Trumpova vzpoura proti rozumu: temná ideologie a špinavé peníze
Josef PatočkaRozhodnutí opustit pařížskou dohodu je výsledkem hybridní ideologické války, která ve svém triumfu poráží dokonce i zájmy, jimž původně měla sloužit. Úsilí o zvládnutí klimatické krize může ale i prospět.
Trump opouští pařížskou klimatickou dohodu. Budoucí historikové nepochybně budou mít co vysvětlovat. Jak se to mohlo stát? V závěru druhé dekády jednadvacátého století byly vlny veder, stále intenzivnější sucha, záplavy i bouře palčivou každodenní realitou. Klimatická krize přestala být noční můrou „budoucích generací“ a stala se žitou skutečností. Vypukly první války, k nimž prokazatelně přispěl nedostatek vody, miliony klimatických uprchlíků se daly do pohybu…
Shoda vědecké komunity na tom, že hlavní příčinou je spalování fosilních paliv, byla drtivá. Ač pomalu a bolestně, postupně se ji podařilo proměnit ve shodu politickou. Na přelomové konferenci v Paříži se podařilo dosáhnout dohody, jež sjednotila prakticky všechny státy světa v závazku nedopustit oteplení pokud možno o víc než jeden a půl stupně Celsia, ale rozhodně ne o víc než dva.
Nebyla sice závazná a dobrovolné příspěvky států stále vedly vysoko nad zamýšlený cíl, přesto se vzhledem k politické realitě raného jednadvacátého století jednalo o symbolický diplomatický úspěch. V situaci, kdy se navíc navzdory pokračujícímu ekonomickému růstu zastavil růst emisí, se svět mohl konečně oddávat jisté naději, že se po letech neschopnosti a váhání alespoň vykročilo správným směrem.
Neuběhl ale ani rok a bylo po nadějích. Prezidentem historicky největšího znečišťovatele, Spojených států, se stal vyznavač „alternativních faktů“ Donald Trump. Agresivní autoritář, který slíbil Spojené státy z pařížské dohody stáhnout a v pátém měsíci své vlády tak i učinil.
Americká noční můra
Příčiny tohoto kroku jsou dvě. V první řadě je Trumpův krok vyvrcholením vzpoury, která v americké politice probublávala dlouho — vzpoury proti rozumu. Popírání změn klimatu je specifickou variantou moderního tmářství, které agresivně popírá i ty nejustavenější skutečnosti.
V jeho jádru ovšem nestojí nepřátelství k vědě jako takové, nýbrž hluboká víra ve Velký příběh, jehož platnost klimatologické poznatky ohrožují: příběh, který vyvěrá z imperiální doktríny Manifest destiny. Příběh o panství člověka — bílého muže — nad věčně panenskou Zemí, již mu svěřil Bůh. O nevyčerpatelné přírodě a blahodárné divočině neregulovaného trhu, z níž tito heroičtí bílí muži svou pílí a vynalézavostí dobývají bohatství a naplňují tak svůj předurčený úděl. Navrátit se k bezmezné víře v tento příběh — to je to, co znamená „učinit Ameriku znovu velikou“.
Je to příběh, který vždycky zapíral — krádež „panenské“ půdy a genocidu jejích původních obyvatel, otrockou práci „nižších ras“, koloniální útlak Latinské Ameriky. Dnes, kdy se sama fyzická skutečnost bouří proti jeho nároku na panství nad Zemí, musí popřít také ji.
Za fasádou restaurace této překonané ideologie se ovšem skrývá to, co obvykle. Miliardy špinavých dolarů z těžby ropy a uhlí, kterými politické sekerníky z „konzervativních“ think-tanků vyzbrojily fosilní megakorporace. Vrcholem jejich hybridní války proti rozumu a přírodě je, že již nemusí vládu uplácet, protože se jí dokázaly zmocnit.
Mají vlastního ministra zahraničí — někdejšího ředitele Exxon Mobilu Rexe Tillersona — který na státních návštěvách sjednává své mateřské společnosti výhodné smlouvy a neobtěžuje se ani příliš rozlišovat mezi tiskovými zprávami své firmy a své vlády.
Ať si jdou
Hořkou ironií je, že Trumpa od opuštění Paříže spolu s pragmatiky v jeho kabinetu zrazovaly dokonce i ropné a uhelné korporace jako Exxon, Shell či uhelný gigant Cloud Peak Energy. Dobře věděly, že pro jejich záměr vydělat na rozvracení klimatu, co se ještě dá, je výhodnější sabotovat dohodu zevnitř než prásknout za sebou dveřmi.
Nechtěly být pátým kolem u vozu, chtěly být pátou kolonou. Když ale rozpoutáte vzpouru proti rozumu, snadno se může po vědcích obrátit také proti kupcům. Nelze se ubránit jisté škodolibosti, když teď průmysl sklízí hořké plody iracionality, kterou svými penězi pomáhal živit.
Nevyvolá-li odchod Američanů dominový efekt — a lze očekávat, že i našim tmářům v poslaneckém klubu ODS dodá na smělosti — může tak mezinárodnímu klimatickému úsilí dokonce prospět. Čína i Indie dobře vědí, co se jim vyplatí, ruší v posledních měsících plány na výstavbu desítek uhelných elektráren a obracejí se k obnovitelným zdrojům.
Také Evropská unie a Kanada signalizují odhodlání v pařížských závazcích vytrvat. To je dobře — pokud nedovolíme spravedlivému rozhořčení z Trumpova sobectví a hlouposti odvést pozornost od zákeřnější politiky Trudeaua či Merkelové. Ti se sice ke klimatické odpovědnosti okázalé hlásí, na druhé straně fosilním zájmům umetají cestu nenápadně a v tichosti. Je na nás, abychom proměňovali slova v činy.
Naše odpovědnost je tím větší, že americký obrat přichází v tu nejméně vhodnou dobu. Chceme-li se skutečně vyhnout oteplení o víc než 1,5 stupně Celsia, zbývá nám sotva několik let současných emisí, než bude pozdě. Trumpova politika přidá podle výpočtů do atmosféry až tři miliardy oxidu uhličitého navíc a do konce století zvýší oteplení o 0,1 až 0,3 stupně.
Výsledkem vzpoury proti rozumu, dokonané konzervativní revoluce ústící v totální ovládnutí státu korporátní mocí, budou nejen nevratné škody na životním prostředí, rozvrácené ekosystémy a vymřelé druhy. Nakonec jde především o zločin proti lidem — proti milionům těch, které sucha, povodně a další katastrofy připraví o živobytí — či o život.