Trump opouští pařížskou klimatickou dohodu. Budoucí historikové nepochybně budou mít co vysvětlovat. Jak se to mohlo stát? V závěru druhé dekády jednadvacátého století byly vlny veder, stále intenzivnější sucha, záplavy i bouře palčivou každodenní realitou. Klimatická krize přestala být noční můrou „budoucích generací“ a stala se žitou skutečností. Vypukly první války, k nimž prokazatelně přispěl nedostatek vody, miliony klimatických uprchlíků se daly do pohybu…

Shoda vědecké komunity na tom, že hlavní příčinou je spalování fosilních paliv, byla drtivá. Ač pomalu a bolestně, postupně se ji podařilo proměnit ve shodu politickou. Na přelomové konferenci v Paříži se podařilo dosáhnout dohody, jež sjednotila prakticky všechny státy světa v závazku nedopustit oteplení pokud možno o víc než jeden a půl stupně Celsia, ale rozhodně ne o víc než dva.

Nebyla sice závazná a dobrovolné příspěvky států stále vedly vysoko nad zamýšlený cíl, přesto se vzhledem k politické realitě raného jednadvacátého století jednalo o symbolický diplomatický úspěch. V situaci, kdy se navíc navzdory pokračujícímu ekonomickému růstu zastavil růst emisí, se svět mohl konečně oddávat jisté naději, že se po letech neschopnosti a váhání alespoň vykročilo správným směrem.

Neuběhl ale ani rok a bylo po nadějích. Prezidentem historicky největšího znečišťovatele, Spojených států, se stal vyznavač „alternativních faktů“ Donald Trump. Agresivní autoritář, který slíbil Spojené státy z pařížské dohody stáhnout a v pátém měsíci své vlády tak i učinil.

Americká noční můra