Občas se objeví kritika přehnaně „ideologického“ zdůvodnění studentských stávek pro klima. Situace prý není tak naléhavá, a už vůbec nelze říct, že podle zprávy IPCC nám zbývá posledních 12 let. V první řadě je potřeba zdůraznit, že zprávy IPCC, a to jak ty minulé, tak ta současná, mají tendenci být spíše opatrnější. Mnohé z důsledků změny klimatu probíhají výrazně rychleji a s větší intenzitou, než předpokládaly dřívější scénáře.

Kritická situace se suchem u nás nechť je nám výstrahou. Rostoucí počet důkazů také naznačuje, že původní limit oteplení o 2 °C vůbec neznamená „bezpečnou“ míru změny klimatu a existuje reálné riziko, že i krátkodobé překročení této hranice může přivodit řetězec změn, kdy se konečné oteplení zastaví na hranici o několik stupňů vyšší. To je s fungováním současné civilizace jednoduše neslučitelné.

Zpráva IPCC v zásadě pouze konstatuje poměrně lehce ověřitelný fakt, že abychom zabránili oteplení o více než 1,5 °C nejen na několik desetiletí, je potřebné do roku 2030 omezit globální emise skleníkových plynů přibližně na polovinu ve srovnání s rokem 2010. Jelikož od té doby celkové emise ještě narostly, tento pokles se blíží k 60 procentům.

Po roce 2030 samozřejmě nenastane konec světa, nicméně nebude existovat již žádná šance zabránit dlouhodobému oteplení o více než 1,5 °C, s rostoucím rizikem nelineárních změn s potenciální možností destabilizace globální civilizace. Počátky destabilizace a vymírání některých ekosystémů v důsledku teplejší atmosféry a oceánů již můžeme pozorovat. Můžou být ve světle těchto objektivních faktů studentské klimatické stávky ideologické a přehnané?

Jelikož je současná ekonomika z více než 85 procent závislá na energii z fosilních zdrojů, je jasné, že tak výrazné omezení jejich spotřeby v tak krátkém čase je předmětem mnoha kontroverzí. Můžeme diskutovat o různých způsobech, jak co nejlépe a co nejrychleji omezit spotřebu fosilních paliv, nicméně diskuse o naléhavosti problému, a tudíž i naléhavosti studentských stávek, je pouze odváděním pozornosti.

Skutečnost je taková, že požadovaná rychlost poklesu emisí skleníkových plynů přesahuje jakoukoliv historickou zkušenost, a pro naplnění Pařížské dohody se blíží rychlosti až 10 procent za rok. Pokud bychom brali v potaz historickou a současnou zodpovědnost bohatých států, měl by být tento pokles ještě rychlejší. Prakticky všechny sektory ekonomiky budou muset být radikálně transformované, opět s podmínkou, že to s řešením změny klimatu myslíme vážně a nespokojíme se pouze s „přizpůsobováním se“ stále horším důsledkům.

Pokud se někomu požadavky stávkujících studentů zdají radikální, tomu lze připomenout rostoucí podporu nemalého počtu vědců britskému hnutí Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí). Jedním ze způsobů, jímž část aktivistů upozorňuje na potřebu řešení změny klimatu, je přímá nenásilná akce jako například blokáda velkých dopravních křižovatek. Hromadné zatýkání britskou policií situaci neuklidňuje, spíše nahrává dalším sympatizantům hnutí.

Argument, že blokády křižovatek neřeší změnu klimatu, neobstojí. Účelem hnutí, a nakonec i stávek studentů, není problém vyřešit, ale přispět k celospolečenské diskusi, upozornit na závažnost problému a přimět zodpovědné lidi v rozhodovacích funkcích, aby přijali náležité legislativní opatření pro rychlejší omezování spotřeby fosilních zdrojů. To je možné pouze za podmínky, že si všechny zúčastněné diskutující strany uvědomují rozsah problému.

Studentské stávky za klima, ať už v České republice, nebo jinde ve světě nejsou ideologické ani přehnané. Naopak je nejvyšší čas dát vědět politikům a všem lidem na planetě, že máme poslední šanci na zachování civilizace alespoň v přibližné podobě, jak ji známe dnes. Kdo před stávkami zavírá oči, ať tento svůj postoj vysvětlí svým dětem.