Když před pár dny poslanci a poslankyně českého Parlamentu konečně vyslovili souhlas s Pařížskou klimatickou dohodou, volal mi novinář z francouzského rádia, aby se zeptal, proč ratifikace trvala tak dlouho a jaké síly stojí proti klimatické politice. Řekl jsem mu na úvod, že Česká republika je s ratifikací poslední v EU kvůli obstrukcím poslanců za ODS.

Není to tedy proto, že by někdo rozumný předložil dobré protiargumenty. A dokonce ani proto, že by někdo mocný lobboval za odmítnutí této globální dohody. Šlo o předvolební divadlo politiků jedné strany pro klimaskeptickou část jejích voličů. Proti čemuž nelze nic namítat, každý politik se snaží před volbami předvést a využít k tomu všech příležitostí.

↗

Signál z Paříže byl přijat už dávno před tuzemskou ratifikací, jakkoli se fosilní firmy snaží využít slabosti dohody nebo urvat poslední sousta. Foto artnet.com

Připomeňme si však, co dohoda vlastně obnáší. Pokud bychom na ni chtěli pohlížet jako na pokus o vědecky podložený věcný program pro svět čelící zásadním hrozbám vyplývajícím ze změny klimatu, pak bychom ji museli považovat za podvod či špatný vtip. Vznikla — přesněji řečeno vůbec mohla vzniknout — tak, že jednotlivé státy položily na stůl informaci, jak jsou schopné či ochotné snížit emise skleníkových plynů, které jsou dominantní příčinou změny klimatu. S trochu nadsázky se to pak spojilo a k tomu dopsalo, že v druhé polovině století se chceme emisí (potažmo jejich hlavního zdroje — spalování fosilních paliv) zbavit úplně.

Aktuálně uložené závazky se však dají přirovnat ke snaze vylézt z medvědího příkopu po pěti na sobě postavených židlích. Nemáte šanci se dostat nahoru a nejspíš to skončí špatně. Pokud bychom chtěli na Pařížskou dohodu pohlížet s očekáváním silného právního předpisu, budeme zklamáni ještě více. Ani malé závazky států nejsou úplně jednoduše vymahatelné, natož jejich zvyšování v budoucnu.

Také proto premiér Bohuslav Sobotka a ministr životního prostředí Richard Brabec nenarazili na velký domácí odpor a podařilo se jim dohodu prosadit, když naopak s takzvaným antifosilním zákonem (který by její cíle vlastně udělal závaznými a vymahatelnými) couvli před odporem těžebních firem a odborářů.

Pokud se ovšem na Pařížskou dohodu podíváme politicky, situace se rázem mění. I bezzubá a prakticky nevymahatelná smlouva vyslala silný signál. Nejde totiž jen o to, co je v ní, ale v jakých kulisách byla dojednána a jak je chápána coby politický akt, na němž se sjednotila celá planeta. Větší význam než stránky a stránky mezinárodní právničiny má jeden tweet prezidenta Baracka Obamy, že se svět shodl na konci fosilních paliv. Samozřejmě by nefungoval, kdyby Pařížská dohoda nebyla, ale přesto.

Nemusí se nám to líbit, ale žijeme v době, kdy jedna věta z těch správných úst dokáže kupříkladu poslat ke dnu ceny akcií obří korporace (což se v případě některých uhelných firem skutečně po Pařížské konferenci stalo). Tady navíc šlo o společné zvolání světových lídrů. Proto později Donald Trump mnoho nedocílil ani zuřivým „cvrlikáním“, ani příkazem, aby USA dohodu z Paříže opustily. Přišel pozdě, svět — a tedy i americký byznys — je krok před ním a nemá důvod se ohlížet dozadu.

Samozřejmě firmy vydělávající na fosilních palivech se mohou dál snažit využít obsahové slabosti Pařížské dohody, mohou se snažit urvat poslední sousta nebo se pokusit strhnout Českou republiku s sebou do uhelného skanzenu. Ale signál z Paříže byl přijat už dávno před tuzemskou ratifikací. Nyní mají budoucí vlády a zákonodárci za úkol začít vytvářet co nejlepší pozici naší země v ekonomice a společnosti poháněné efektivně využívanými čistými obnovitelnými zdroji energie.