Zemní plyn, pozůstávající především z metanu, považovala donedávna i odborná veřejnost za relativně čistý zdroje energie. Mnohdy se říká, že zemní plyn je mostem do bezemisní budoucnosti. V poslední době ale vyplynuly na povrch závažné nové skutečnosti, na jejichž základě bychom měli postoj k tomuto fosilnímu palivu změnit.

Se zvyšující se cenou zemního plynu začala být ekonomicky (nikoliv však ekologicky) přínosná těžba netradičních zdrojů takzvaného břidličného zemního plynu. Tento zemní plyn se nachází ve vrstvách sedimentů, kde je uložen v malých bublinách, jež vznikly usazováním anorganického materiálu spolu s částečkami organické hmoty a působením času, teploty, tlaku a mikrobiálního prostředí se proměnily na zemní plyn.

Těžba břidličného plynu se provádí metodou hydraulického štěpení, hydrofracturingu. Do plynonosné vrstvy se vyvrtá vodorovný vrt a do něj se vhání za pomoci tlakových rázů směs vody, písku a mnoha chemikálií, která má za úkol rozrušit strukturu sedimentované vrstvy a uvolnit bublinky metanu. Metan se pak potrubím odvádí na povrch a běžným způsobem se distribuuje. Technologie je známá několik desetiletí, ale teprve při nárůstu ceny plynu se její realizace stala ekonomickou.

Negativní následky hydrofracturingu jsou neopomenutelné. Stejně jako těžba nekonvenční ropy i břidličný plyn má mnohem vyšší přímé i nepřímé emise skleníkových plynů spojené s úniky metanu při dopravě a čerpání tlakové kapaliny potřebné pro hydrofracturing. Do roku 2011 bylo vyhloubeno v USA celkem 40 tisíc plynových a ropných vrtů, z nichž tři čtvrtiny leží v oblastech s nedostatkem vody. V roce 2017 počet všech vrtů přesáhl 1,2 milionu. Mnohde takové jednání naráží na odpor a v některých státech na východním pobřeží USA, například v Maine, byl hydrofracturing zakázán.

V České republice se bohudíky podařilo zabránit větším průzkumům ložisek břidličného plynu, jednak díky mnohem méně výhodným geologickým podmínkám ve srovnání se Severní Amerikou, jednak díky zdárně vedenému odporu ohrožených obcí a nevládních organizací, především v severovýchodních Čechách. V sousedním Polsku je situace méně příznivá.

Ačkoliv se prohlašuje, že energetické využití metanu je z klimatického hlediska mnohem výhodnější než v případě uhlí, jeho klimatický účinek je naopak vyšší. Již podle několik let staré studie Roberta W. Howartha z Cornell University uniká 3,6—7,9 procenta metanu do ovzduší, a tak je metan získaný pomocí hydrofracturingu s dalšími efekty (aerosoly) klimaticky o 20 procent škodlivější ve srovnání s energeticky ekvivalentním spalováním uhlí.

Při těžbě dochází k různým haváriím a nehodám (pro ně se užívá nové slovo „fraccidents“). Od zahájení těžby hydraulickým štěpením jich USA zaznamenaly více než 40. Na toto téma byly natočeny dokumentární filmy; „Gasland“ je dostupný s českými titulky na internetu.

Na nutnost konečně začít měřit metanové emise vznikající při produkci, uskladnění, transportu a spotřebě zemního plynu poukázal i Institut pro pokročilá studia (IASS) z Potsdami ve své studii z roku 2016.

Tradičně se klimatické působení metanu stále ještě hodnotí zastaralým faktorem 21—25 ze zprávy IPCC z roku 2007. Nově bylo ale zjištěno, že během prvních dvaceti let je skleníkový účinek metanu mnohem silnější. Zachytí 84 až 87 krát více tepla než oxid uhličitý a v prvních sto letech bude vliv 34 až 36krát silnější než ten, který by vyvolalo odpovídající množství CO2. I poměrně malé úniky mají veliký vliv na klima. To, co článek s desítkami odkazů na původní zdroje konstatoval již před časem, nyní znovu potvrdila studie NASA. Tvrdí, že drastický nárůst globálních emisí metanu v posledním desetiletí lze připsat největším dílem průmyslu fosilních paliv.

Nárůst je vyšší, než se nedávno myslelo. Podle studie NASA se roční koncentrace metanu zvýšila o 25 teragramů. Z toho 17 teragramů připadá na fosilní paliva a zbytek na vypalování lesů a mikrobiální procesy v mokřinách a rýžovištích, kde množství emisí metanu během posledních let klesalo. Nová satelitní data a povrchová pozorování potvrdila prvotní obavy — metanové emise jsou významně vyšší, než uváděly oficiální údaje amerického ministerstva pro životní prostředí. Prvotní data ale nebyla získána měřením, ale založena na údajích dodávaných průmyslem.

Během COP23 byl v loňském roce v Bonnu iniciován vznik mezinárodní koalice, pozůstávající z nevládních organizací a vědců, kteří si dali za cíl předat za pomoci OSN světovým vládám podnět, aby konečně začaly při klimatických modelech používat aktuální hodnoty pro dvacetiletý horizont podle IPCC.

Plynové elektrárny nenahrazují jenom uhelné elektrárny s vysokými emisemi, ale mnohdy především v USA i další nízkoemisní obnovitelné zdroje a snahu o zvyšování energetické účinnosti. O klimatických přínosech zemního plynu tedy nelze hovořit. I kdyby byly jeho úniky při těžbě a transportu nulové, byl by přínos zemního plynu mizivý, protože by emise oxidu uhličitého jenom omezil a současně zbrzdil rozvoj obnovitelné energetiky. Zemní plyn a obnovitelné zdroje si konkurují, nejenom ve Spojených státech.

Je jasné, že zemní plyn nemůže být proklamovaným mostem k obnovitelnému energetickému systému. Uvedené skutečnosti by měla reflektovat energetická politika České republiky.

Další informace lze najít v nové knize Energie v přírodě a v nás. Pojednává o alternativách fosilní energie, o tom, u koho hledat poučení i o našich šancích na překonání nadcházející mnohovrstvé krize.