Na jméno Pavla Tykače narazí dříve či později každý, kdo se bude jen chvíli zabývat českou energetikou a příčinami, proč i v roce 2021 spalujeme tolik uhlí, že Česká republika patří k zemím s největšími emisemi oxidu uhličitého na osobu v Evropské unii. Málokdo si ale vzpomene na okolnosti, které k tomu, že se stal jedním z nejznámějších českých oligarchů, vedly.

S klientelistickými vazbami v byznysu i politice, agresivním firemním PR často za hranou profesní etiky a obchodní strategií zaměřenou na výrobu elektřiny z nejšpinavějšího fosilního paliva — a do budoucna potenciálně jen o málo lepšího plynu — patří Tykačova společnost k jedněm z hlavních překážek na cestě ke změně směřování české energetiky a snížení emisí, přispívajících k prohlubování klimatické krize.

Jak se do této pozice vystudovaný technik ze středočeských Čelákovic, pozdější obchodník s výpočetní technikou a vášnivý hráč stolního tenisu dostal? Jak se z Pavla Tykače stal příslovečný „uhlobaron“ — a jeden z nejmocnějších českých oligarchů? A co si z jeho příběhu lze odnést pro naši budoucnost?

Divoká devadesátá

Odpovědi na uvedené otázky jsou pevně spjaty s nešťastným způsobem transformace české ekonomiky od státního socialismu k dnešnímu volnotržnímu kapitalismu. Peníze, za které si později pořídil své uhelné impérium, pocházely z Tykačova podnikání v devadesátých letech, kdy se mu postupně různými obchody, spekulacemi a šikovnými finančními operacemi podařilo shromáždit závratné jmění — dnes se jeho majetek odhaduje na více než třicet miliard korun.

Tykač nejprve v roce 1991 založil s několika partnery společnost Vikomt, která se soustředila na dovoz výpočetní techniky a postupně na trhu obsadila významné místo. Poté, co v roce 1995 svůj podíl ve firmě prodal, založil společně s Janem Dienstlem skupinu Motoinvest, v jejímž vedení kromě nich mezi jinými figuroval i Aleš Tříska, bratr jednoho z klíčových strůjců privatizace a zastánců neregulovaného kapitalismu Dušana Třísky.

Skupina Motoinvest pod proslulým heslem „Drobní akcionáři, plačte“ vykupovala od lidí akcie z kupónové privatizace a ovládla rychle rozhodující podíly v celé řadě bank a investičních fondů. „Dravci z Motoinvestu“, jak se o nich tehdy běžně psalo, si přitom počínali natolik bezohledně, že s Tykačem zůstala dodnes spojována přezdívka „škůdce kapitálového trhu“. Kvůli ní dokonce žaloval časopis Respekt, jehož tehdejším redaktorům — především Janu Macháčkovi — za valnou část informací o Tykačových investorských „začátcích“ vděčíme.

Vytunelované CS Fondy

Právě s jedním z tehdy Motoinvestem vlastněných investičních fondů je spojena Tykačova nejznámější „kauza“ z oné doby. Z takzvaných CS Fondů zmizela krátce poté, co je Motoinvest odprodal, za záhadných okoloností na zahraniční konta více než miliarda korun, za něž společnost získala bezcenné akcie firmy Drůbež Příchovice.

Byl to první případ tunelování privatizačních fondů, v němž se podařilo potrestat konkrétní viníky — čtyři účastníci operace dostali v roce 2001 od pěti do deseti let nepodmíněně. Za svou roli v případu byl opakovaně — poprvé v letech 2006 až 2008, podruhé mezi lety 2012 a 2015 stíhán i Pavel Tykač. On sám ovšem jakoukoli vinu vždy odmítal.

Tykačově spoluodpovědnosti nasvědčovala skutečnost, že právě pod jeho vedením Motoinvest převedl majetek fondu z akcií na hotovost, uloženou v jedné z jeho vlastních bank, a následně jej odprodal, čímž se řetězec událostí vedoucích k „zmizení“ peněz bezprostředně spustil. Policie pracovala s hypotézou, že tak Tykač učinil záměrně.