Planeta žhne. Varování Mezivládního panelu pro změnu klimatu před důsledky rostoucích teplot působí stále děsivěji. Ruská invaze na Ukrajinu mezitím vyvolala v Evropě, ale i ve zbytku světa závody o co nejrychlejší transformaci ekonomik a dosažení energetické nezávislosti.

Dekarbonizace se sice stala prvořadou politickou prioritou, což ale ledaskoho podněcuje k přemýšlení, zda by k ní nevedla rychlejší cesta mimo politický systém demokracie. Proč například nezkusit osvícený despotismus nebo „epistokracii“ neboli vládu odborníků — proč zkrátka nevybrat nejlepší klimatology a inženýry a nepověřit je, aby činili rozhodnutí za nás? Anebo proč se rovnou nevydat po vzoru Číny k autoritářskému režimu, který bude vládnout silou, prosadí, co si zamane, a přitom rozdrtí jakýkoli odpor zdola?

Technokratické pokušení

Realita je však taková, že dekarbonizace není uskutečnitelná bez demokratizace — se stejnou naléhavostí jako změny klimatu musíme řešit i narůstající rozčarování z demokracie. Ani není třeba vyjmenovávat všemožné příznaky rostoucích deziluzí z demokracie od „blbé nálady“ ve společnosti přes nárůst počtu občanů, kteří nechodí k volbám, až po pokles důvěry ve zvolené zástupce a veřejné instituce, aby bylo zřejmé, že dnes mnoho lidí pokládá demokracii spíš za součást problémů než za způsob jejich řešení.

Pokud ovšem občané nedůvěřují svým voleným zástupcům, že dokáží uspokojivě řešit základní politické úkoly, jako je národní bezpečnost, veřejné zdraví, vzdělávání a podobně, jak by si mohli myslet, že si politická reprezentace poradí s tak obrovským, dlouhodobým a komplexním fenoménem, jako jsou změny klimatu? Proto by se mohlo zdát rozumné obrátit se právě na experty, kteří před nebezpečím klimatických změn varují již po několik desetiletí.

Výhody epistokratického přístupu jsou především dvě. Jednak toho klimatologové a odborníci z příbuzných oborů vědí o změně klimatu mnohem víc než laici. Mohli by se proto řídit vědeckými poznatky, aniž by je ovlivňovaly zájmové skupiny, popírači změn klimatu, voliči s nedostatkem informací a rozhledu nebo sociální hnutí bránící potřebným změnám kvůli obavám ze sociálních a ekonomických důsledků. Svěřit rozhodování expertům by mělo zaručit, že politika bude mít věcný základ, nízké náklady a přinese na poli omezování emisí oxidu uhličitého kýžené výsledky.

Za druhé by představitelé z řad odborníků mohli jednat rychle a rozhodně, protože by se nezdržovali mechanismy demokratické kontroly. Na počátku pandemie covid-19 se například zdálo, že čínská autoritářská vláda dokázala virus potlačit zavedením rozsáhlé karantény milionů lidí, vybudováním nových nemocnic během pár dní a povinným zavedením ochranných masek. Naproti tomu se zdálo, že většina zastupitelských demokracií v počátcích krize tápe — byť většina z nich nakonec situaci zvládla.

Limity epistokracie

Jak by vypadala klimatická epistokracie? Představme si, že v boji s rapidně rostoucími teplotami a stále ničivějšími dopady klimatických změn — vlnami veder s masovou úmrtností, katastrofálními záplavami, hladomory způsobenými suchem — vytvoří mezinárodní společenství Globální klimatickou radu, složenou z odborníků z prestižních univerzit z celého světa.

Pokud by klimatická rada disponovala dostatečnou pravomocí, mohla by bez okolků prosadit politiku snižování emisí uhlíku a současně rušit zákony jednotlivých států, které by považovala za neslučitelné se snahami o snížení emisí — třeba v součinnosti s podobně epistokratickými regionálními klimatickými radami. Ačkoli by to pravděpodobně vedlo ke ztrátě milionů pracovních míst a některé země by to mohlo připravit o základní zboží a služby, způsobené škody by bylo možno ospravedlnit záchranou planety a zájmy budoucích generací.

V čem je háček? Jsou tu především dva. První tkví v tom, že ač se klimatická změna často pojímá jako „jeden“ problém, ve skutečnosti se jedná o množství vzájemně provázaných problémů, které se dotýkají všech oblastí života — zemědělství, průmyslu, financí, dopravy, energetiky, vzdělávání a tak dále. Otázky, které by se týkaly výhradně klimatu a neměly současně přesah do dalších oblastí, prakticky neexistují.

Už jen sama složitost klimatické problematiky — vedle nejistot při vytváření modelů vývoje klimatu — vnáší do situace nejrůznější dilemata a nejistoty. Nakonec by tak bylo nutné uznat, že změny klimatu jsou pouze jedním z mnoha problémů, jež ohrožují budoucnost lidstva. Takto se jasné kontury problémů rozmlžují a najednou není zdaleka jednoznačné, že odborníci mají větší autoritu rozhodovat o věcech než laici.

Druhý zádrhel expertního rozhodování je ještě důležitější. Změny klimatu nejsou jen technickou otázkou predikce, a proto je chybou formulovat odpověď na ně jako prostou otázku: „Jak dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050?“ Zátěž rozsáhlé dekarbonizace musí různé instituce a segmenty populace nést s rozdílnou intenzitou.

Boj proti změnám klimatu proto bude vždy v posledku výsostně politickým procesem zahrnujícím otázky spravedlnosti, práv a rovnosti. Musíme se ptát: kdo by měl co obětovat a v čí prospěch?

Nevyhneme se ani složitým morálním dilematům. Politická rozhodnutí nemůžeme činit jen na základě odhalení řetězců fyzikálních příčin, ale také s ohledem na to, na jaké se dohodneme hierarchii hodnot. Odborníci mají jistě co říci k problematice kauzality, ale nemají o nic větší autoritu než kdokoli jiný rozhodovat o morálních otázkách.

Osud uhlíkové daně ohlášené francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem v roce 2018 dobře ilustruje limity epistokratického přístupu. Teoreticky může být uhlíková daň skvělým způsobem, jak odradit lidi od využívání fosilních paliv. V praxi však může vyvolat společenský odpor, jestliže její důsledky společnost nepokládá za spravedlivé.

V Macronově případě se „žluté vesty“ ohradily proti zvýšení daně z pohonných hmot, které společnost pochopila jako trestání lidí, kteří dojíždějí pracovat do měst. A současně v tom Francouzi viděli zvýhodnění bohatších občanů, kteří ve větších městech přímo žijí.

Obdobně se může na celosvětové úrovni politika obchodování s emisemi — takzvané povolenky — jevit jako skvělý způsob, jak celkově snížit emise oxidu uhličitého a dalších znečišťujících látek. Z hlediska ideálu spravedlnosti však vyvolává pochopitelné námitky.

Proč by průmyslově vyspělé země, které jsou za změny klimatu nejvíce odpovědné, měly mít i nadále možnost znečišťovat životní prostředí? Proč by měly náklady na dekarbonizaci nést rozvojové země globálního Jihu, zvlášť když již v současnosti trpí důsledky dlouhodobého ekonomického vykořisťování a nespravedlnosti ze strany globálního Severu? Ačkoli na uvedené otázky neexistují jednoznačné odpovědi, jedno je jasné: bude-li o nich rozhodovat vědecká epistokracie, situace se pravděpodobně ještě zhorší.

Imperativ spravedlnosti