Ošidný realismus Vladimíra Špidly
Josef PatočkaJeden z dopisovatelů, které Deník Referendum vyslal na pařížskou klimatickou konferenci, skepticky reaguje na způsob, jímž ji zhodnotil Vladimír Špidla.
Vladimír Špidla je jedním z mála vrcholných českých politiků, o jejichž osobní integritě jsem nikdy neměl příčiny pochybovat. Troufnu si dokonce tvrdit, že spolu stojíme na podobných pozicích ve většině klíčových otázek. Obdivoval jsem vždy jeho oddanost veřejné službě a těšil jsem se důrazem, který Špidla klade na otázku dnes podle mne nejvyšší závažnosti: otázku ekologickou.
Promyšlená východiska a praktický realismus v jejich uplatňování by ze Špidly nepochybně učinily řádově lepšího správce resortu životního prostředí, než jakým je Richard Brabec. Vážím si toho, že se této práci věnuje jako premiérův šéfporadce.
Právě pro všechny tyto skutečnosti je podle mne ale třeba podrobit zásadové kritice chvalozpěv, který Špidla včera složil na adresu loni přijaté klimatické dohody z Paříže. Jeho realismus jej totiž tentokrát svádí na scestí.
Historický úspěch?
Špidla píše, jak skvělé je, že se všechny státy světa dokázaly usadit u jednoho stolu, že spolu dokázaly jednat, a nakonec dokonce podepsat jeden a tentýž dokument. Za úspěch se dokonce vydává, že dnes všechny země světa uznávají změnu klimatu za reálný problém.
Neopomenutelnou skutečností zůstává, že se tak děje prakticky čtvrtstoletí poté, co byly k dispozici vědecké důkazy o lidském vlivu na klima. A že se za pětadvacet let učinilo pro snížení emisí pramálo — emise rostly a rostou dodnes.
Bohaté státy, včetně České republiky, pro jejich snížení dosud neudělaly ani zdaleka tolik, kolik by mohly, ani zdaleka tolik, kolik by měly. Vzhledem k tomu, že historicky vypustily nejvíc emisí a právě to jim umožnilo zbohatnout, nesou zvýšenou odpovědnost.
Tento postoj USA tu byl, podle názoru starších expertů na mezinárodní právo, vždy, tedy minimálně od druhé světové války. Například relativizující komentář USA k ratifikovanému Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech je delší než text samotného paktu. Spojeným státům to vždy procházelo, mocné byly.
Kromě toho, dojde-li na lámání chleba v kontrolním orgánu nějaké mezinárodní smlouvy a na výtky, že USA část smlouvy neplní, argumentují USA často tím, že určitá otázka je v působnosti jednotlivých států, a nikoliv v působnosti federace (americké Unie), tedy USA.
Teprve postupnou posílením spojenectví zvaného BRICS a oslabování americké světové hegemonie se jednotlivé státy osmělují tento postoj USA kritizovat, zprvu v jednotlivých případech, později jako systém, riskujíce americký odpor a sankce.
I proto je starost o ratifikaci smlouvy, vzešlé z konference COP21 v Le Bourget u Paříže, potřebná. Měla by to být starost nejen o ratifikaci v každém účastnickém státě, například v České republice, ale i starost o to, jak se postoj k závazkům z připravované smlouvy vyvíjí v zemích, jež jsou největšími znečišťovateli životního prostředí a speciálně, kvůli tradiční americké obezličce, v USA. Z komentáře Vladimíra Špidly z 19. ledna v DR jsem usoudil, že vláda České republiky žádnou takovou starost nemá. Kéž by jí komentář Josefa Patočky připomněl, že i vazal dnes může něco málo kritického špitnout na adresu lenního pána, pokud mu to ovšem domácí lobbistické skupiny – energetická, uhelná, betonářská atd. – dovolí.