Zemní plyn, pozůstávající především z metanu, považovala donedávna i odborná veřejnost za relativně čistý zdroje energie. Mnohdy se říká, že zemní plyn je mostem do bezemisní budoucnosti. V poslední době ale vyplynuly na povrch závažné nové skutečnosti, na jejichž základě bychom měli postoj k tomuto fosilnímu palivu změnit.

Se zvyšující se cenou zemního plynu začala být ekonomicky (nikoliv však ekologicky) přínosná těžba netradičních zdrojů takzvaného břidličného zemního plynu. Tento zemní plyn se nachází ve vrstvách sedimentů, kde je uložen v malých bublinách, jež vznikly usazováním anorganického materiálu spolu s částečkami organické hmoty a působením času, teploty, tlaku a mikrobiálního prostředí se proměnily na zemní plyn.

Těžba břidličného plynu se provádí metodou hydraulického štěpení, hydrofracturingu. Do plynonosné vrstvy se vyvrtá vodorovný vrt a do něj se vhání za pomoci tlakových rázů směs vody, písku a mnoha chemikálií, která má za úkol rozrušit strukturu sedimentované vrstvy a uvolnit bublinky metanu. Metan se pak potrubím odvádí na povrch a běžným způsobem se distribuuje. Technologie je známá několik desetiletí, ale teprve při nárůstu ceny plynu se její realizace stala ekonomickou.