↗

Na území historické Lužice provozuje LEAG čtyři doly, konkrétně Jänschwalde a Welzow-Süd v Braniborsku a Nochten a Reichwalde v Sasku. V oblasti vlastní také velké hnědouhelné elektrárny Jänschwalde, Boxberg, Schwarze Pumpe, jeden blok elektrárny Lippendorf a dva malé plynové zdroje Thyrow a Ahrensfelde. Foto Onkel Holz, WmC

„Já vám dám peníze, vy za to budete ignorovat znečištění vody způsobené těžbou uhlí.“ Přesně na takovém principu fungují smlouvy mezi německou uhelnou firmou LEAG a braniborskými obcemi i místními vodárnami. Investigativní reportáž serveru Correctiv odhalila existenci utajovaných smluv o mlčenlivosti, jež výměnou za miliony eur zavazují německé lokální úřady i firmy mlčet ke znečišťování vodních toků těžbou uhlí. Jedná se o druh uplácení, díky kterému můžou těžaři skrývat skutečné náklady těžby.

Investigativní novináři mají k dispozici smlouvu uzavřenou s městem Frankfurt nad Odrou, třemi dalšími obcemi v okolí a vodárenskou firmou FWA, ve které LEAG přislíbil zaplacení pěti milionů eur za to, že zmíněné subjekty nebudou ani naznačovat možnou spojitost mezi znečišťováním vody a těžbou uhlí a nikdy také nepodají na LEAG žalobu.

Německá firma, kterou spoluvlastní holding EPH českého oligarchy Daniela Křetínského společně s PPF rodiny Kellnerových, by ale měla mít podle zdrojů Correctivu takových uzavřených smluv hned několik. Přitom v Braniborsku, kde LEAG primárně těží, analytici pravidelně zaznamenávají v řekách nadlimitní množství sulfátů. Zdraví ohrožující látky se pak dostávají až do Berlína skrze řeku Sprévu.

S odkazem na právníka Philippa Schulteho, který se specializuje na německé právo životního prostředí, server Correctiv uvádí, že takové smlouvy jsou značně problematické a pravděpodobně i protiprávní. Braniborská města totiž mají ze zákona povinnost zajistit dostupnou a čistou vodu pro své obyvatele, přičemž k naplnění této potřeby mají sahat i k právním krokům v podobě podávání připomínek či v krajním případě i žalob.

Ředitel Vodárenského svazu Gerd Weber ale v těchto „prohlášeních loajality“, jak uzavírané smlouvy nazývá, nevidí žádný problém. Na dotazy Correctivu odpověděl, že cesta formou žalob se v minulosti ukázala jako neefektivní a vodárenské společnosti kvůli špatné kvalitě vody a nedostatku financí z regionu často odcházely. Miliony od LEAGu jsou podle něj jedinou cestou, jak zajistit přežití vodárenských společností v okolí uhelných dolů.

Vidíme tak v praxi nefunkčnost systému, ve kterém je pro znečišťovatele jednodušší zaplatit miliony eur za mlčení úřadů než dodržovat pravidla ochrany životního prostředí. Municipality a malé firmy pak stojí před rozhodnutím, zda s korporacemi bojovat vyčerpávajícími a pomalými legislativními postupy, nebo přistoupit na dohodu, ze které budou mít alespoň nějaký rychlý a přímý prospěch.

Tento cynismus přitom není jen výsadou lužického regionu, protože podobné vzorce lze vypozorovat prakticky kdekoliv, kde podniká velký znečišťovatel podobný firmě LEAG. Bez podpory státu a příslušných úřadů jsou obce a malé firmy často vydané korporacím napospas. Bez většího zapojení regulačních úřadů, například formou skutečně velkých pokut za znečišťování vodních toků, se tato situace nikdy nezmění.

Bez těchto opatření bude pro korporace i nadále snadné platit obcím za odvracení pozornosti od znečišťování vod a destrukce životního prostředí a nadále ohýbat pravidla ve svůj prospěch na úkor veřejného zájmu.