Cena evropské emisní povolenky v pondělí poprvé v historii překročila šedesát eur za tunu oxidu uhličitého. Spolu s tím pokračuje politický, ekonomický i občanský tlak na uhelný průmysl, který v důsledku zvyšujících se nákladů krachuje. I kvůli tomu budeme v příštích letech zřejmě svědky rychlého odklonu od uhlí. Jako první přijdou na řadu teplárny, které už nyní nezvládají platit náklady svého byznysu.

Provozovatelé českých tepláren se proto rozhodli přejít do ofenzivy a postavit stát před nelehké dilema. Buď zdražíme teplo nebo zkrachujeme. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) se rozhodl zasáhnout a nabídl teplárnám miliardové kompenzace. Dávat dotace uhelnému byznysu však není v dnešní době ospravedlnitelné. Ani morálně, ani politicky.

Majitelé tepláren nejsou hození do žádné překvapivé nebo nahodilé situace, ve které by potřebovali pomoc. O tom, že uhlí způsobuje klimatickou krizi víme už desítky let. Korporace jako Exxon Mobile nebo Shell to prokazatelně vědí dokonce už od sedmdesátých let, ale schválně tyto informace zamlčely a využily je pro svůj prospěch.

Díky tlaku veřejnosti, akademiků i některých politických stran se však klimatická krize a s tím spojená nutnost opustit fosilní paliva přece jen staly jedním z hlavních témat mezinárodní politiky. Ačkoliv to trvalo o třicet let déle, než bylo potřeba. Tlak na konec uhlí, ať už formou nárůstu cen emisních povolenek či přímé regulace, se dal jednoduše očekávat.

Času na změnu paliva nebo přechod na čisté zdroje tak měli majitelé tepláren dostatek. Neexistuje důvod, proč bychom jim měli z našich daní platit za to, že špatně vyhodnotili riziko svého podnikání. Když už navíc z veřejných prostředků desítky let platíme zdravotní dopady znečištěného ovzduší způsobené právě spalováním uhlí.

Uhelný byznys je v České republice dlouhodobě zvyklý přenášet své problémy na stát, a tak na ochranu z jeho strany spoléhá i nyní. Navíc strategií uhlobaronů je v současnosti přejít z uhlí na plyn, který je pro klima takřka stejně škodlivý jako uhlí. Není proto žádný důvod, aby jim v tom stát vycházel vstříc.

Celá situace má jedno elegantní řešení, které však předpokládá špetku politické odvahy. Je jasné, že v zimě teplo potřebujeme a případné zdražení jeho cen nebo krach tepláren by nejhůře dopadl na chudé. Stejně tak ale není ve veřejném zájmu prohlubovat dopady klimatické krize. Stát by proto měl do celé situace vstoupit razantněji a v případě krachu teplárny jednoduše převzít.

Cílem státních teplárenských podniků by pak nebyl zisk za každou cenu, nýbrž snaha co nejrychleji přejít na čisté zdroje a tlumit dopady překotného konce uhlí na nejchudší občany. Po vzoru Belgie může stát nastavit sociální tarify pro ceny tepla, díky kterým nejchudší domácnosti neupadnou do energetické chudoby. V přechodném období je třeba hledat nejrychlejší možnou cestu od uhlí k obnovitelným zdrojům energie, ideálně vlastněných obcemi, spolky a družstvy.

Konec uhlí je příležitostí, jak naši energetiku zbavit závislosti na lidech jako je Pavel Tykač, Daniel Křetínský nebo firem ČEZ či Veolia. Tyto hráče je naopak potřeba mnohem důsledněji zdanit, protože by jako hlavní viník nynější situace měli nést největší tíhu nákladů transformace energetiky. Taková strategie kromě politické odvahy předpokládá také kompetentní vládu, která bude takto náročnou transformaci schopná koordinovat a jejímž primárním cílem bude sloužit lidem a veřejnému zájmu.

Karel Havlíček opakovaně prokazuje, že mu na srdci nejvíce leží zájmy uhlobaronů a průmyslníků, a proto se od něj změny nedočkáme. Snad se právě proto brzy dočkáme pozitivní změny na pozici ministra průmyslu a obchodu. To bude nutný začátek.