Brexit, ohrožení demokracie oligarchy, blížící se finanční krach, zloduch v křesle amerického prezidenta: nic z toho mě v noci ze sna nebudí. Ne že bych se nestaral — záleží mi na tom všem velmi. Trápí mne ovšem závažnější otázka: kde vezmeme pro všechny dost jídla?

V polovině tohoto století bude na světě o dvě až tři miliardy víc lidí. Každý z problémů, které se tu chystám vypočíst, by sám o sobě dokázal zapříčinit masový hladomor. A je přitom třeba vzít do úvahy, jak budou účinkovat společně.

Potíž začíná tam, kde všechno: v půdě. Proslulou prognózu Organizace spojených národů, že nám při současném tempu úbytku orné půdy zbývá stěží šedesát úrodných let, zdá se potvrzují nejnovější čísla. Především vinou degradace půdy již klesají výnosy na zhruba pětině zemědělsky užívaných ploch světa.

Připočtěme k tomu úbytek vody. V oblastech, jako je Severočínská nížina, střed Spojených států, Kalifornie či severovýchodní Indie je již dnes úroveň podzemních vod kriticky nízká. Jedná se přitom o jedny z nejvýznamnějších světových obilnic. Kupříkladu v povodí horní Gangy je dnes voda čerpána padesátkrát rychleji, než se stačí doplňovat. Protože ovšem poptávka po potravinách roste, očekává se, že zemědělci v oblasti jižní Asie budou v roce 2050 potřebovat o 80 až 200 procent víc vody než dnes. Co budou dělat?

↗

Vzácná místa jako deštné lesy Madagaskaru a Brazílie zanikají pod kopyty rozpínajícího se dobytka. Foto Conservation International

Potom tu máme rostoucí teplotu. Jedna z tematických studií naznačuje, že i bez ohledu na ostatní faktory zapříčiní každý stupeň oteplení pokles celosvětové úrody rýže o tři procenta. U pšenice jde o šest procent, u kukuřice sedm. A to by mohl být ještě optimistický odhad. Výzkum uveřejněný v časopise Agricultural & Environmental Letters dospívá k závěru, že oteplení o čtyři stupně Celsia by v oblasti Spojených států, jíž se přezdívá „kukuřičný pás“, vedlo k poklesu úrody kukuřice o čtyřiaosmdesát až sto procent.

Vysoké noční teploty totiž nesvědčí opylovačům, bez nichž se rostliny nemohou rozmnožovat. To je ovšem maličkost ve srovnání s masovým vymíráním hmyzu, zaviněným nadměrným používáním toxických a nedostatečně vyzkoušených pesticidů. Úbytek opylovačů může vést v zemědělství k vážným problémům. V některých zemích světa se již pěstitelé dokonce uchylují k ručnímu opylování s pomocí štětců. To je ovšem ekonomicky smysluplné jen u těch nejdražších plodin.

Aby toho nebylo málo

Pak jsou tu strukturální faktory. Obecně platí, že drobní zemědělci vyprodukují více jídla na hektar než velké farmy. Je tomu tak proto, že více spoléhají na vlastní práci, pěstují pestřejší kombinaci plodin a s půdou zacházejí citlivěji. Lidé, kteří obdělávají méně než pět hektarů, vlastní v chudších částech světa zhruba třicet procent vší orné půdy, vypěstují ale přes sedmdesát procent veškerých potravin. Od roku 2000 byla v zemích globálního Jihu drobným zemědělcům násilně odebrána a do velkých plantáží scelena  úrodná půda o rozloze zhruba dvojnásobku Velké Británie. Dnes se na ní namísto jídla pro místní spotřebu pěstují plodiny na export.

A zatímco tyto pohromy pomalu zachvacují pevninu, z moří mezitím mizí úplně všechno kromě plastů. Navzdory obrovskému úsilí  rybářského průmyslu, větším lodím, motorům a sítím klesají celosvětově úlovky ryb o zhruba jedno procento ročně. Rybí populace kolabují. Na moři je to podobné jako v případě zabírání půdy na souši. Drobné rybáře z jejich lovišť vytlačují mamutí korporace, jež ryby prodávají těm, kdo je potřebují méně, ale lépe platí. Zhruba tři miliardy lidí dnes dostávají většinu bílkovin ve své stravě z ryb a korýšů. Co mají dělat?

To všechno by bylo samo o sobě dost špatné. Jak ovšem lidem stoupají příjmy, přecházejí ve svém jídelníčku od rostlinných k živočišným bílkovinám. Produkce masa celosvětově za posledních padesát let stoupla čtyřikrát, průměrná spotřeba na osobu je přitom stále dvakrát nižší než ta britská. Právě vinou našich stravovacích návyků dnes Velká Británie potřebuje víc než dvojnásobek úrodné půdy, než kolik jí sama má.  Pokud tak budou chtít jíst všichni, co budeme dělat?

Plýtvavost masného průmyslu je neskutečná. Šestatřicet procent všech kalorií vypěstovaných v podobě obilovin a luštěnin a třiapadesát procent všech bílkovin se dnes spotřebuje ke krmení hospodářských zvířat. Dvě třetiny těchto živin jsou tak ztraceny. Statistikové udávají, že zatímco k vyprodukování gramu bílkoviny z fazolí vám stačí v průměru 0,01 čtverečního metru půdy, v případě hovězího už potřebujete celý metr. Jinak řečeno, stonásobek.

Je pravda, že na většině pastvin obývaných dobytkem a ovcemi se nic pěstovat nedá. Jejich rozloha se ovšem rozšiřuje na úkor divočiny a ekosystémů. Močály jsou vysoušeny, lesy káceny, šelmy hubeny, divocí býložravci vyháněni, starobylé formy života mizí z povrchu zemského. Úžasná, vzácná místa jako deštné lesy Madagaskaru a Brazílie zanikají pod kopyty rozpínajícího se dobytka.

Je čas na změnu. Dokážeme to?

Svět není dost velký na to, aby dokázal současně uspokojit potřeby všech i nenasytnost některých. Postupný přechod k ještě masožravějšímu stravování tak doslova odtrhává chudým jídlo od úst a po celém světě ničí rozmanitost života. Neúnosný by byl, i kdyby lidí nepřibývalo. Čím víc jich ale bude, tím víc jich bude vinou nadměrné spotřeby masa hladovět. OSN očekává, že oproti roku 2010 stoupne spotřeba masa do konce příští dekády o sedmdesát procent. Také následkem toho se má poptávka po obilninách, luštěninách a dalších plodinách zdvojnásobit. Půda, které by k tomu bylo zapotřebí, neexistuje.

Když říkám, že kvůli tomu nemůžu spát, myslím to doslova. Trápí mě obrazy hladovějících lidí prchajících z šedivých pustin, bitých u hranic ozbrojenou policií. Vidím, jak poslední zachovalé ekosystémy umírají, jak poslední velká divoká zvířata — lvi, sloni, velryby a tuňáci — mizí ze světa. A když se probudím, nedokážu sám sebe přesvědčit, že to byla jen noční můra.

Jiní lidé mají odlišné sny: fantazie o nikdy nekončícím růstu, pohádky o tom, jak lze nekonečně rostoucí ekonomiku smířit s přežitím života na zemi. Pokud lidská společnost během tohoto století zkolabuje, na vině budou právě tyto sny.

Jednoduchá řešení neexistují, zásadní je ale přejít od živočišné k rostlinné stravě. I kdyby se nezměnilo nic jiného, obejdeme-li se bez masa a přestaneme-li používat úrodnou půdu k pěstování biopaliv, můžeme na Zemi uživit další čtyři miliardy lidí a zdvojnásobit množství dostupných bílkovin. Pomoci může umělé maso: jedna studie naznačuje, že k jeho výrobě je zapotřebí o dvaaosmdesát procent méně vody a prakticky žádná půda.

Příští „zelená revoluce“ bude docela jiná než ta poslední. Nebude spočívat ve sdírání úrodné půdy z kůže, nýbrž v přehodnocení toho, jak ji používáme a proč. Dokážeme to? Nebo nám snad vyhlídka budoucího hladomoru připadá snesitelnější než změnit naše stravovací návyky?

Text, původně publikovaný pod titulem Mass starvation is humanity’s fate if we keep flogging the land to death na webu deníku The Guardian, přeložil do češtiny Josef Patočka.