, celá dnešní populace Velké Británie by se mohla uživit na pouhých třech z dnešních osmnácti a půl milionů hektarů. I kdybychom pěstovali jen biopotraviny, stačilo by sedm. To by nám umožnilo vytvořit obrovské nové rezervace, kde by se mohla obnovovat druhová rozmanitost i půda. Dobrá investice pro boj proti ekologickému kolapsu.
  • Měli bychom neprodleně přestat používat půdu k pěstování kukuřice na bioplyn či bionaftu do aut.
Kdyby se nám toto všechno podařilo, lidé a ostatní živí tvorové by konečně dostali alespoň čas na zotavenou. A s ním i šanci přežít toto století.

Text, původně publikovaný pod titulem Insectageddon: farming is more catastrophic than climate breakdown na webu deníku The Guardian, přeložil do češtiny Josef Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

František Trampota - Brno

Středa, 25.Října 2017, 11:29:59

Hele, politické téma. V letošní volební kampani jsem na tyto či podobné motivy od nikoho (!) nic neslyšel ani neviděl. Utrpení zvířátek je silné téma, stačí si vzpomenout jakou veřejnou podporu měl zákaz chovu kožešinových zvířat. Ano, brouci berou míň, ale něco srdceryvného by se z toho dalo udělat. A na rozdíl od klimatické změny, kterou nepochybně řídí ilumináti, si každý může zajít do polí na neúspěšné hledání larev brouků. I ti, co volí noční okamůru.
A zároveň je to antibabiš jako řemen aniž by bylo potřeba vyslovit to jméno.

Ivo Horák - Praha 3

Špatné, horší, nejhorší Středa, 25.Října 2017, 18:14:18

S článkem G. Monbiota souhlasím v míře opravdu vrchovaté.

Globální oteplování skutečně asi není nejhorší hrozbou lidem a světu, byť na sebe nyní strhává největší pozornost. Už proto ne, že změna energetiky se již stala pobídkou k velkým investicím a k podstatnému růstu specifických výrob. Přišla s ní také příležitost, jak ulehčit lecčíms zatíženého svědomí lidstva, jak jej podchytit a kontrolovat. Lze totiž „v dobré víře“ živit naději, že již brzy padnou stávající bariéry a lidstvo se konečně rozběhne naplno (antropocén bude mít navždy zelenou...). Víte, kolik peněz jsme věnovali ochraně životního prostředí? Ani se neptejte! Přitom lze nerušeně pokračovat ve všestranném ničení světa. Ochrana biodiverzity, navíc v případě druhů a skupin nenápadných a neemblematických? Jaká je toto výzva, pro koho příležitost?

Hrozba jménem člověk, ničící biodivezitu, působí velmi diverzifikovaně. G. Monbiot vybral z široké palety velmi dobře. Až se mi vybavil silný umělecký zážitek z filmu B. Tarra Turínský kůň (čas se vrací, prožíváme opak stvoření světa).

Kdybych se měl já rozhodnout pro svou hrozbu č. 1, uvedl bych však nebezpečí, plynoucí z naší málo reflektované posedlosti moderní dopravou. Ohromná většina lidí, ač všelijak plýtvá časem, zcela ztratila ochotu „marnit čas“ na cestě. Skutečná země, opravdová krajina i lidská sídla, hodná toho označení, jsou lidem často jen pozadím, které ať se míhá, zatímco oni spěchají z A do B. (Stěží existuje lepší doklad naší nechuti pochopit, že smysl je v cestě, ne v jejím cíli.) Respekt ke vzdálenostem se úplně vytratil a s ním úcta k přírodě, která může být novýma dopravním koridorem. Jakýpak zájem na zachování přirozených živých míst v našem sousedství a kdepak docenění jejich významu pro nás osobně (a nakonec i svět). Smíme jen doufat, že trh uchrání aspoň nezbytné minimum přírodních skanzenů, které přetížíme ekologicky škodlivým, ale investičně zajímavým turismem, když předtím eliminujeme jejich vzdálenost. S modernizaci infrastruktury dorazí skoro všichni ekologičtí démoni a kazisvěti, které produkujeme hlavně proto, že je šíříme.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.