Dnes je velmi speciální den pro ochranu klimatu. Poslanci a poslankyně již popáté zkusí dokončit první čtení ratifikace Pařížské klimatické dohody, které pokaždé obstrukcemi zablokovala opoziční ODS. Zároveň dnes dozorčí rada ČEZ rozhodne o prodeji uhelné elektrárny Počerady kontroverznímu podnikateli a fosilnímu miliardáři Pavlu Tykačovi.

Obě události mají významný vliv pro českou klimatickou politiku. Česká ratifikace globální klimatické dohody, kde se státy světa shodly, že se zbaví fosilních paliv, má spíš symbolický význam. Dohoda již vešla globálně v platnost a potvrdil ji i Evropský parlament. Ale přesto ji Česká republika potřebuje ratifikovat, aby vydala jasný signál dovnitř země i do světa, že se připojuje ke společnému úsilí o zastavení růstu teploty Země na relativně bezpečné úrovni.

Výsledek jednání o „počeradské dohodě“ mezi firmami ČEZ a Czech Coal pak prověří, jak vážně stát ochranu klimatu myslí. A zároveň ve strategické firmě prověří zodpovědné chování „dozorců“ ke státnímu i soukromému majetku. Naopak Pavel Tykač, který již v minulosti — zejména lobbováním za prolomení limitů těžby hnědého uhlí — prokázal, že jej otázky změny klimatu a ochrany lidského zdraví nezajímají.

↗

Dnes politici ukážou, čemu dávají opravdu přednost. Jestli nadějné klimatické dohodě z Paříže, nebo nevýhodnému „počeradskému paktu“, do nějž nyní dokonce tlačí ČEZ vyhrožováním Pavel Tykač. Foto archiv DR

Prodej nevýhodný pro všechny

A s elektrárnou Počerady by to bylo nejinak. Zatímco ČEZ ji plánuje do roku 2023 zavřít, za Tykačovým zájmem koupit ji stojí neskrývaný plán prodlužovat její provoz o další desítky let a pálit v ní uhlí z jím ovládaného nedalekého velkolomu Vršany.

Nejde o málo — jedná se o pět milionů tun oxidu uhličitého ročně, téměř stejné množství, které vyprodukuje kompletní nákladní doprava po našich silnicích. To by ovšem znamenalo, že naše země půjde nejen proti globální klimatické dohodě, ale i proti vlastním strategiím, jako jsou Státní energetická koncepce a Politika ochrany klimatu.

Předloni koncem roku mě potěšil projev českého premiéra Bohuslava Sobotky, který přednesl v Paříži na globální konferenci o změně klimatu. Premiér tehdy řekl:

„[Změna klimatu] ohrožuje naši národní bezpečnost i ekonomickou prosperitu, má negativní dopady na boj proti chudobě i na potravinovou bezpečnost a je jednou z příčin migrace. … Proto je nezbytné, abychom aktivity zaměřené na snižování emisí skleníkových plynů i adaptaci včlenili do národního rozvojového plánu. … Je zřejmé, že tyto kroky si vyžádají nemalé finanční zdroje, technologickou podporu i posílení kapacit. Musíme si však uvědomit, že jde o investice do naší budoucnosti.”

Teď může ukázat, že to jeho vláda myslí vážně. V tomto případě však není potřeba technologická podpora ani peníze. Je potřeba politická zodpovědnost. Obchod je však nevýhodný i z čistě ekonomického hlediska. Dokládá to nejen analýza společnosti Erste — kterou z protiuhelného aktivismu jistě nikdo podezírat nebude — která nedoporučila prodej ani za 8,5 miliardy korun, přitom dnes je ve hře jen 4,5 miliardy od Pavla Tykače (když nepočítáme Tykačem slíbené, iluzorní splácení levnými dodávkami elektřiny ČEZu).

Ale nejde jen o studie, svědčí o tom i odpor, který prodej vyvolal u menšinových akcionářů a nakonec i u správce státní majetkové většiny v ČEZu, ministra financí Andreje Babiše. Premiér Bohuslav Sobotka se vyjádřil, že bez souhlasu státu nesmí ČEZ elektrárnu prodávat. Také druhý místopředseda Pavel Bělobrádek požaduje, aby dozorčí rada rozhodla zodpovědně a tak, aby to bylo pro akcionáře výhodné.

Také lékaři, vědci, osobnosti veřejného života, místní politici a ekologické organizace se postavili proti nevýhodnému prodeji. Mezi signatáři je například ředitel Centra pro výzkum globální změny Akademie věd ČR profesor Michal V. Marek i několik významných lékařů ze severních Čech či chartista a někdejší předseda vlády, která stanovila limity těžby hnědého uhlí, Petr Pithart. Je zřejmé, že ekologický a společenský rozměr této kauzy je dalekosáhlý a strategický — ukazuje, kam se bude ubírat naše energetika.

Dnes tedy politici ukážou, čemu dávají opravdu přednost. Jestli nadějné klimatické dohodě z Paříže, k níž se náš stát připojil o své vůli, nebo nevýhodnému „počeradskému paktu“, do nějž nyní dokonce tlačí ČEZ vyhrožováním Pavel Tykač.

Členové vlády samozřejmě nemohou — stejně jako nikdo z výše uvedených expertů, politiků či vědců — prodej elektrárny přímo ovlivnit. Ten musí schválit nebo odmítnout dozorčí rada ČEZ, kterou vede další osobnost, vědec a profesor Václav Pačes. Politici však mohou členům a členkám dozorčí rady dodat odvahu hájit zájmy dobrého hospodaření firmy ČEZ a nás všech.