Uhlobaronem proti své vůli: jak Pavel Tykač k uhlí přišel. A co s ním zamýšlel

Josef Patočka

V příběhu cesty Pavla Tykače k uhlí se spojuje řada temných privatizačních zápletek z 90. let. Leccos nasvědčuje tomu, že on sám původně jen zamýšlel pomoct k prolomení limitů těžby, a doly pak s pohádkovým ziskem prodat. To mu ale nevyšlo.

Se sociálními demokraty byl Pavel Tykač tradičně zadobře. A doufal, že mu pomohou prolomit limity těžby. Foto Ibra Ibrahimovič

Na jméno Pavla Tykače narazí dříve či později každý, kdo se bude jen chvíli zabývat českou energetikou a příčinami, proč i v roce 2021 spalujeme tolik uhlí, že Česká republika patří k zemím s největšími emisemi oxidu uhličitého na osobu v Evropské unii. Málokdo si ale vzpomene na okolnosti, které k tomu, že se stal jedním z nejznámějších českých oligarchů, vedly.

Analyzujeme vliv uhlobaronů na stav nejen české krajiny, ale i demokracie. Podpořte nás v další práci!
×
Pavel Tykač: portrét uhlobarona na konci fosilní epochy
Foto Björn Steinz, Economia

Korporace Sev.en Pavla Tykače patří spolu s polostátní společností ČEZ a firmou EPH Daniela Křetínského k nejmocnějším institucím působícím v české energetice. Počítá se k největším producentům uhlí, elektřiny a tepla a rovněž k nejhorším znečišťovatelům ovzduší skleníkovými plyny i toxickými látkami u nás. V součtu mají uhelná aktiva Pavla Tykače dnes již větší emise než ČEZ.

Série analytických textů v Deníku Referendum ukazuje, jak se Pavel Tykač stal jedním z předních českých oligarchů a jedním ze dvou největších českých uhlobaronů. Zkoumá, jak dosahuje svých politických cílů. Zabývá se otázkou, kde se jeho zájmy střetávají se zájmy veřejnými. Popisuje, jak se mu vzepřela na severu Čech občanská společnost. A ústí v doporučení, jaký postoj by vůči jeho korporaci Sev.En měly Evropská unie i Česká republika zaujmout.

S klientelistickými vazbami v byznysu i politice, agresivním firemním PR často za hranou profesní etiky a obchodní strategií zaměřenou na výrobu elektřiny z nejšpinavějšího fosilního paliva — a do budoucna potenciálně jen o málo lepšího plynu — patří Tykačova společnost k jedněm z hlavních překážek na cestě ke změně směřování české energetiky a snížení emisí, přispívajících k prohlubování klimatické krize.

Jak se do této pozice vystudovaný technik ze středočeských Čelákovic, pozdější obchodník s výpočetní technikou a vášnivý hráč stolního tenisu dostal? Jak se z Pavla Tykače stal příslovečný „uhlobaron“ — a jeden z nejmocnějších českých oligarchů? A co si z jeho příběhu lze odnést pro naši budoucnost?

Divoká devadesátá

Odpovědi na uvedené otázky jsou pevně spjaty s nešťastným způsobem transformace české ekonomiky od státního socialismu k dnešnímu volnotržnímu kapitalismu. Peníze, za které si později pořídil své uhelné impérium, pocházely z Tykačova podnikání v devadesátých letech, kdy se mu postupně různými obchody, spekulacemi a šikovnými finančními operacemi podařilo shromáždit závratné jmění — dnes se jeho majetek odhaduje na více než třicet miliard korun.

Tykač nejprve v roce 1991 založil s několika partnery společnost Vikomt, která se soustředila na dovoz výpočetní techniky a postupně na trhu obsadila významné místo. Poté, co v roce 1995 svůj podíl ve firmě prodal, založil společně s Janem Dienstlem skupinu Motoinvest, v jejímž vedení kromě nich mezi jinými figuroval i Aleš Tříska, bratr jednoho z klíčových strůjců privatizace a zastánců neregulovaného kapitalismu Dušana Třísky.

Jan Dienstl v roce 2011 po diskusi České rozhlasu o limitech těžby debatuje s občanem. Foto Ibra Ibrahimovič

Skupina Motoinvest pod proslulým heslem „Drobní akcionáři, plačte“ vykupovala od lidí akcie z kupónové privatizace a ovládla rychle rozhodující podíly v celé řadě bank a investičních fondů. „Dravci z Motoinvestu“, jak se o nich tehdy běžně psalo, si přitom počínali natolik bezohledně, že s Tykačem zůstala dodnes spojována přezdívka „škůdce kapitálového trhu“. Kvůli ní dokonce žaloval časopis Respekt, jehož tehdejším redaktorům — především Janu Macháčkovi — za valnou část informací o Tykačových investorských „začátcích“ vděčíme.

Vytunelované CS Fondy

Právě s jedním z tehdy Motoinvestem vlastněných investičních fondů je spojena Tykačova nejznámější „kauza“ z oné doby. Z takzvaných CS Fondů zmizela krátce poté, co je Motoinvest odprodal, za záhadných okoloností na zahraniční konta více než miliarda korun, za něž společnost získala bezcenné akcie firmy Drůbež Příchovice.

Byl to první případ tunelování privatizačních fondů, v němž se podařilo potrestat konkrétní viníky — čtyři účastníci operace dostali v roce 2001 od pěti do deseti let nepodmíněně. Za svou roli v případu byl opakovaně — poprvé v letech 2006 až 2008, podruhé mezi lety 2012 a 2015 stíhán i Pavel Tykač. On sám ovšem jakoukoli vinu vždy odmítal.

Tykačově spoluodpovědnosti nasvědčovala skutečnost, že právě pod jeho vedením Motoinvest převedl majetek fondu z akcií na hotovost, uloženou v jedné z jeho vlastních bank, a následně jej odprodal, čímž se řetězec událostí vedoucích k „zmizení“ peněz bezprostředně spustil. Policie pracovala s hypotézou, že tak Tykač učinil záměrně.

Stíhání bylo ovšem nakonec i v druhém případě zastaveno: klíčový svědek, František Bušek přezdívaný „Chobot“, jenž Tykače v roce 2012 nečekaně při svědecké výpovědi před soudem s jiným aktéry případu obvinil z organizování celého „tunelu“, nakonec svou výpověď zásadně změnil. Jiný důkaz — záznam ze soukromého rozhovoru jednoho ze svědků s novinářem — pak odmítl jako důkaz připustit Nejvyšší soud.

Nutno dodat, že Buškovo obvinění Tykač vždy označoval za pomstychtivou pomluvu, a naopak jej obviňoval, že se jej snaží vydírat. „Jde o vydírací akci Chobota a skupiny mezinárodních podvodníků,“ uvedl jeho mediální zástupce v roce 2012. „Pavel Tykač se k otázce své viny vyjádřil již několikrát a zcela jednoznačně: ničeho nezákonného se nedopustil.“ Každopádně, zda Pavel Tykač vytunelování CS Fondů osobně zorganizoval, nikdy žádný soudní verdikt nestvrdil.

Poradcem Zemanova ministra financí

Ve stejné době nicméně potkal neslavný konec Motoinvest jako takový. Po neúspěšné snaze o nepřátelské ovládnutí tehdy ještě státem kontrolované České spořitelny se Tykačova skupina dostala do konfliktu s Českou národní bankou, které se nadto nezamlouvaly jeho nekalé transakce v jedné z bank, jež částečně ovládal — v Agrobance.

Situace, během níž byli policií obviněni dva pracovníci Motoinvestu a Tykač podle dobových zpráv na čas raději uprchl do zahraničí, vyústila v dramatické noční jednání tehdejší vlády, po němž byla nad Agrobankou vyhlášena nucená správa. Motoinvest následně postupně odprodal veškerá svá aktiva a z akciového trhu se stáhl.

Právě na svých privatizačních dobrodružstvích nicméně Pavel Tykač vydělal základ svého kapitálu, který následně různými spekulacemi s akciemi a měnami dále rozmnožoval. Koupil například levně akcie ČEZ, aby je poté, co firma pohltila regionální distributory elektřiny, a rychle tak zvýšila svou hodnotu, téměř za patnáctinásobek zase prodal. Jen na tomto obchodě vydělal podle některých zdrojů víc než deset miliard korun.

V podobných obchodech mu pomáhalo pečlivě budované politické krytí: dokázal se včas navázat na sociální demokracii, jíž měl údajně zprostředkováním mnohamilionové půjčky pomoci i s financováním kampaně v klíčovém volebním roce 1998. Poté, co tehdejší „stranický pokladník“ a místopředseda ČSSD Ivo Svoboda obsadil v Zemanově vládě ministerstvo financí, stal se Pavel Tykač dokonce na několik měsíců jeho poradcem.

Když v roce 1998 nastoupila vláda Miloše Zemana, stal se Pavel Tykač dokonce poradcem posléze pravomocně odsouzeného ministra financí Iva Svobody (na snímku zcela vpravo). Foto Česká televize

Svoboda relativně brzy odstoupil — a později byl také pravomocně odsouzen — kvůli své roli při vytunelování společnosti Liberta. Ještě předtím stačil ale mimo jiné vyhodit Stanislava Kosíka, úspěšného ředitele Finančního analytického útvaru, což byl tehdy hlavní úřad pro boj proti praní špinavých peněz a jiné hospodářské kriminalitě.

Kosík vyšetřoval mimo jiné kauzy spojené s Motoinvestem. A jen několik týdnů před svým odvoláním podal trestní oznámení na Tykačova loajálního spolupracovníka Petra Nešetřila.

Čekání na příležitost

Počátek první dekády nového tisíciletí tak znamenal pro Tykače po „divokých devadesátkách“ ústup ze slávy. Dobový tisk o něm psal například jako o jednom z lidí, kteří „byli bohatí a vlivní, o vliv ale přišli“. V článku s tímto titulkem z roku 2002 jej redaktoři iDnes.cz spolu s celou skupinou kolem Motoinvestu jmenují jako jednoho z „poražených“ první dekády budování kapitalismu, a kladou jej do kontrastu s „úspěšným“ Petrem Kellnerem.

Informují ovšem také o jeho zákulisních obchodech a nezanedbatelném jmění. „Mozek Motoinvestu zkrátka nestrádá a podle odhadů disponuje miliardovými fondy,“ psala tehdy Mladá fronta Dnes.

Tykač se, jinak řečeno, držel v ústraní. Shromažďoval peníze a čekal na další příležitost. Ta se mu naskytla v roce 2006, kdy po dohodě se skupinou kolem Antonína Koláčka vstoupil do bývalé Mostecké uhelné, tehdy již přejmenované na Czech Coal.

Za devět a půl miliardy si Tykač pořídil devětačtyřicet procent akcií, stejně jako právo koupit si za pět miliard většinu a za dalších pět i zbytek. To se i stalo: o čtyři roky později už mu celý severočeský uhelný gigant patřil.

Antonín Koláček, který se v mezičase stal praktikujícím buddhistou a změnil si jméno na „Antonio“, dnes vysvětluje svůj odchod z uhelného byznysu především svou spirituální proměnou. Foto Hlídací Pes

Koláčkův odchod: spirituální proměna s policií v zádech

Tak se Tykačův příběh konečně protíná s následky proslulé privatizace severočeských uhelných dolů, známé jako „kauza Mostecká uhelná“. Jedná se o jeden z modelových příkladů nezvládnuté privatizace po roce 1989, při níž český stát za dodnes z velké části neprošetřených okolností přicházel o nevyčíslitelné majetky.

Zkraje nového tisíciletí ale ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se Koláček či jeho společníci chtěli nově nabytého majetku zbavovat. V rukou se jim ostatně ocitl jeden z klíčových podniků v tradičně výnosném strategickém odvětví s nezanedbatelným potenciálem. O jeho rozvoj se Koláček také snažil a vůbec se netajil tím, že má s podnikem velké plány.

Největší problém, na nějž — stejně jako později Pavel Tykač — narážel, byla chybějící „vertikální integrace“ firmy: na elektřině bývaly vždy vyšší marže než na pouhé těžbě uhlí, a zásadně se tak vyplatí mít nejen doly, ale i elektrárny. Ty ale takřka všechny vlastnil jeho dominantní odběratel a hegemon české energetiky: ČEZ.

Koláčkova skupina měla jen doly, a ještě k tomu ne všechny: byla tu také konkurence v podobě Severočeských dolů, v nichž si ČEZ zajistil podíl a mohl díky ní Koláčkovým nárokům snáze vzdorovat. Z toho vyplývalo podřízené postavení, z nějž se Koláček snažil různě uniknout, a otevřít si tak cestu k ještě výnosnějšímu podnikání — jednak nakonec neúspěšnou snahou ovládnout právě Severočeské doly, jež mu ovšem ČEZ vyfoukl, jednak záměry na odkup některé z elektráren či výstavbu vlastní.

Ani jedno se mu nakonec nepodařilo. Příčiny jeho odchodu z čela firmy ale nebyly ekonomického charakteru — Tykačovi se později přece jen původních Koláčkových záměrů podařilo dosáhnout jak dohodou s ČEZ, tak odkupem chvaletické a později počeradské elektrárny.

Z firmy postavené na původní Mostecké uhelné dokázal Pavel Tykač za poslední desetiletí vysát se svými společníky dividendy převyšující dvacet miliard. Není důvod předpokládat, že by Koláčkova skupina nezvládla totéž. Proč tedy Antonín Koláček svou slepici snášející zlatá vejce prodal?

O jeho podnikatelském konci se nabízejí dvě verze. Sám Koláček, který se v mezičase stal praktikujícím buddhistou a změnil si jméno na „Antonio“, dnes vysvětluje svůj odchod především svou spirituální proměnou. Kdo chce, může vzít takovým vysvětlením za vděk.

Pro ty ostatní je tu verze druhá. K jeho odchodu by totiž bezpochyby vedla i sama skutečnost, že začal vyplouvat na povrch příběh o tom, jak Antonín Koláček firmu vlastně získal: kvůli osobnímu bankrotu a soudním sporům údajného investora de Grootea unikly dokumenty odkrývající, jak se peníze vyvedené z Mostecké uhelné ve Švýcarsku praly. A v roce 2005 tak začala Koláčka spolu s jeho kumpány vyšetřovat tamní policie.

Hledal tedy cestu ven a v roce 2007 firmu definitivně opustil. Jen o šest let později — tedy v době, kdy Tykač svůj uhelný byznys dohodou s ČEZ konsolidoval — jej spolu s pěti dalšími manažery uznal švýcarský soud vinným z podvodu a praní špinavých peněz.

Koupit, prolomit, prodat

Pro náš příběh je ale mnohem podstatnější jiná otázka: proč Pavel Tykač doly kupoval? Jak se ze „spekulativního investora“, hazardního hráče v kasínovém kapitalismu devadesátých let, stal investor „strategický“, pevně připoutaný k dlouhodobému podnikání v jednom odvětví?

Tykač tvrdí, že jej prostě život spekulanta „přestal bavit“ a hledal cestu jak „dobře uložit peníze“. Ovšem vzhledem k tomu, že ani později své nově nabyté peníze do firem neukládal, nýbrž je z nich prostřednictvím vyvádění nezdaněných dividend — a třeba i za cenu snižování mezd — vysával, to nezní jako příliš uspokojivá odpověď.

Realističtější je hypotéza, že si brousil zuby na skutečnou „hlavní cenu“ Mostecké uhelné, která se tehdy mohla zdát na dosah ruky: 750 milionů tun uhlí v Lomu Československé armády, za ekologickými limity těžby stanovenými první svobodnou českou vládou vedenou Petrem Pithartem v roce 1991. Pokud by se limity udržely — jak se také nakonec stalo — těžba v Lomu Československé armády (ČSA) by musela skončit nejpozději krátce po roce 2020.

Navzdory kampani ekologických organizací bylo před volbami v roce 2010 jasné, že limity těžby stanovené na počátku 90. let mají na kahánku. Čekalo za nimi uhlí za 300 miliard korun. Foto Ibra Ibrahimovič

Kdyby se ale podařilo limity prolomit a zpřístupnit zásoby v odhadované hodnotě okolo tří set miliard korun, které by šlo těžit potenciálně až do dalšího století, cena společnosti by skokově stoupla — a Tykač s Dienstlem by ji mohli znovu prodat s výrazným ziskem. Spekulativnímu charakteru jejich veškerého jiného byznysu takový plán odpovídá mnohem více.

Tomu, že právě to byl „plán A“, nasvědčuje i skutečnost, že když se ve Švýcarsku rozjel soud s Koláčkovou skupinou, Tykač se snažil k žalobě připojit a domoci se části peněz, které za firmu zaplatil. Částka se mu najednou zdála neadekvátní a pokoušel se argumentovat, že jej Koláček podvedl.

„Antonio“ se později v rozhovoru pro deník E15 bránil, že Tykač „věděl, jakou Mosteckou si kupuje“, a nemá tak důvod být nespokojený. Háček spočívá v tom, že Koláčkova věta znamenala v roce 2006 něco docela jiného než o deset let později.

Prolomení limitů těžby na Lomu ČSA, které se dnes již všeobecně považuje za vyloučenou věc, se v té době zdálo naopak na spadnutí. Po skandálech Topolánkovy vlády, v níž je „drželi“ Zelení, se schylovalo k volbám. Prolomení limitů doporučila vládní Pačesova komise, k vítězství směřovala sociální demokracie, s níž měl Tykač vždy dobré vztahy, její předseda Paroubek hovořil o rozhodnutí o limitech v Krajském referendu, v němž i odpůrci prolomení počítali s porážkou.

Zdálo se, že věc je v zásadě rozhodnuta: „Uhelné limity mají na kahánku. Jen těžko přežijí rok 2010,“ psaly Hospodářské noviny. Dnes citát svědčí především o tom, jak ošidné je předvídat byť jen krátkodobou budoucnost. Jak už dnes víme, všechno bylo nakonec jinak.