Legendární německý politik Hermann Scheer (1944—2010), dlouholetý poslanec Bundestagu a nositel alternativní Nobelovy ceny, který prakticky veškeré své veřejné působení zaměřoval na obnovitelnou energii, nebyl členem strany Zelených. Byl vysoce postaveným politikem německé sociální demokracie (SPD). Již v roce 1988, kdy tento muž založil evropskou asociaci EUROSOLAR pro podporu obnovitelné energie a náhradu fosilních a jaderných energetických zdrojů čistou energií, prohlásil, že je možné úplné zásobování obnovitelnou energií. Dostupné potenciály jsou ohromné — Slunce Zemi poskytne za jednu hodinu tolik energie, kolik jí vyrobíme z našich fosilních a jaderných zdrojů za celý rok.

↗

Již v roce 1988 prohlásil, že si můžeme vystačit s obnovitelnou energií. (Hermann Scheer) Repro DR

Kdyby Scheer v 80. letech neměl tuto vizi, patrně bychom ještě dlouho museli na energetickou obrodu čekat. Na model německého zákona EEG, jehož účinek předčil všechna tehdejší očekávání. Na energetické zdroje, které nepotřebují uhlí, ropu, plyn, ale ani uran, plutonium či thorium, na zdroje, které neznečišťují atmosféru, nezvyšuje se kvůli nim hladina moří, neumírá kvůli nim ročně téměř tolik lidí jako za rok druhé světové války. Na zdroje, které nemohou způsobit žádnou katastrofu, jakou představoval Černobyl nebo Fukušima.

Když se budete v současné chvíli v České republice pokoušet prosazovat vizi úplného zásobování obnovitelnou energií, bude vás většina považovat za snílka, v horším případě za podvodníka a mystifikátora. Konzervatismus je možná někdy stabilizujícím prvkem; v současné době ale představuje vstupenku do pekla rozvinuté klimatické katastrofy.

Ti, co společnost někam posunuli, vědci, vynálezci, ale i státníci či politici, snad neměli vizi? Vyznačoval se někdo z nich opatrnickým přístupem, tvrdil někdo z nich, že musíme nabídnout společnosti jenom to, co sama chce, a takovým způsobem, abychom ji nepřekvapili nebo nepoděsili?

Zkušenost s takovými přístupy jsem bohužel opakovaně udělal na různých místech, ať se již jednalo o strategické jednání k programu hnutí DUHA, nebo o jednání Státního fondu životního prostředí. Když jsem v loňském roce na Státním fondu životního prostředí projednával s vysoce postavenými úředníky možnost zadání studie o úplném zásobování ČR obnovitelnou energií ve všech třech základních oblastech (elektřina, teplo, mobilita), které by mohla vypracovat univerzita v Lappeenrantě, dostal jsem zvláštní odpověď: Zadáme to jenom pro jeden kraj.

Nepochopil jsem proč. Kvůli úspoře nákladů? Asi ne, spíš kvůli úzkoprsosti a nedůvěře. A nevládní organizace? Odmítají představu úplného zásobování České republiky obnovitelnou energií, údajně pro nedůvěryhodnost takové představy a její neprodejnost veřejnosti. Malost, defétismus?

Hlavně opatrně

Za evropskou, ale i světovou energetickou změnou stála před třiceti lety vize jednoho muže. Konsenzus současné doby je založen především na opatrném konzervativním přístupu. V takovém uvažování není na Vizi místo.

Nevládní organizace hledají cestu, jak zprostředkovat veřejnosti jednoznačné a neoddiskutovatelné přednosti obnovitelných zdrojů energie: Čisté životní prostředí, zdravější populace, nižší náklady na zdravotní systém, zastavení klimatické změny, nižší cenu produktu a zásadní omezení obrovských externích nákladů — ukončení globální války s přírodou. Kvalitnější dodávky — praxe neukázala, že by zvyšující se podíl obnovitelné elektřiny v síti zapříčiňoval delší výpady dodávky elektřiny a méně bezpečnější zásobování. Je tomu právě naopak, jak ukazuje závislost parametru SAIDI na procentu obnovitelné elektřiny. Zdají se jim tyto argumenty málo, že stále kladou otázku, proč by měl občan chtít obnovitelnou energii?

To, co bylo ještě před kratičkým časem pro mnohé nevěrohodnou fantazií, se stále rychleji mění v realitu. Na počátku listopadu minulého roku publikovala americká banka Lazard studii o LCOE cenách elektřiny z různých zdrojů a v rámci ní specifikovala cenu proudu z fotovoltaických elektráren v průmyslovém měřítku v rozmezí 43 až 53 dolarů za MWh a pro jádro v rozmezí 112 až 183 dolarů za MWh (bez odstranění doslouživší elektrárny).

Když jsem tyto informace zveřejnil na svém blogu, mnozí diskutéři na tyto údaje reagovali negativně. Namítali, že banka energetice nerozumí (přestože loňská zpráva byla v pořadí již jedenáctá), že je to jenom „nějaká banka“, a co ta ví o spletitostech energetiky (přestože poskytuje poradenství takovým energetickým gigantům, jakými jsou Areva, španělská Iberdrola či italský Enel).

U informací, které jsou nečekané a odporují všeobecnému názoru, se jedná o častý jev. Není snadné sledovat rychle se rozvíjející sektor, jakým je obnovitelná energetika. A už vůbec ne v České republice, kde se na obnovitelné zdroje stále ještě pohlíží jako na nutné zlo, které „nařídila“ Unie.

Koncem minulého roku byla uzavřena soutěž, v níž veliká fotovoltaická firma Canadian Solar vyhrála v brazilském státě Pernambuco soutěž o výstavbu 112 MW fotovoltaické elektrárny. Na základě dvacetileté smlouvy byla nabídnuta cena 44 dolarů za MWh, tedy na spodní hranici rozmezí banky Lazard. Banka odhadovala v listopadu minulého roku velmi přesně.

V polovině ledna letošního roku zastínila informaci o ceně brazilského projektu jiná, tentokráte ze severní Ameriky. Ve státě Colorado byla velkou místní energetickou společností Xcel Energy vypsána aukce na dodávku obnovitelné elektřiny. Medián nabídkové ceny větrné energie byl 18,10 dolarů za MWh (banka Lazard ještě před dvěma měsíci uváděla 45 dolarů za MWh). Se skladováním v akumulátorech by byla cena o tři dolary vyšší a stála by 21 dolarů za MWh (Lazard uvádí cenu s uskladněním na 10 hodin dokonce 113 dolarů za MWh).

↗

V Coloradu to jde, a levně. Foto archiv DR

Medián cenové nabídky na projekt solárních fotovoltaických elektráren činil 29,50 dolarů za MWh; s uskladněním 36 dolarů za MWh, tedy o pouhých sedm dolarů více (Lazard uvádí pro fotovoltaiku s akumulací 82 dolarů za MWh). Elektrárny v Coloradu by měly být spuštěny v roce 2023. Od toho roku by Colorado mělo mít v síti nejméně 55 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Dnes tedy zřetelně vidíme dvě cenové tendence jdoucí proti sobě: Jádro razantně zdražuje, jak vidíme u stále nedokončených a nepřipojených elektráren s EPR reaktory, které mají ve Finsku devítiletý skluz, ve Francii šest let, a trojnásobný rozpočet oproti počátečnímu. Evropská komise přitom rozšířila finanční podporu jaderné energie i pro další stavební záměry, nad rámec Hinkley Point C. Obnovitelné energie jsou přitom již levnější a i s akumulací stále zlevňují.

My přitom stále platíme také experimenty s fúzí. V loňském roce se fúze opět nadechla, když se v experimentu podařilo získat z termojaderné reakce více energie, než do ní bylo vloženo. Bude to tedy stát ještě více. Že by ale tyto technologie, do nichž jsme z veřejných rozpočtů investovali miliardy, byly schopny dosáhnout na výrobní cenu podobnou té z větrné energie s uskladněním v Coloradu, tedy 0,435 korun za kilowatthodinu? Hluboce pochybuji.

Ve věci obnovitelné energie se na rozdíl od minulých let již nejedná o vizi, ale o prosté přijetí skutečnosti.