Česko-polské tažení proti emisním povolenkám škodí klimatu i spotřebitelům
Adam Rektor-PolánekPolská vláda chce rozbít trh s emisními povolenkami, či z něj alespoň vystoupit. Spojence našla v Babišovi. Pilíř klimatické politiky však růst cen energií téměř nezpůsobuje — a výnosy z něj mohou financovat potřebnou sociální politiku.
Polský Sejm — dolní komora parlamentu — nedávno přijal usnesení, ve kterém požaduje okamžité pozastavení trhu s emisními povolenkami. Pokud tak Unie neučiní, Polsko chce ze společného systému vystoupit. Ohrožuje tak fungování jednoho z pilířů evropské klimatické politiky.
Polské tažení proti povolenkám navíc tento týden podpořili představitelé končící vlády Andreje Babiše (ANO). „Není divu, že Polsko chce vystoupit ze systému emisních povolenek,“ řekl premiér v demisi během pondělní tiskové konference. Stanovisko Babišova kabinetu následně doplnil končící vicepremiér Karel Havlíček, který také požaduje „okamžitě začít vytvářet jiný systém obchodování s emisními povolenkami“.
Tažení proti unijní klimatické politice vysvětlovala polská i končící česká vláda současnou energetickou krizí, jejíž důsledkem hrozí milionům evropských domácností propad do energetické chudoby. Přední politici obou zemí opakují nepravdivou a analytiky opakovaně vyvrácenou tezi, že hlavním viníkem rostoucích cen energií je právě trh s emisními povolenkami.
Ve skutečnosti za zdražování může především raketově rostoucí cena fosilního plynu. V úterý to opět potvrdila analýza energetického think tanku Ember, ve čtvrtek pak analýza Evropské komise. Naopak nárůst cen povolenek se do cen energií spotřebitelů promítá jen minimálně.
Dražby povolenek navíc pro země Evropské unie představují nemalé příjmy. Peníze od znečišťovatelů putují do takzvaného Modernizačního fondu, ze kterého Unie vyplácí členským státům dotace — především na rozvoj udržitelné energetiky.
Česká republika je druhým největším příjemcem financí z fondu, do konce dekády má díky povolenkám obdržet nejméně 350 miliard korun. Pro kontext připomeňme, že národní plán obnovy, který má financovat rozsáhlou modernizaci klíčové české infrastruktury, je vyčíslen na 180 miliard korun.
Debata o tom, jak příjmy z povolenek nejlépe využít, je nasnadě. Na úplném zrušení či výrazném okleštění trhu s povolenkami by však vydělal výhradně fosilní průmysl. Spotřebitelé napříč Evropou by v konečném důsledku tratili.
Útoky na klimatickou politiku zastírají politická selhání
Česko-polské snahy torpédovat emisní obchodování mají samozřejmě jen mizivou šanci na úspěch. Trh s povolenkami se vyznačuje přílišnou setrvačností na to, aby jej bylo možné zcela paralyzovat či výrazně měnit v řádu týdnů. Nepromyšlený zásah by navíc mohl destabilizovat unijní rozpočty a tedy i evropskou ekonomiku obecně. A konečně: většina členských států s dosavadním nastavením povolenek souhlasí.
Ve čtvrtek se v Bruselu v rámci Evropské rady sešly hlavy států členských zemí, aby probraly mimo jiné energetickou krizi. Hlasitých kritiků systému povolenek bylo pouze šest: kromě Polska a České republiky ještě Maďarsko, Lotyšsko, Francie a Španělsko. Podle šestice zemí panují vážná podezření, že systém povolenek podléhá spekulacím. Prozatímní odborné analýzy však tržní manipulace nepotvrdily.
Ze čtvrtečních jednání proto bylo zřejmé, že nepřátelsky se k povolenkám staví pouze hlasitá menšina — jasná většina evropských zemí emisní obchodování v obecné rovině podporuje, či jej chce dokonce rozšířit. Například Německo, nově pod vedením sociálního demokrata Olafa Scholze, slibuje nastavit spodní hranici ceny povolenek — na šedesát eur za tunu CO2 — aby tak konec uhlí v Evropě ještě urychlilo.
Právě o uhlí jde v celém sporu především. Polsko za ultrakonzervativní vlády, stejně jako Česká republika za oligarchické vlády hnutí ANO, dekarbonizaci přestaly pokládat za prioritu. Obě země stále nemají vyhotovený plán konce uhlí, i přesto, že nejšpinavější fosilní palivo v Evropě podle všeho skončí kolem roku 2030. Polská vláda má navíc v úmyslu s těžbou uhlí pokračovat až do čtyřicátých let, což je představa mimo realitu nejen z ekologických, ale i z ekonomických důvodů.
Uhelný průmysl totiž už teď ztrácí doslova půdu pod nohama. Finanční instituce jej odmítají pojistit a povolenky budou v příštích letech nadále zdražovat — během pár let se podle analytiků mají vyšplhat až na cenu dvě stě eur za tunu oxidu uhličitého. Je zcela nemyslitelné, že by Německo se zelenými vládě na jakékoli změkčování systému přistoupilo.
Uhlí má už teď potíže a brzy přestane být výhodné zcela. Je na politicích, aby představili rychlý a spravedlivý plán energetické transformace, která se zasadí o udržitelnou a sociálně smířlivou ekonomiku.
Kritikou unijních klimatických opatření polská i končící česká vláda primárně odvádí pozornost od skutečnosti, že žádný takový plán neměly a nemají. V době postupující klimatické krize jen prohloubily závislost na fosilních palivech, čímž podlomily stabilitu nejen klimatu, ale i ekonomiky.
Jak totiž vyplývá z nejnovějších modelů varšavského think tanku Fundacja Instrat, ceny energií v Polsku se přímo odvíjejí od typu energetického zdroje. Odběr energie z čistých zdrojů — solárních a větrných — může podle jejich propočtů průměrné domácnosti ušetřit ročně 500 až 780 zlotých (tedy asi 2700 až 4200 korun) oproti odběru energie produkované z uhlí.
Energetická transformace tak do budoucna prospěje nejen klimatu, ale i peněženkám spotřebitelů. Tedy za předpokladu, že vlády, které doposud namísto lidem sloužily zájmům fosilních korporací, přestanou ze zdražování obviňovat „Brusel“, a začnou v zájmu svých občanů jednat.
Řešení je několik. Tím nejlepším je cílená sociální politika
Případný energetický přechod však bude trvat a krizi je nutné řešit ihned. Nárůst cen energií z končícího týdne opět potvrdil, jak enormní současná krize je — většina evropských zemí zaznamenala absolutní cenový rekord. Domácnosti zaplatí o desítky procent víc, než za loňský rok.
Podle končícího superministra Karla Havlíčka kromě reformy trhu s povolenkami mnoho řešení současné krize neexistuje. Navrhuje dvě opatření: plošné snížení DPH u energií na nulu a odpuštění poplatků za obnovitelné zdroje energie.
Možných střednědobých řešení je ve skutečnosti mnohem víc. Ekologické organizace například navrhují rozdíl v cenách energií financovat právě částí výnosů z povolenek.
Další možností je vydat se cestou Španělska, které dočasně zastropovalo ceny energií a omezilo maximální možný zisk energetických korporací. V neposlední řadě je třeba urychlit vznik a zvýšit rozpočet unijního sociálně-klimatického fondu, který má vyčlenit miliardy eur na boj s energetickou chudobou v členských státech.
Sociálně smířlivé, a přitom klimaticky zodpovědné, řešení nelze čekat ani od polské, ale bohužel asi ani od nastupující české garnitury. Fialův středo-pravý kabinet však může v porovnání s Babišovou vládou fosilní lobby překvapit spíš v dobrém.
Pokud efektivně skloubí cílené sociální programy se spravedlivou energetickou transformací, může nejen zmírnit stávající krizi, ale i předejít těm budoucím. Je to jedno z témat, na němž se ukáže, nakolik se pravice poučila z období 2006-2013, během nějž se zdiskreditovala právě svou proslule asociální politikou.