Rozvoj nové infrastruktury založené na těžbě a spalování zemního plynu nemůže být za žádných okolností součástí řešení klimatické krize — má-li tedy být dané řešení úspěšné. S takovým závěrem přichází nová studie, publikovaná tento týden ekologickou organizací Oil Change International (OCI). Autoři materiálu se snaží vyvrátit průmyslem či politiky často zastávané stanovisko, že přechod od uhlí a ropy k zemnímu plynu může být součástí potřebného snižování emisí skleníkových plynů a posloužit jako „most“ ke skutečně bezemisním formám energie. V mnoha zemích — jako jsou Spojené státy či Velká Británie — se dnes právě s tímto argumentem nahrazují uhelné elektrárny elektrárnami plynovými.

„Ropné a plynařské korporace investují do šíření tohoto mýtu, protože jim umožňuje zdržovat přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům,“ uvádí autor studie a analytik Oil Change international Lorne Stockman. „Je znepokojivé, že navzdory všem důkazům, že přehnaná závislost na plynu je receptem na klimatický kolaps, lpí řada politiků a úředníků i nadále na tom, že zemní plyn může být součástí řešení klimatické krize.“

Studie OCI zdůrazňuje hned v úvodu skutečnost, na níž upozorňuje řada vědců už mnoho let — totiž že plyn sice má oproti uhlí zhruba poloviční emise CO2 na jednotku vyrobené energie při spalování, ale jeho těžba zároveň způsobuje velké úniky metanu. Metan je přitom několikanásobně silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý, a skutečné emise z používání plynu jsou tak řádově vyšší.

Podle propočtů Oil Change International by ovšem navíc nemohl plyn pomoci změny klimatu řešit, ani kdyby se průmyslu podařilo únikům metanu při těžbě zcela zabránit.

Doklady tvrzení

Autoři studie podepírají svoje závěry v zásadě třemi tezemi: za prvé, těžba plynu z nových ložisek se už nevejde do takzvaného „uhlíkového rozpočtu“ — to jest do celkového množství emisí, které podle vědců ještě můžeme vypustit, aniž by oteplení překročilo bezpečné meze jednoho a půl až dvou stupňů Celsia, k jejichž zachování se světové státy zavázaly v pařížské dohodě o klimatu. Ekonomicky využitelné zásoby uhlí, ropy a plynu v nalezištích, kde se již těží či kde se nová těžební zařízení právě budují, obsahují již tak dost uhlíku na to, aby oteplení bezpečné hranice překročilo.

Další rozvoj dosud nevyužívaných zásob — včetně plynu z břidlic — by tak spolehlivě vedl k nebezpečnému oteplení a není slučitelný s dodržením cílů pařížské dohody. Dokonce i pokud by celý svět ještě dnes přestal spalovat uhlí, již dnes těžené zásoby plynu a ropy obsahují dost uhlíku na to, aby se svět oteplil o víc než 1,5 stupně Celsia. Právě klimatické cíle, a nikoli rétorika průmyslu, by podle studie měly sloužit jako základ pro politická rozhodnutí v energetice. „Odpověď je stejná u uhlí, ropy i plynu: potřebujeme jich méně, ne více,“ píší autoři.

Udržení oteplení pod bezpečnou hranicí vyžaduje, abychom do poloviny století přešli ke zcela bezemisní energetice, což znamená, že je během následujících třiceti let třeba zbavit se jak uhlí, tak plynu. Výměna uhlí za plyn po vyřešení metanových úniků emise snižuje, ale ne dost. Dnes existující plány dalšího rozvoje plynu proto nejsou „mostem“ do udržitelné budoucnosti, nýbrž do katastrofy, upozorňují analytici z Oil Change International.

Plyn přitom — a to je druhá podpůrná teze autorů — není k přechodu na obnovitelné zdroje ani zapotřebí: energie z obnovitelných zdrojů, jako je slunce či vítr, je již dnes na většině trhů levnější než ta z plynu. Plynové elektrárny nejsou nezbytné ani pro stabilizaci sítí s vysokým podílem větrné a sluneční energie, protože té je možné dosáhnout kombinací technologií, jako jsou chytré sítě, vyšší přenosové kapacity a především bateriové technologie, jež se podle autorů rovněž rychle blíží cenové konkurenceschopnosti.

A konečně za třetí, rozvoj nových plynových kapacit ohrožuje klima také tím, že nás k fosilním palivům uvazuje i do budoucna — infrastruktura je obvykle plánována na desítky let dopředu. Pokud se tak nové vrty, plynovody či elektrárny dnes postaví, bude obtížné se jich zbavit. Protože zavírání zařízení před koncem jejich ekonomické životnosti znamená v podstatě zmaření vstupních investic a ve většině tržních hospodářství čelí právním a politickým překážkám, je třeba výstavbě infrastruktury zabránit už dnes, uzavírá studie shrnutí argumentů proti plynu.

„Nemáme čas debatovat o věcech, které už byly vyřešeny,“ shrnuje Stockman. „Musíme rychle přejít k plně obnovitelné energetice a nechat za sebou všechna fosilní paliva — včetně plynu.“

Podpora v EU i v USA

Přestože rozvoj nové plynové infrastruktury je z uvedených důvodů v přímém rozporu s cíli v oblasti ochrany klimatu, většina světových států jej dnes tak či onak podporuje. Evropská unie se chystá financovat nové plynovody do Evropy v rámci takzvaného seznamu „Projektů společného zájmu“ (Projects of Common Interest, PCI), tedy prioritních infrastrukturních staveb. Když se část europoslanců snažila loni podporu zrušit, většina je přehlasovala. Plyn svým hlasováním podpořili mimo jiné i všichni čeští europoslanci.

Také ve Spojených státech je plyn předmětem debat. Trumpova vláda předstírá, že změny klimatu neexistují a podporuje tak další rozvoj fosilního průmyslu všeobecně. Rozpory pak panují mezi demokraty, kteří se hodlají ucházet o prezidentský úřad v blížících se volbách. Zatímco senátor Bernie Sanders v rámci své kampaně slibuje moratorium na výstavbu jakékoli nové fosilní infrastruktury, někdejší viceprezident a předpokládaný favorit primárek Joe Biden hodlá údajně kandidovat s programem „střední pozice“, v jejímž rámci by mimo jiné podporoval další rozvoj fosilních paliv — a také plynu.

Další informace:

Oil Change International New Report Debunks Gas ‘Bridge Fuel’ Myth

Common Dreams 'Gas Is a Loser and It's Time to Move On': Report Debunks Big Oil Myth That Natural Gas Can Help Fight Climate Crisis

Friend of the Earth Europe Can the climate afford Europe’s gas addiction?