↗

Pokud elektrárny Počerady a Chvaletice opravdu dostanou na druhou žádost výjimku z limitů emise rtuti, bude to mimo jiné znamenat porušení hospodářské soutěže a nefér obcházení pravidel vůči všem provozovatelům elektráren, kteří o výjimku zažádali jen na dobu nezbytně nutnou. Foto Petr Kinšt

Po publikování textu na téma emisí rtuti se u mě sešlo několik dotazů, které si žádají zodpovězení. Tímto textem se pokouším o rozptýlení určitých nejasností, které snad mohly vyvstat.

První dotaz, s nímž jsem se setkala, se týká kritiky uhelných elektráren. Proč se ve svém článku zabývám v kritickém duchu, když přitom o výjimku požádali téměř všichni provozovatelé uhelných elektráren?

Rozdíl mezi žádostmi jednotlivých provozovatelů spočívá ve výši emisního limitu a v době trvání výjimky. Tyto dva parametry vypovídají o tom, jak odpovědně ke snižování emisí provozovatelé přistupují. Emise rtuti se omezují zejména instalací látkového filtru a vstřikem uhlíkového sorbentu. Podle předložených žádostí jednotliví provozovatelé žádají o výjimku na jeden až dva roky, než na jednotlivých kotlích filtry nainstaluji a než souběžně začnou vstřikovat také sorbent.

Příkladem takovéhoto postupu je elektrárna Tušimice II. Společnost ČEZ si požádala o výjimku pro emise rtuti, ale do limitů se chce vejít už do konce srpna 2022 pro první dva kotle a do konce června 2023 pro další dva kotle. Je tedy zřejmé, že v tomto případě provozovatel prokazuje vůli dosáhnout požadovaných emisních limitů v nejkratším možném termínu.