Už jsem se bál, že předpovědi, podle kterých globální klimatická změna do konce 21. století vyhladí lidstvo, byly příliš optimistické a konec světa už je tady, když redakce Deníku Referendum zapomněla zařadit propagaci obnovitelných zdrojů do sloupečku upoutávek. Je to dobré, už je tam, těch sto let snad ještě lidstvu zbývá.

Tu propagaci ovšem bere Milan Smrž za špatný konec. Zavádění obnovitelných zdrojů ve velkém opakovaně selhalo, nakonec je možná nejlépe zvládne Čína, jejíž vláda je kromě rutinního potlačování občanských svobod malých občanů schopna tu a tam potlačit i právo velkých korporací maximalizovat si zisk, jak se jim zlíbí: co plitbyro zavelí, to bude. V podmínkách formálně demokratického dogmaticky volnotržního kapitalismu vedou pokusy očistit výrobu energie opakovaně k tunelování veřejných rozpočtů, diskreditaci obnovitelných zdrojů a často i k poškozování životního prostředí. Výsledkem „ekologických‟ zákonných opatření nejsou jen solární baroni, ale i baron žlutý. Evropská unie se zoufalými úpravami směrnice o biopalivech pokouší vcelku marně hasit požáry deštných pralesů vypalovaných pro pěstování palmy olejné a český stát ve spárech Andreje Babiše si z nové směrnice vyjednal výjimku, aby mohl dál zajišťovat výhodný odbyt pro bionaftu z řepkového oleje a dotovat Babišovu jedovatou řepkovou poušť. Nadšení pro obnovitelné zdroje se drží ve veřejném mínění už snad jen v Německu, které udělalo ze své Energiewende věc národní hrdosti, a v rámci „čisté‟ energetiky rozšiřuje těžbu uhlí a bourá vesnice.

Kdyby někdo býval včas vysvětlil Donaldu Trumpovi, co přesně znamená Energiewende, možá by Trump se svým plánem podpořit za každou cenu uhlobarony nemusel sahat rovnou k popírání globálního oteplování, a mohl tvrdit, že je zelený a vystupuje z jádra. Co prý ovšem zabírá i na Trumpovy voliče, je nabídka obnovitelných zdrojů jako osobní energie.

Zatím je mimo energetickou rozvodnou síť, třeba na zákaldnách v Antarktidě, v severoamerické divočině, na českých chatách nebo při demonstraci na některém z pražských náměstí, běžné napájet elektrické spotřebiče pomocí motorového generátoru, nejčastěji dieslového. Ten je nejen špinavý, ale také hlučný — hlučnější než větrná turbína, o fotovoltaickém panelu nemluvě. A potřebuje doplňovat zásobu paliva, jehož skladování na chatě navíc zvyšuje riziko požáru. A protože malý jaderný reaktor na chatu mi nikdo neprodá, stávají se fotovoltaické panely na střechu a malá větrná elektrárna daleko lákavějšími než představa velkého solárního nebo větrného energetického parku někde za humny. K dokonalosti už jen schází, aby akumulátory potřebné k vyrovnání výkyvů ve slunečním osvitu a v síle větru nezabraly o mnoho více místa než sudy s naftou pro dieslový generátor — a pak jde samozřejmě o výši pořizovacích nákladů a o dostupnost.

Kdybych byl mužem činu, a nejen slova, už bych si dávno stavěl dvanácti voltový stejnosměrný systém napájení domácnosti. Jako starý lenoch cítím krajní odpor k jakékoliv zbytečné práci, a když mi UPS mění střídavé napětí 230 V ze zásuvky na stejnosměrných 12 V, těmi nabíjí baterii, a pak z baterie čerpá stejnosměrných 12 V a dělá z nich zase stříédavých 230, aby zdroj počítače přeměnil těch střídavých 230 V opět na stejnosměrných 12 (plus další větve 5 V a 3.3 V), to je spousta zbytečné práce. Přitom když mohou být přímo z baterie napájené zdroje notebooků, zjevně to jde, jenom se takto napájené zdroje pro stolní počítače ani záložní zdroje dodávající stejnosměrných 12 V bez zbytečné přeměny na střídavých 230 běžně neprodávají. Zato se běžně prodává řada domácích spotřebičů napájená 12 V pro lidi, kteří jezdí tábořit autem, a třeba pásky svítivých diod jsou také běžně napájené zdrojem, který síťových střídavých 230 V mění na stejnosměrných 12. Zkrátka zřídit si kompletní domácí stejnosměrnou 12 V elektroinstalaci by nemělo být zas tak těžké — a dobíjení baterií takové soustavy pomocí fotovoltaických panelů nebo malé větrné elektrárny se nabízí naprosto přirozeně.

Ještě snazší, než abychom si všichni budovali soukromě své vlastní osobní ostrovní energetické soustavy, by mohlo být budování takových soustav komunitních v každé, spíše asi menší, komunitě, která se dokáže dohodnout, třeba v chatové osadě, na vsi nebo v městské čtvrti. Na Divokém západě se taky většina zálesáků nezmohla na svou vlastní studnu s čerpadlem poháněným Halladayovou turbínou, a tak se pro zakoupení kvalitní ocelové turbíny osadníci spojovali do družstev. Pokud je mi známo, energeticky soběstačné komunity skutečně vznikají, jak v Německu, tak u nás, ale zas tak často se o nich nemluví a pořád jsou chápány jako ojedinělé výjimečné experimenty. Chtělo by to víc propagace a podpory, aby se energetická soběstačnost stala normální, aspoň tak, jako se dnes považuje za normální vlastnit automobil.

U takových osobních a komunitních zdrojů je významnou hodnotou nezávislost na dodavatelích, a tak aspoň částečně ustupuje do pozadí ekonomická výhodnost, důležitá zůstává pouze dostupnost — jak těžké je takový zdroj získat a nakolik si jedinec nebo komunita mohou příslušné náklady dovolit. Rozšíření obnovitelných zdrojů energie pro osobní a komunitní potřebu přitom může napravit jejich dnes notně pošramocenou pověst. Kapacitu zdrojů užívaných velkými výrobci energie nahradí jen částečně, stále tu bude především průmyslová spotřeba, nicméně rozšíření malých obnovitelných zdrojů jako běžné součásti našich životů může nakonec i přispět ke všeobecné ochotě a vůli takové zdroje zavádět také ve velkém.

Z komerčního hlediska nemá dnes prakticky smysl budovat u nás obnovitelné zdroje energie, protože Německo je v tom před námi daleko napřed, a zejména když fouká vítr, má tak velké přebytky elektřiny, že nám ji dodává prakticky zadarmo. Nejsem si jist, zda je to pro podnikatele v Česku výrazně lepší s prostorem na trhu pro fotovoltaickou elektřinu.

Z komerčního hlediska tak má v Česku význam budovat buďto neobnovitelné zdroje, které dodávají elektřinu, když obnovitelné zrovna nemají dobrý den a tržní cena je vysoká, anebo se soustředit nikoliv na výrobu elektřiny, ale na její ukládání. Pokud budeme vyvíjet technologie pro ukládání energie a budovat nějaké vysokokapacitní akumulátory, mohli bychom komerčně uspět s tím, že od sousedů nakoupíme levnou energii, uložíme ji, a pak jim ji prodáme za mnohem vyšší cenu.

Při srovnávání fotovoltaiky s řepkou měl Milan Smrž začít přímým porovnáním výkonu. I ve srovnání s celými 15 MWh energie na hektar a rok je 600 MWh z hektaru ročně čtyřnásobek. Dodat, že při pěstování řepky se spaluje nafta (na jejíž nákup mají zemědělci slevu, aby se jim následně prodej řepkového semene vůbec vyplatil), je správné a osobně se divím, že po odpočtu této nafty vůbec zůstane nějaký kladný energetický zisk. Je to nicméně dodatečný výpočet a jím snížená hodnota energetického zisku z lánu řepky už působí méně věrohodně než údaj o hrubé energetické produkci, zvlášť když pro fotovoltaické panely Milan Smrž energetickou spotřebu neodečetl. S velmi vysokou pravděpodobností by spotřeba energie na údržbu solární elektrárny plus spotřeba na výrobu a dopravu panelů rozpočtená na dobu jejich životnosti daly dohromady mnohem menší číslo než energetické náklady na pěstování řepky, ale nepůsobí dobře tento výpočet opomenout. Říct pro začátek, že už jen hrubá produkce energie z řepky je mnohem menší než z fotovoltaických panelů, a teprve pak k tomu dodat, že navíc ještě musíte odečíst všechnu tu spálenou naftu, dá nevýhodnosti řepky mnohem lépe vyniknout.

Argumentovat proti kritice zabíjení ptáků větrnými elektrárnami tím, že jiné zdroje energie zabíjejí ptáků víc, a to dokonce na základě studie jakési PRÁVNICKÉ fakulty — co vědí právníci o energetice a o životě ptáků? — je taky poněkud nešťastné. Vedle emotivních záběrů ptáků sekaných větrníky se hodí postavit podobně emotivní obrázky z výstavy Světlo pro Prahu, jak ptáky zabíjí elektrické vedení — a podobně jako se to vedení dá upravit tak, aby nebylo pro ptáky tak nebezpečné, hodilo by se předvést i nějaká opatření na ochranu ptáků před větrnými turbínami. Ono je víc způsobů, jakými mohou větrné elektrárny škodit, a nejlépe člověka uklidní vědomí, že při plánování se jimi někdo zabýval, nebezpečí zhodnotil a něco proti nim udělal. Bojí se například Němci oprávněně vibrací od točících se větrníků, nebo je tento strach stejně nesmyslný jako strach z toho, že německé jaderné elektrárny stojící hluboko ve vnitrozemí nejsou dostatečně odolné proti cunami? Co je pravdy na tom, že větrné elektrárny trhají na kusy netopýry, že je nemusí vůbec zasáhnout listem rotoru, úplně stačí tlakové rozdíly, jaké za větru v pohybu vytvářejí kolem sebe? A že dokonce vydávají zvuky, které ty netopýry lákají, nebo jim aspoň matou sonar? A jak daleko od tokaniště tetřívka je přípustné postavit nejbližší větrník? (Kromě těch vibrací módních v Německu, o kterých mi nedávno vyprávěl kolega, který má v Německu rodinu, cituji po paměti námitky, které jsem pochytil z různých pořadů Nedej se, zdá se, že postoj k větrným elektrárnám si ještě ekoaktivisté mezi sebou neujasnili.) Mávnout jen rukou, že jiné technologie dělají větší škody, obavy příliš nerozptýlí. A hlavně: jaký je ekologický dopad větrných elektráren? Smrt ptáka nebo netopýra je nepochybně tragedie pro toho zabitého jedince, ale z ekologického hlediska je přece důležité, jaký má takový sekáček na ptáky nebo trhačka na netopýry dopad na populace ptáků a netopýrů v okolí. Už bylo postaveno dost větrných elektráren, aby bylo možné studovat populace létající fauny v okolí před stavbou a po ní. Projevil se nějaký vliv? Velký nebo malý? Kladný nebo záporný?

Recyklace fotovoltaických panelů je možná významný problém pro ekologicky uvědomělého člověka, ale běžný člověk se, myslím, vcelku ochotně smíří i s představou, že jednou se ten sajrajt zahrne někam na skládku. Pravda, sice jsem snad ještě neviděl ani neslyšel nikoho dělat si starosti o osud solárních elektráren, až doslouží, ale takové lidi, jací si dělají starosti o ptáky a netopýry kolem větrných elektráren by i likvidace fotovoltaického odpadu zajímat mohla. Zajímavější mi připadá otázka, co dělají solární elektrárny s krajinou, když stojí. Tu jsem sice taky ještě nikdy nikoho rozebírat neslyšel, ale mohla by se hodit pro srovnání třeba s řepkou (nemluvě o zastavování polí skladovými halami, že?). Zabýval se někdo rostlinnými společenstvy solárních elektráren? Je zvykem cestičky mezi panely kropit herbicidem (a má to zhoubnější následky než ošetřování řepky), anebo se spíše sečou, nebo dokonce vypásají? A ve stínu panelů bují ty nejodolnější rumištní plevele, anebo tam vznikají vhodná stanoviště pro vzácnou hajní květenu? Půda pod solární elektrárnou umírá, anebo žije a bude ji možné po odstranění panelů rozorat jako úhor na úrodné pole? Narušují pole fotovoltaických panelů tah ptáků tím, že je oslňují odlesky? Překážejí oplocené areály solárních elektráren migraci zvěře? Anebo skýtají fotovoltaické panely úkryty pestré populaci vzácných živočichů?

Zkoumal už vůbec někdo tyhlety ekologické zdroje energie z ekologického hlediska?

Není to jisté, ale možná by se ukázalo, že je lze doporučovat jako vhodné krajinotvorné prvky, ne? Konec konců musím v tom, že větrníky jsou svým způsobem krásné, dát za pravdu panu Kolaříkovi, spojují půvab větrných mlýnů s kouzlem věží katedrál.

Nedávno bylo možno se dočíst, že to byli právě čeští vědci a výzkumníci, kteří vyvinuli nějakou novou, převratnou technologii pro ukládání elektrické energie.

V tuto chvíli těžko soudit, jestli se tento objev opravdu podaří prosadit až do (komerční) praxe; ale v každém případě už to je pozitivním momentem, že se ti čeští vědci opravdu snaží.

Když jsem svého času před léty poprvé spatřil v bavorské krajině jeden z prvních větrníků na výrobu elektrické energie, působil v té zeleni opravdu nemálo jako pěst na oko. Sice jsem plně uznával jeho ekologickou přínosnost, ale z hlediska estetiky tady bylo přece jenom nutno toho dost překousnout.

Shodou okolností - zrovna v těchto dnech jsem opakovaně projížděl dálnicí z Mnichova na Garmisch-Partenkirchen. (Docela jistě i mnozí čeští turisté už po ní také jeli.)

A na jednom místě se tu dosti náhle objeví celá řada těchto větrných elektráren. A musím říct - pro tentokrát na mě ani uprostřed těch bavorských lesů nepůsobily nijak cizorodě; naopak dokázaly zaujmout majestátním klidem svého pomalého otáčení. Ačkoli jejich vzhled je i nadále průmyslový, tedy svým způsobem antipřírodní, přece jenom jako by tímto svým nevzrušeným klidem sdělovaly: máme tady své místo, a je to tak v pořádku.

To jediné co mě rušilo byly červené pruhy na jejich koncích; ty tak trochu kýčovitě narušovaly jejich jinak ušlechtilý stříbřitý lesk.

Bohužel zdroj už nedohledám, nicméně už před pár lety se uvádělo, že koeficient energetické výtěžnosti při produkci biopaliv, najmě bionafty je 1. Tj. při výrobě litru bionafty (resp. MEŘO, ale to jen pro pořádek) se tentýž litr nafty spotřebuje.

Když už pane Macháčku podsouváte, že zavádění obnovitelných zdrojů selhalo, můžete mi vysvětit, proč je třeba Burgenland od roku 2013 netto vývozcem lokálně generované obnovitelné elektřiny, především z větru a biomasy? Proč je podobná situace v severoněmeckém okrese Luechow Dannenberg? Proč chce spousta dalších míst v nejrůznějších zemích Evropy i světa dosáhnout úplné nezávislosti na fosilní a jaderné energii, to jsou všichni zde uvedení http://www.go100percent.org/cms/index.php?id=19 zmámení obnovitelnou propagandou? I ti, kteří žijí v zemích s vyšším HDP, i počtem patentů na hlavu, než my?

Dovedete pane Macháčku pochopit, k čemu byla podpora OZE dobrá? Přispěla k neočekávanému rozvoji těchto technologií, k investicím do výroby a výzkumu. A to sice férovým způsobem: každý věděl co platí, když platit nechtěl mohl si koupit elektřinu od Nanoenergies, ta je výlučně z OZE a tyto příplatky nemá. Nebo pokládáte za férovější skryté dotace do fosilu a jádra?
Samozřejmě, že nesouhlasím s "českou cestou", která začala nikoliv podporou malých střešních projektů (jako v SRN nebo USA), ale nediferencovanou výkupní cenou pro velké a malé projekty (na rozdíl od Rakouska a Německa). Korunou všeho bylo stanovení výkupní ceny FV elektřiny pro rok 2010 o 66% vyšší než v Německu. O cenách se mnoho hodin diskutovalo v PČR (proč asi?). Vysoká výkupní cena vedla v uvedeném roce k umístění velikých FVE vlastněných německými penzijními fondy na české území a tak v čeští spotřebitelé elektřiny doplácejí díky špatné politice obnovitelných zdrojů německých důchodcům, s třetinovým čtvrtinovým důchodem. Jednoho napadá proč nemohly FVE investovat české penzijní fondy?

Proč, když tvrdíte, že Německo dále zvyšuje výrobu elektřiny z uhlí, se předem raději nepodíváte na diagramy Frauenhoferova institutu ISE https://www.energy-charts.de/energy_de.htm?source=all-sources&period=annual&year=all, kde byste zjisti pravý opak svého tvrzení a mohl si tak ušetřit blamáž.
V posledních pěti letech se spotřeba černého a hnědého uhlí na výrobu elektřinu snižuje.

Pokud se týče pousouzení vlivu na avifaunu, uvedl jsem, že je to jenom jedna z mnoha studií.Pokládám vermontskou za relativně čerstvou a obsáhlou. Zde jsou například další http://www.currykerlinger.com/. Předpokládám, že Vermontská právní fakulta není pobočkou plzeňské právní fakulty. Přesná citace studie je: The Avian and Wildlife Costs of Fossil Fuels and Nuclear Power, Journal of Integrative Environmental Sciences vol. 9, no. 4, December 2012, 255-278, Vermont Law School Research Paper No. 04-13, takže se asi vyznají.