Vladimír Špidla je jedním z mála vrcholných českých politiků, o jejichž osobní integritě jsem nikdy neměl příčiny pochybovat. Troufnu si dokonce tvrdit, že spolu stojíme na podobných pozicích ve většině klíčových otázek. Obdivoval jsem vždy jeho oddanost veřejné službě a těšil jsem se důrazem, který Špidla klade na otázku dnes podle mne nejvyšší závažnosti: otázku ekologickou.

Promyšlená východiska a praktický realismus v jejich uplatňování by ze Špidly nepochybně učinily řádově lepšího správce resortu životního prostředí, než jakým je Richard Brabec. Vážím si toho, že se této práci věnuje jako premiérův šéfporadce.

Právě pro všechny tyto skutečnosti je podle mne ale třeba podrobit zásadové kritice chvalozpěv, který Špidla včera složil na adresu loni přijaté klimatické dohody z Paříže. Jeho realismus jej totiž tentokrát svádí na scestí.

Historický úspěch?

Špidla píše, jak skvělé je, že se všechny státy světa dokázaly usadit u jednoho stolu, že spolu dokázaly jednat, a nakonec dokonce podepsat jeden a tentýž dokument. Za úspěch se dokonce vydává, že dnes všechny země světa uznávají změnu klimatu za reálný problém.

Neopomenutelnou skutečností zůstává, že se tak děje prakticky čtvrtstoletí poté, co byly k dispozici vědecké důkazy o lidském vlivu na klima. A že se za pětadvacet let učinilo pro snížení emisí pramálo — emise rostly a rostou dodnes.

Bohaté státy, včetně České republiky, pro jejich snížení dosud neudělaly ani zdaleka tolik, kolik by mohly, ani zdaleka tolik, kolik by měly. Vzhledem k tomu, že historicky vypustily nejvíc emisí a právě to jim umožnilo zbohatnout, nesou zvýšenou odpovědnost.

Průběh jednání samých Špidla líčí v růžových barvách, jakoby se shromáždění vůdcové kolem kulatého stolu bratrsky dohodli na ideálním řešení a „za přítomnosti zástupců mezinárodních organizací, církví, neziskového i ziskového sektoru“ vypukl vítězný tanec.

↗

Promyšlená východiska a praktický realismus v jejich uplatňování by ze Špidly nepochybně učinily řádově lepšího správce resortu životního prostředí, než jakým je Richard Brabec. Foto Bertelsmann Stiftung, flickr.com

Musím připomínat, že Spojené státy hned na počátku jednání bez skrupulí odmítly uznat „princip společné, ale rozdílné odpovědnosti“, se kterým odmítly i historickou spravedlnost? Že vychytralou diplomacií, spolu s dalšími bohatými státy, (znovu včetně České republiky), podlomily pozice chudých a rozvojových zemí, aby mohly text dohody ušít sobě na míru a z odpovědnosti za své emise se vyvléknout? Že Čína, Indie, Jihoafrická republika a Brazílie byly k podpisu takové dohody nuceny nevybíravým nátlakem?

Spravedlivá, vyvážená, dynamická?

Tvrzení, že dohoda je nějakým způsobem spravedlivá, je až opovážlivé. Je třeba připomínat, že princip historické spravedlnosti byl úmyslně ponechán jen v preambuli, bez jakékoli právní síly a že stejný osud potkal ohledy na lidská práva, práva žen či domorodých národů? A že se naopak bohaté státy (do třetice včetně České republiky), postaraly o to, aby smlouva explicitně vylučovala jakýkoli nárok na náhradu škod, které chudým státům převážně naší vinou vzniknou?

Není pravda, že dohoda zohledňuje historickou odpovědnost. Propočítáme-li nároky jednotlivých zemí na „atmosférický prostor“ k „odhození“ svých emisí podle počtu obyvatel, je zřejmé, že chudé státy dělají pro zvládnutí změny klimatu víc, než by jim náleželo. Státy bohaté dělají až pětkrát méně.

A lze skutečně považovat za úspěch to, že příslib sto miliard zelených financí chudým státům do roku 2020 byl potvrzen, aniž by bylo dosud jasné, kdo a jak celou tuto částku poskytne? Jedná se přitom o sotva zlomek peněz, které se dosud (i v České republice) vynakládají na přímou podporu těžby fosilních paliv.

Je-li stále pro vyspělé země větší prioritou dotovat své fosilní firmy, než pomoci chudým vymanit se z bídy udržitelným způsobem, o jakém úspěchu tu hovoříme? V Špidlově článku navíc vůbec nezaznívá skutečnost, že skvělé cíle (ideálně udržet oteplení pod 1,5 stupněm celsia a nepřipustit víc než 2 stupně), jež si dohoda klade, sama nemá šanci naplnit. Jak prospějí „udržitelnému rozvoji“ vyhlášené cíle, nejsou-li podloženy skutečnými činy, skutečně účinným snížením emisí?

Špidla správně poznamenává, že dohoda má platit až od roku 2020. Nedodává již, že v té době bude při současné míře emisí možnost zachovat teplotu pod bezpečným 1,5 stupněm nepochybně ztracena. A že opěvované dobrovolné cíle států nás v součtu vedou k oteplení o 2,7 až 3,7 stupně.

Příslib, že budou v roce 2023 přehodnoceny, je malou útěchou. Obzvlášť tváří v tváří v tvář liknavosti vyspělého světa, v čele s EU jakkoli přehodnocovat či navyšovat své cíle, které jsou tak nízké, že se i bez politické vůle překračují dvojnásob.

Maximum možného?

Vladimíru Špidlovi bylo ctí, že se mohl „s premiérem Sobotkou konference účastnit“. O jeho cti pochybovat netřeba, ale přespříliš pěkná slova o plnění našich klimatických závazků maskují tristní realitu.

Tou je skřípot rypadel v lomu Bílina, která si již brousí zuby na 150 milionů tun prvotřídního uhlí, jež Sobotkova vláda říjnovým jednomyslným prolomením limitů uvolnila pro ČEZ k vyhrabání a spálení. Je to ukoptěná „horší trojka“ již vláda za svůj výkon v ekologické politice obdržela od tradičně krotkých českých ekologických organizací.

↗

Špidla správně poznamenává, že dohoda má platit až od roku 2020. Nedodává již, že v té době bude při současné míře emisí možnost zachovat teplotu pod bezpečným 1,5 stupněm ztracena.Foto Mark Garten, UN Photo

Je to komplexní plán, jak netřídit, ale raději spalovat odpad. Je to kotlíková dotace na další zbytečné pálení uhlí v domácích topeništích. Je to dým ze zbytečných a zastaralých uhelných elektráren, které nejsme schopni uzavřít, přestože jejich kompletní výkon vyvezeme. A je to nekompetentní, bezkoncepční politika k obnovitelným zdrojům, která se nechce poučit od Němců.

To vše je s rétorikou vlády v ostrém kontrastu. Snaha schválit takzvaný „antifosilní zákon“ je chvalitebná. A je skvělé, že dva roky po jeho umístění do programového prohlášení „připadá v úvahu“.

Vzhledem k tomu, s jakou rychlostí se ale Špidlův „sad“ proměňuje v „poušť“, je to žalostně málo. Jindy praktický realismus tu Vladimíra Špidlu zrazuje. Místo aby s patřičným důrazem podroboval kritice zpátečnické křídlo vlády vedené Janem Mládkem a vyzýval veřejnost k urgentní podpoře ekologických opatření, upadá do útěšlivé chvály dosažených krůčků a ujišťuje nás, že to je maximum možného. I kdyby to tak bylo, zde to prostě nestačí.

Nejde o to udělat „maximum možného“. V debatách budoucnosti, povedou-li se již na poušti, nebude našim potomkům stačit ujištění, že jsme udělali, co se dalo. V ekologické otázce potřebujeme úplně jiný realismus: takový, který nám umožní udělat, co je třeba.