Klimatické hnutí má jedno oblíbené heslo: Nechráníme přírodu, jsme příroda, která brání sama sebe. Po událostech letošního léta můžeme začít z onoho motta pomalu vyškrtávat první tři slova. Ve světě, který jsme spalováním fosilních paliv a nezřízeným vypouštěním uhlíku oteplili o jeden stupeň oproti předindustriální době, nám totiž pomalu začíná zbývat jenom příroda, která brání sama sebe.

Houston zdevastoval hurikán Harvey, o dva týdny později se přes karibské ostrovy a Floridu přehnal největší dosud naměřený hurikán v Atlantiku jménem Irma. Nejmenší škody dosud napáchal třetí hurikán José, který podobně jako jeho dva předchůdci dosáhl čtvrté kategorie škály, ve které se počítá síla jevu.

Místo tradičních dvanácti tropických bouří očekávají vědci v letošní sezoně hurikánů, která končí až poslední den v listopadu, devatenáct projevů extrémního počasí. Namísto šesti hurikánů jich letos bude zřejmě devět. Těžko říct, jestli Irma byla letos posledním ničitelem amerického pobřeží.

Mexiko zasáhlo nejsilnější zemětřesení za posledních sto let. V Indii, Nepálu, Bangladéši a na Srí Lance zemřely stovky lidí kvůli rekordním záplavám způsobeným silnějšími monzunovými dešti, které rozvrátily tamní zemědělství. Sucha na východě Afriky způsobují hladomory, obyvatelům Říma letos kvůli nedostatku vody hrozil přídělový systém.

Bylo by lehce manipulativní tvrdit, že žijeme ve světě, ve kterém budou podobné události na denním pořádku. Ve skutečnosti vůbec netušíme, co budoucnost přinese. Některé vědecké studie tvrdí, že hurikánů bude méně, nicméně budou silnější přinejmenším jako Harvey a Irma. Jiní vědci naopak dokazují, že hurikánů a obecně tropických bouří přibude.

Nemine měsíc, aby vědci nepřišli s šokujícím překvapením nečekaných zpětných vazeb změn klimatu, jako například uvolňování antraxu a jiných středověkých nemocí z tajícího permafrostu na severu Ruska. Žijeme v realitě, před kterou vědci varují už skoro půl století. Neměníme klima, už jsme ho dávno rozvrátili a žijeme na Zeemi, jak napsal před sedmi lety Bill McKibben.

Neadekvátní reakce

Vysvětlovat, jakou mají tyto jevy spojitost se změnami klimatu, nebudu. Oni to ostatně zvládnou sami vědci mnohem lépe. Jejich dlouholeté žehrání však působí spíš jako pšouk ve vodě v porovnání s hlasem fyzika z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, který v přímém přenosu České televize trpělivě osvětluje, že spojitost mezi měnícím se klimatem a sílou hurikánu nelze jasně doložit.

Úplnou frašku pak připomíná debata po reportáži o zemětřesení v Mexiku, kde statik z katedry ocelových a dřevěných konstrukcí popisuje, jaké přístroje se používají k měření statiky budov, a s bohorovným úsměvem ujišťuje, že poničené budovy bude potřeba opravit.

Po jakémkoliv teroristickém útoku, který oproti klimatickým katastrofám zasáhne jenom zlomek lidí, můžeme sledovat bezpečnostní experty a populistické politiky bijící se v prsa a vyzývající k okamžitému a nekompromisnímu zásahu proti strůjcům útoků. Ačkoliv jsou strůjci klimatických útoků díky vědeckým analýzám dobře známi již desítky let, mobilizace proti nim je dnes považována za extremismus.

Existuje přitom něco extrémnějšího než vydělávat miliardy přeměnou složení atmosféry a narušením uhlíkového cyklu, který zajišťuje podmínky pro přežití lidstva? Všechno je v pořádku, prodloužená ruka fosilních korporací Donald Trump nás ujišťuje, že máme skvělé záchranáře.

Nespravedlivé dopady

Paradoxně jediným, kdo bere klimatickou krizi natolik vážně, že se již desítky let na podobné události připravuje, jsou fosilní korporace. Jak poznamenal ve svém článku pro Guardian George Monbiot, v roce 1940 stály ropné plošiny dvanáct metrů nad hladinou. V devadesátých letech to bylo dvacet. A dnes — skoro třicet.

Jsem si jist, že od chvíle, co Harvey vyřadil z provozu ropné rafinerie napříč Texasem, zasedá speciální korporátní komise zvažující, jak napříště podobným problémům zamezit. Cyničnost jejich počínání vynikne při pohledu na miliony, které každoročně posílají tmářským think-tankům, které popírají změny klimatu a prosazují neoliberální ideologii.

Stejnou ideologii, jejímž jménem Trump seškrtal protipovodňová opatření, čímž obyvatelům Houstonu připravil peklo. Učení, pro něž ostrovní stát Portoriko léta neinvestoval do vlastní infrastruktury, a proto bude jeho velká část půl roku bez elektřiny. A samozřejmě stejná ekonomická teorie, která dává médiím moc plnit přední strany hurikánem na Floridě a ignorovat drsnější záplavy v Indii a Bangladéši.

Změní se něco? Bohatí z Floridy minulý týden utekli a po návratu využijí své i federální peníze k vybudování nového ráje. Chudým a nebílým, kteří se podobně jako můj kamarád z dětství — gastarbaiter v posledních dnech schovávali ve sklepě, tak nezbude než si v nastalém společenském vakuu nakrást zásoby na příští týdny. Stejně jako po hurikánu Katrina v New Orleans je totiž čeká rapidní zhoršení životních podmínek a narušená infrastruktura.

Anebo má pravdu Václav Bělohradský, když říká, že do společného světa nás probudí už jenom katastrofa? Kolik jich ještě potřebujeme?