↗

Je stále zjevnější, že k řešení klimatické krize nestačí podporovat obnovitelné zdroje a doufat, že fosilní paliva „evolučně“ vytlačí. S fosilním byznysem je nutné svést zápas o kontrolu nejen nad našimi energetickými, ale i politickými systémy, a moc fosilní lobby zkrátka zlomit. Foto Luis Robayo, AFP

Uražený výstup Mirka Topolánka v Otázkách Václava Moravce se minulý týden intepretoval především v národním kontextu. Poukazovalo se na to, jak absurdní je, že se Topolánek ohradil vůči označení za „lobbistu fosilního průmyslu“. Toto sousloví přitom pojmenovává jeho kariéru po odchodu z politiky velmi přesně. Strávil ji totiž v různých manažerských pozicích v žoldu tuzemského uhlobarona Daniela Křetínského a jeho EPH.

Rozebírala se také očividná licoměrnost Topolánkova tvrzení, že jeho cílem je pomoci „zbavit nás závislosti na Rusku“, když právě na této závislosti jeho zaměstnavatel poslední desetiletí vydělával jmění a vytrvale lobboval za její pokračování. A ještě vloni po Putinově invazi na Ukrajinu strašil, že bez ruského plynu nás čeká „středověk“.

Uniknout naší pozornosti by proto nemělo, že cynická strategie otevřeného a bezostyšného manipulování veřejnosti a vytváření dojmu, že dělám přesný opak toho, co ve skutečnosti dělám (v kontextu mezilidských vztahů se této formě nejhrubější manipulace říká gaslighting), není Topolánkovou specialitou. Zapadá do celoevropského a celosvětového kontextu.

Že chce pomoci vyřešit energetickou krizi a chudobu, ačkoli ji do značné míry sám zavinil a teď na ní vydělává historicky bezprecedentní zisky, se totiž nyní tváří i světový fosilní byznys. Stejně tak jako se fosilní firmy snaží usilovně předstírat snahu přispět k řešení klimatické krize — vykládají na konferencích o udržitelnosti o svých dobrých úmyslech nebo symbolicky vysazují stromy, zatímco ve skutečnosti plánují investice do fosilních paliv, jejichž realizace by se prakticky rovnala zločinům proti lidskosti.

Pro fosilní barony paláce, pro nás energetická chudoba

Česká veřejná debata o aktuální energetické krizi zapadla do vyhrocených znesvářených příkopů, z nichž z jedné strany zaznívá nespravedlivé obviňování klimatické politiky Evropské unie a její Zelené dohody, kdežto na druhé straně se vina za zdražování až příliš často klade výhradně na Putinovo Rusko a jeho dobyvačnou válku. Radost musí mít fosilní oligarchové jako Topolánkův zaměstnavatel Křetínský, jejichž rozhodnutí krizi zneužít a vyždímat z rostoucích cen maximální zisky tak zůstává stranou pozornosti.

Připomeňme si přitom, že energetická krize Putinovou invazí nezačala. Zahájilo ji již během roku 2021 navyšování cen fosilního plynu. Putinova agrese trend ještě prohloubila — a dovedla ceny k jejich vyvrcholení loni v září. Po oznámení společného evropského rozhodnutí o jejich regulaci začaly konečně klesat.

Je až fascinující, že v české debatě se o zodpovědnosti fosilního byznysu za krizi na rozdíl od diskusí, jež se vedou ve světě, prakticky vůbec nemluví. Přispívá k tomu jistě to, že uhlobaroni jako Křetínský sami již dnes vlastní velkou část médií. Nezanedbatelným faktorem ovšem může být i neochota problematizovat jakékoli o zisk usilující chování soukromých subjektů — „podnikatelé“ se přece nekritizují.

V případě počínání fosilního byznysu v současné krizi ale stěží můžeme hovořit o poctivém podnikání. Podíl predátorského zdražování na krizi v zahraničí zmiňují otevřeně i centrální banky. Vědecké studie popisují detailně, jak se zvyšování cen základních komodit od roku 2021 následně rozlévá celým systémem.

V energetice to platí dvojnásob. O ideální tržní konkurenci nelze hovořit ani s nadsázkou. Privatizace energetiky coby strategického sektoru, zajišťujícího klíčovou základní potřebu i výrobní faktor pro zbytek ekonomiky, vytvořila situaci výrazné mocenské nerovnosti. Systém se dostal pod kontrolou oligopolu několika mocných, na maximalizaci zisku zaměřených hráčů, kteří mohou snadno zneužít své postavení k profitování na úkor spotřebitelů a zbytku ekonomiky.

Pohled na čísla pak odhaluje, kdo na vzniklé situaci v posledních letech vydělal, a kdo naopak tratil. A není to veselé čtení. Rostoucí podíl domácností se propadá do chudoby a nejistoty a počet obyvatel České republiky, kteří se octli v takzvané energetické chudobě — což znamená, že si nemohou dovolit vytopit na pohodlnou teplotu hlavní obytnou místnost ve svém domově — stoupl na necelý milion. Fosilně-energetické korporace a jejich majitelé se mezitím doslova koupou v penězích.

Opět vezměme za příklad Křetínského EPH, jež vydělává dva roky po sobě na krizi rekordní zisky, takže se stala největší českou firmou, a z peněz vytahaných z našich kapes realizuje po celé Evropě další nákupy posilující její vliv. Daň z mimořádných zisků Křetínský stejně jako jeho kolega Pavel Tykač platit odmítá a místo toho stěhuje firmy do daňových skrýší. Obzvlášť nevkusné v kontextu šířící se bídy a krize bydlení jsou zprávy o tom, jak Křetínský nakupuje luxusní nemovitosti, zámečky, paláce či fotbalové kluby.

Křetínského EPH a Česká republika ale ani v tomto nejsou výjimkou. Světové fosilně-energetické společnosti za poslední rok opět více než zdvojnásobily své už tak rekordní zisky. Pětka největších západních ropných firem — Shell, Exxon, Chevron, BP a Total — odhaduje zisky na 180 miliard EUR, zatímco energetická chudoba a existenční potíže domácností se prohlubují po celé Evropě. Jak říká dokumentární snímek platformy Gastivists: „Tohle není krize, ale loupež.“

Zlomit moc fosilní lobby

Fosilní byznys tak paradoxně na krizi, kterou sám do značné míry pomohl způsobit, jednoznačně vydělává. Rozvoj obnovitelných zdrojů a úspor energie, především zateplování budov, přitom mohl dávno naši závislost na fosilním plynu a dalších špinavých palivech zásadně snížit. A osvobodit tím lidi i celé komunity a regiony ze závislosti na fosilních baronech i diktátorských režimech, kteří nám dnes takto mohou tahat peníze z kapes. A umožnit jim soběstačnost založenou na udržitelném využívání místních zdrojů.

Jen v České republice je nenaplněný potenciál úspor v sektoru budov tak obrovský, že při svém plném využití by mohl snížit spotřebu energie v tomto sektoru až o neuvěřitelné dvě třetiny. Podobně velký je nevyužitý potenciál obnovitelných zdrojů. Rozvoj úspor a lokálních zdrojů v rukou domácností, obcí, komunit či družstev — takzvaná demokratizace energetiky — může vysávání regionů i rodinných rozpočtů fosilními barony zastavit.

Proti energetické demokracii ale stojí právě moc fosilní oligarchie a její politický lobbing, ztělesněný v České republice například výše jmenovaným Mirkem Topolánkem. Tento lobbing rozvoj čisté energie a úspor vytrvale zdržuje, k čemuž využívá mediální moci i síly svých peněz k ovlivňování politických rozhodnutí, očerňování odpůrců a štvaní proti nové dekarbonizaci.

Politická moc fosilní lobby nad energetických systémem jako takovým vystupuje do popředí zvlášť dobře v evropském měřítku. Zatímco je evropská Zelená dohoda prezentována buď v růžových barvách, nebo je démonizována jako „Zelené šílenství“, ve skutečnosti na její konkrétní podobu nemá enormní vliv nikdo jiný než ropná a plynová lobby.

Její aktéři si v Evropské komisi podávají dveře. Ve zvláštní poradní skupině pro řešení energetické krize si pak dokonce mohou diktovat, co pro ně je, a co naopak není přijatelné čistě „mezi svými“ — nepřekáží jim zde totiž ani jediný zástupce spotřebitelů, ekologických organizací či odborů.

Zelená dohoda je tak pod svým povrchem i trochu šedá: ropné a plynové frakci fosilního kapitálu se v jejím rámci daří realizovat svoji strategii. Ta má uspokojit poptávku po řešení klimatické krize zabitím uhelného průmyslu, současně však udržet co nejdéle co největší zisky z plynu a ropy. A získat tak čas pro „kolonizaci“ nové energetiky — rozvoj obnovitelných zdrojů a akumulačních projektů ve vlastních rukou, což jim má umožnit udržet si profitabilitu i do budoucna.

Tykačovo a Křetínského „zelené šílenství“

V tomto kontextu je třeba vidět i strategii českých uhlobaronů jako jsou Tykač a Křetínský. Jejich záměr mobilizovat manipulací veřejného mínění lidi proti „zelenému šílenství“, a politicky tak dekarbonizaci zdržovat, dává smysl právě jako hra o čas, potřebný pro převedení jejich byznysových modelů k novým zdrojům zisku. Oba se výhledově chtějí stát z baronů uhelných barony plynovými a obnovitelnými — nebo realitními.

Strategiím uhelné i ropné frakce fosilní lobby má každopádně nyní padnout za oběť jak kvalita života širokých vrstev evropského obyvatelstva, které nyní na zisky fosilního kapitálu doplácejí, tak možnost dostatečně rychle snížit emise a udržet oteplení v bezpečných mezích. Realizace plánů fosilního byznysu v globálním měřítku má podle aktuálních odhadů vést k neúspěchu mezinárodních dohod o ochraně klimatu, a umožnit tak přehřátí planety o víc než dva stupně Celsia ke konci století, a v důsledku tak způsobit nezměrné utrpení milionů lidí především kvůli extrémnímu počasí, nedostatku vody a potravin.

Není proto divu, že se o těchto byznysových strategiích fosilního kapitálu hovoří stále častěji jako o vědomých zločinech proti lidskosti. Je stále zjevnější, že k řešení klimatické krize nestačí podporovat obnovitelné zdroje a doufat, že fosilní paliva „evolučně“ vytlačí. S fosilním byznysem je nutné svést zápas o kontrolu nejen nad našimi energetickými, ale i politickými systémy, a moc fosilní lobby zkrátka zlomit.

Pokud dialog i regulace ve střetu s mocí fosilního byznysu selhávají, je namístě začít se bavit nejen o rozvoji energetiky „zdola“ prostřednictvím komunit, ale i o obnově veřejné kontroly nad energetikou „shora“. V úvahách o transformaci energetiky v posledních letech ostatně scénářů, které obnovu veřejné kontroly nad energetikou — výkup či vyvlastnění fosilních korporací ve veřejném zájmu — chápou jako východisko pro výrazné urychlení dekarbonizace a plánovitou transformaci směrem k čistě obnovitelným veřejným podnikům, zajištujícím cenově dostupnou a ekologicky udržitelnou energii všem, trvale přibývá.

To, že řada evropských zemí v aktuální krizi návrat přinejmenším části energetiky do veřejných rukou připravuje, bychom měli chápat pozitivně. Jako otevření nového politického prostoru — rozšíření bitvy o budoucnost energetiky a Země do terénu vlastnictví a kontroly. V České republice, kde motiv zestátnění ČEZu slouží jen snům o dalších reaktorech, se využití tohoto prostoru pro sociální a ekologické cíle zdá v tuto chvíli jako vzdálená možnost. V evropském měřítku se však v dlouhodobějším horizontu jeví jako příležitost, kterou bychom u nás ignorovali opět jen k vlastní škodě.