↗

Není žádný důvod prodlužovat agónii uhelného průmyslu kromě jediného — uhlobaroni mají zálusk na „přilepšení“ z veřejných rozpočtů. Foto Květuše Blahoutová Pokorná, WmC

Brutální invaze ruské armády na Ukrajinu vyvolala zcela správnou snahu najít cestu k nezávislosti na dovozu ruských fosilních paliv. Stejně očekávatelná je snaha uhelných firem jako je Sev.En Energy Pavla Tykače zneužít situace a pomoci svému byznysu.

Je proto dobře, že ministryně životního prostředí Anna Hubáčková i ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela rázně odmítli spekulace o plánování odkladu konce uhlí v roce 2033, nebo dokonce prolamování ekologických limitů těžby hnědého uhlí. Ale to neznamená, že se uhelní lobbisté vzdali.

Dá se předpokládat, že pokračují ve snaze zajistit si dotace od státu, o které usilovali již minulý rok. Jen tenkrát strašili nerentabilitou spalování uhlí a nyní, kdy jsou kvůli vysokým cenám energií zase v zisku, straší nedostatkem energie při omezení dodávek ruského plynu.

Na tomto místě je dobré připomenout, že nesmíme směšovat potřebu uhelné energie nyní a za deset let. Již minulý rok se u nás spálilo více uhlí než v roce 2020, neboť uhelné elektrárny se s výrobní cenou opět dostaly pod plynové. S podobnou situací musíme počítat i tento rok.

Zejména když budeme chtít nahradit co nejvíce ruského plynu, tak nám uhelné zdroje krátkodobě opravdu pomohou. Nadále přitom platí, že uhlí je třeba využívat co nejefektivněji, přednostně pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny a neplýtvat s ním v zastaralých elektrárnách s nízkou účinností.

Ale v roce 2030 nebo 2033 tu pravděpodobně bude už zcela jiná situace. Případná potřeba pokračovat s uhlím by byla nanejvýš výsledkem selhání vlád a politiků v modernizaci naší energetiky. Ale zároveň by nejspíš nepřinesla nic ani uhelném průmyslu jako takovému.

Potenciál české uhelné energetiky po roce 2030 je omezen několika faktory, jejichž kombinace je smrtící. Jednak jde o tenčící se vytěžitelné zásoby různých typů uhlí na jednotlivých velkolomech a velmi omezené možnosti dovozu, u hnědého uhlí v zásadě nulové. Dále jsou zde existující a plánované regulace pro ochranu zdraví a ochranu klimatu před dopady spalování uhlí.

A pak — byť to aktuální situace na trhu nenaznačuje — je tu stále ekonomický výhled uhlí, který je pochmurný nejen kvůli emisním povolenkám, ale také kvůli růstu výroby z levnějších konkurenčních obnovitelných zdrojů. A je už jedno, zda se z nich bude vyrábět u nás nebo jen v okolních státech.

O co tedy uhelné lobby jde? Vydělat v příštích pár letech na pocitu ohrožení a temných prognózách, které sama vyrábí a šíří. Penězovodem by mohly být takzvané kapacitní platby. Tedy subvence pro energetické zdroje za to, že nevyrábí, ale jsou připraveny naskočit ve chvíli potřeby. Hlavním argumentem je samozřejmě nestálost výroby hlavních obnovitelných zdrojů.

Ale pokud bude stát přemýšlet o energetické bezpečnosti, a ne zabezpečení zisků uhelným elektrárnám, do pasti jim neskočí. Uhelné elektrárny nebudou využitelné jako špičkové zdroje, neboť kapacitní platby pro ně nebudou v souladu s pravidly veřejné podpory v EU.

A i kdyby se to změnilo, tak by uvedený způsob zálohování sítě byl velice drahý, neboť by dotace musely kompenzovat nejen vysoké fixní náklady na udržování nevyrábějících elektráren, ale také velice vysoké fixní náklady netěžících velkolomů. Ani z technického hlediska se nejedná o vhodnou zálohu, neboť start „studené“ uhelné elektrárny je příliš pomalý.

Problém s fluktuací obnovitelných zdrojů je však samozřejmě reálný. Jak s ním naložit? V první řadě je nutné zvýšit kapacitu přeshraničních propojení, aby bylo jednodušší přelévat elektřinu napříč kontinentem.

Další cestou je chytré řízení spotřeby, jež umožní motivovat ke snižování spotřeby v době nedostatku energie, kdy je drahá, a posouvat ji na dobu přebytků, kdy je naopak relativně levná. Třetím řešením je akumulace energie — ať už krátkodobá v bateriích nebo dlouhodobá pomocí výroby syntetického plynu.

A čtvrté řešení jsou flexibilní zdroje na plyn. Původní plán, že to bude napřed zemní plyn a až postupně bude nahrazovaný nefosilními plyny, například zeleným vodíkem, musí doznat změn. Ostatně vysoké ceny zemního plynu způsobily, že zelený vodík je již dnes v mnoha částech světa levnější než vodík vyráběný ze zemního plynu.

Stejný faktor samozřejmě nahrává úsporám plynu ve vytápění či zpracování bioodpadu na biometan či udržitelnému využívání biomasy jako dalším stabilním a tedy i potenciálně záložním zdrojům. Vlastně je tedy na místě spíš otázka, zda řešení aktuální krizové situace nepovede k tomu, že se odklon od uhlí urychlí.