Energetika před rtutí neutíká

Petr Dušek

Odpověď mediálního zástupce Elektrárny Chvaletice na komentář Evy Tylové zveřejňujeme jako polemiku.

Paní Tylová vychází z předpokladu, že „efektivní opatření pro snížení emisí rtuti existují a jsou cenově dostupná.“ K tomuto tvrzení nedokládá žádná konkrétní data ani studie a vytváří mylný dojem, že instalace odrtutňovacích zařízení připomíná pořízení automobilu do domácnosti a naráží pouze na neochotu hamižné „hlavy rodiny“. Foto Vojtěch Dostál, WmC

Na českém území se vyrábí elektřina z uhlí už přes sto let. Přestože dnešní produkce má nejnižší emise v historii na jednotku vyrobené energie, paradoxně je dopad uhelné energetiky na životní prostředí společensky závažnějším tématem než kdy dříve.

Je to nepochybně dobrá zpráva, která svědčí o vyspělosti naší společnosti. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat na to, že snižování emisí má své ekonomické a technické limity, a především časové nároky.

Proto oceňuji nedávný komentář Evy Tylové o emisích rtuti z uhelných elektráren jako snahu o věcnou diskuzi. A jako zástupce energetické společnosti Sev.en Energy si dovolím uvést několik nepřesností na pravou míru, aby se nám ta diskuze úplně nevymknula z faktografických kloubů.

Eva Tylová vyčítá českým energetickým gigantům, že neusilují o snížení emisí rtuti. Ve skutečnosti však všichni velcí hráči, kteří to s energetikou v ČR myslí vážně, objektivně velmi intenzivně pracují na odrtutnění. Sev.en Energy instalovala v Elektrárně Chvaletice největší komplex látkových filtrů v Česku a chystá další doplňování a ladění technologií.

ČEZ nedávno aplikoval technologii GORE v Elektrárně Mělník I. Další investice se připravují, projekty jsou ovšem finančně i časově extrémně náročné a technologicky v takovém rozsahu dosud neprověřené, takže probíhají v podstatě na úrovni aplikovaného výzkumu.

Vedle rtuti paní Tylová vyjmenovává další znečišťující látky jako oxidy dusíku, oxid siřičitý či prach. A právě uhelným elektrárnám přisuzuje blíže neurčený „rozhodující podíl“. Což je v mnohonásobném rozporu s oficiálními informacemi Českého hydrometeorologického ústavu: roční imisní limitu NO2 je překročen pouze na omezeném počtu stanic (od 2 do 4 % stanic v posledních pěti letech), a to na dopravně exponovaných lokalitách aglomerací a velkých měst.

Imisní limit na oxid siřičitý v České republice nebyl překročen od 90. let. A co se týče prachu, veřejná energetika je zdrojem emisí PM2,5 pouze z 3,7 %, zatímco lokální topeniště ze 73,9 %. Paní Tylová tedy uvádí nepřesné údaje anebo se snaží vytvořit ekologický problém z něčeho, co už jím dávno není.

Oblíbená námitka, že data k prachu nezahrnují tzv. sekundární částice PM, které vznikají v atmosféře složitými přírodními reakcemi, neobstojí. Imisní měření stacionárními stanicemi nelžou a doplňující výzkumy z mobilních měření provedené v posledních letech potvrzují, že imisní limity na prach či rakovinotvorný benzo(a)pyren jsou v České republice skutečně překračovány prakticky výhradně v důsledku spalování pevných paliv v domácnostech.

Nicméně ústředním tématem komentáře paní Tylové je rtuť a já vůbec nezpochybňuji, že právě uhelné elektrárny a teplárny jsou v České repubice i všude ve světě jejím největším antropogenním zdrojem. Na druhou stranu podle oficiálních informací Českého hydrometeorologického ústavu patří české ovzduší z hlediska rtuti v Evropě spíše k těm čistším: „Průměrná roční koncentrace plynné rtuti v ovzduší, vypočtená z dostupných výsledků v období 2006—2015 na Observatoři Košetice (1,57 ng.m-3) je v souladu s obecným vědeckým konsensem současných pozaďových koncentrací v severní hemisféře (mezi 1,5 až 1,7 ng.m-3). Ve sledovaném období nebyl detekován žádný trend a ani meziroční variabilita nevykazuje sezonní rozdíly.“

Pokud nám jde tedy skutečně o kvalitu ovzduší, a ne o laciné pranýřování provozovatelů za nicneříkající absolutní objemy emisí, měli bychom vnímat objektivně doložitelnou skutečnost, že rtuť v ovzduší je v České republice v takových koncentracích, které nepředstavují zdravotní rizika. Jen pro dokreslení situace: Dle rozptylové studie zpracované pro Elektrárnu Chvaletice podíl příspěvku elektrárny na ročním průměru koncentrace rtuti v okolí zdroje činí maximálně 0,002 % imisního limitu doporučeného Světovou zdravotnickou organizací.

Dále se autorka pokouší porovnávat jednotlivé zdroje podle absolutní výše emisí rtuti vypuštěné za rok, což už samo o sobě nedává smysl. Rtuť se totiž až dosud měřila v České republice jednorázově a hodnoty se přepočítávaly na celý rok.

Vzhledem k různé koncentraci rtuti v každém kubíku paliva nelze takové výpočty vzájemně srovnávat a už vůbec nemohou být seriózním podkladem pro zachycování trendů či sestavování jakýchkoliv „žebříčku“. Což nic nemění na tom, že všichni provozovatelé hlásí do Integrovaného registru znečištění přesně takové hodnoty, jaké jim ukládá zákon.

Kontinuální měření rtuti bude ze zákona povinné až od 17. srpna 2021. Do té doby se vůbec nemá cenu bavit o tom, kdo vypouští kolik rtuti.

Paní Tylová dále pranýřuje explicitně Elektrárnu Chvaletice za navrhovanou výši koncentrace rtuti a délku požadované emisní výjimky, aniž by uvedla, že několik dalších elektráren a tepláren žádá prakticky o to samé. Zároveň upozorňuje na to, že proti původnímu rozhodnutí úřadu se odvolaly „okolní obce“.

To by poukazovalo na obce Trnávka, Zdechovice, Chvaletice, Řečany nad Labem, které byly účastníky řízení ze zákona. Ve skutečnosti však shodně s výjimkou souhlasily nebo nebyly proti.

Negativní stanoviska podaly kromě Pardubic pouze obce Nebovidy, Veltruby a Bukovka, které leží vzdušnou čarou minimálně dvacet kilometrů od elektrárny. Pro úplnost dodávám, že tyto obce nejsou účastníky řízení ze zákona a že jejich stanoviska byla naprosto identická se stanovisky aktivistických hnutí.

V závěru paní Tylová uvádí, že „v roce 2019 bylo z České republiky do zahraničí vyvezeno 13,096 TWh elektřiny a podle posledních ukazatelů se toto množství v roce 2020 významně nesnížilo.“ Podle nejnovější roční zprávy ERÚ to však není pravda — čistý export meziročně poklesl o třiadvacet procent, což odpovídá produkci jedné velké uhelné elektrárny. K tomu ještě připojuji informaci, že dle prognózy provozovatele soustavy ČEPS se Česká republika již zhruba v polovině tohoto desetiletí stane čistým dovozcem elektřiny.

A na konec to nejdůležitější. Paní Tylová vychází z předpokladu, že „efektivní opatření pro snížení emisí rtuti existují a jsou cenově dostupná.“

K tomuto tvrzení nedokládá žádná konkrétní data ani studie a vytváří mylný dojem, že instalace odrtutňovacích zařízení připomíná pořízení automobilu do domácnosti a naráží pouze na neochotu hamižné „hlavy rodiny“. Ve skutečnosti s emisemi rtuti zápasí hnědouhelné zdroje po celé Evropě, protože v podobné míře tato opatření dosud nikde na světě aplikována nebyla a jsou obecně investičně velmi nákladná.

V této souvislosti je vhodné upozornit nejen na to, že řešení rtuti je v evropském kontextu zcela nový fenomén, který až dosud nebyl vůbec regulován, ale také na to, o jak nepatrném množství škodlivé látky se bavíme. Zatímco téměř všechny ostatní škodliviny měříme ve spalinách v miligramech na metr krychlový, u rtuti se pohybujeme již v mikrogramech, tedy o tři řády níže!

Uvědomme si, že množství stopové rtuti ve spalinách odpovídá desítkám pingpongových míčků v O2 areně… A tyto míčky musíme nejen najít, ale z většiny i posbírat.

Jsme jediný energetický hráč v České republice, který má v portfoliu jak elektrárny vyžadující emisní výjimky, tak elektrárny, které nové evropské limity bez výjimek splňují (Kladno a Zlín). Jako jedni z mála tedy dokážeme pojmout kontext aktuální situace, v níž hrozí, že Česká republika přijde příliš brzy o stabilní a dobře regulovatelnou energetickou flotilu.

Z připravovaných či již realizovaných investic a výzkumných programů je zřejmé, že energetika před rtutí neutíká, naopak ji bere jako výzvu. Ač se to možná na první pohled nezdá, jde nám všem společně o to samé: aby Česká republika co nejdříve dospěla ke klimatické neutralitě. Jako energetici děláme maximum pro to, aby tato cesta byla bezpečná.

Diskuse