↗

Vinu za hrozící sociální otřesy ponesou i zaslepení politikové jako Karel Havlíček. Její největší díl je ale nutné připsat korporacím jako ČEZ a zejména uhlobaronům jako Tykač a Křetínský. Foto FB Karel Havlíček

Poprvé od loňského prosince se v úterý sešla vládní uhelná komise, aby prodiskutovala další kroky České republiky v otázce útlumu uhlí. Na svém posledním jednání sice doporučila vládě ukončit uhlí do roku 2038, avšak ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (nestr. za ANO) nakonec nenašel mezi ministry potřebnou většinu pro schválení doporučení a vláda jeho návrh jen vzala na vědomí.

Je tedy jasné, že parametry konce uhlí už bude řešit další vláda. A tu čeká nelehký úkol vypořádat se s živelným útlumem uhlí, který je dnes prakticky jistý vzhledem k ekonomické situaci nejšpinavějšího fosilního paliva a hlavní příčiny klimatické krize. Ještě v prosinci uhelná komise počítala s cenou emisní povolenky třicet euro za tunu v roce 2030, avšak za pouhých sedm měsíců její cena narostla tak, že se už nyní stabilně pohybuje nad padesáti eury.

Navíc Evropská unie představila nové plány pro snižování emisí, které ještě zvýší tlak na konec uhlí. Podobně se k problému staví i Spojené státy pod Bidenovým vedením. Do zavírání uhelných elektráren však tlačí energetické firmy i finanční instituce, zejména banky a pojišťovny.

Na změnu situace zareagovala právě i uhelná komise, která nyní pracuje s novým zadáním. Podle Havlíčka má totiž vypracovat nový scénář dřívějšího útlumu uhlí v případě pokračujícího růstu ceny emisních povolenek.

Najednou se tedy řeší scénář, kdy budou provozovatelé české uhelné elektrárny i teplárny vypínat v důsledku nezvladatelného růstu nákladů. A právě to se bude v příštích letech dít. Před vládou, jež vzejde z říjnových voleb, tak stojí nelehký úkol: a to koordinovat živelný útlum uhlí, který během následujících let nastane.

Po fiasku posledního výstupu uhelné komise se navíc nedá příliš očekávat, že by tento poradní orgán v současném složení byl schopen vyplodit realistický plán. Hlavní otázka už dnes neleží, kdy skončí uhlí, neboť je jasné, že to bude velmi rychle. Základní otázka zní: za jakých podmínek.

Klíčovou otázkou v takové situaci je, komu vláda podá pomocnou ruku. Zda vyčlení dostatek finančních prostředků na sociální programy a rekvalifikace pro lidi, kteří kvůli krachu uhelného průmyslu přijdou o práci, nebo zda naopak jako prioritu stanoví kompenzacemi vyplatit uhlobarony za zavírání uhelných elektráren.

Zda nastaví pravidla pro vyplácení peněz z evropských fondů tak, aby v uhelných regionech mohly vznikat smysluplné projekty typu komunitních či obecných obnovitelných zdrojů, nebo je umožní čerpat majitelům energetických společností pro přechod z uhlí na plyn. Zda investuje nemalé prostředky do rozvoje a instalace stále levnějších a efektivnějších solárních a větrných zdrojů, nebo bude utápět miliardy ve zcela nesmyslném projektu nových jaderných bloků v Dukovanech, a nechá tak domácnosti napospas rostoucím cenám energií.

Dosavadní ticho většiny stran o tématu konce uhlí nevěstí nic dobrého. Minimálně se z toho zdá, že žádná ze stran není na brzký útlum připravená, a není tak schopná dát lidem jistotu ochrany před hrozícími sociálními dopady. Současná vláda utíká od odpovědnosti a prostě jen čeká, co se stane.

Bez rozumného a spolehlivého plánu konce uhlí a jeho náhrady čistými zdroji se může lehce stát, že skončíme s vysokými cenami energií, rozvrácenými uhelnými regiony bez perspektivy a navrch ještě s miliardovými kompenzacemi vylobbovanými uhelnými firmami, které si za získané peníze postaví plynové elektrárny podobně náročné na emise skleníkových plynů jako uhlí. Klimatu by se tím sice nepomohlo, zato z nové situace by těžili populisté Babišova či Okamurova střihu, protože by jim to umožnilo svést vládní neschopnost na Evropskou unii a ekologickou politiku jako takovou.

Propast, kterou by živelný konec uhlí bez plánu vytvořil mezi lidmi a ekologickou politikou, by pro mnohé mohla být zase na dlouho dobu nezacelitelná. Lze si dokonce představit, že právě to se mnohým jeví jako žádoucí cíl.

Proto je zásadní si už teď jasně říct, kdo za případné budoucí sociální otřesy ponese vinu. Ne ekologické hnutí, které před podobným vývojem varovalo a nabádalo všechny, abychom transformaci začali provádět včas a sociálně ohleduplně. Vinu ponesou korporace jako ČEZ či uhlobaroni Tykač a Křetínský, kteří potřebné kroky odkládli, a jejich spojenci v politice typu Babiše, Zemana či Havlíčka a jeho předchůdců z ČSSD a ODS.