Milan Smrž publikoval zde v Deníku Referendum zajímavý komentář o tom, že kdo chce prosadit velkou věc, nesmí se bát velkých vizí, a rozvinul vizi stoprocentního pokrytí spotřeby energie z obnovitelných zdrojů. Jako příklad těch, komu v této oblasti chybí vize a přebývá ostych, uvedl také ekologické organizace a jmenovitě zmínil i Hnutí DUHA. Milana Smrže si vážím jako opravdu velkého odborníka na obnovitelné zdroje, ale v tomto zkratkovitém hodnocení Hnutí DUHA se zcela zásadně plete.

Vize Hnutí DUHA nezahrnuje jen společnost bez fosilních paliv, jaderných reaktorů a zbytečného plýtvání, ale také společnost mírumilovnou a sociálně ohleduplnou (a samozřejmě, ale v těchto dnech je třeba to připomínat, demokratickou). V energetice jsme již před téměř deseti lety vedli koalici českých ekologických organizací (kromě Hnutí DUHA to byly Greenpeace, Calla, Veronica a Centrum pro dopravu a energetiku), které se rozhodly, že nestačí mít vizi a říkat, co nechtějí, ale je potřeba položit na stůl seriózní čísla.

Proto jsme společně nechali nezávisle propočítat, zda a jak lze do čtyřiceti let dosáhnout toho, aby metabolismus české ekonomiky produkoval jen asi desetinu emisí skleníkových plynů než v minulosti. Chytrou energii — která nastavila nelichotivé zrcadlo státním politikám — pak následovala neméně kvalitní Energerická [r]evoluce, kterou si nechalo spočítat samostatně Greenpeace v rámci celoevropských výpočtů. Technologie se navíc vyvíjí, a tím i možnosti obnovitelných zdrojů.

O nedostatku vize, malosti a defétismu tedy nemůže být u ekologických organizací řeč. Další věc je, jak tuto vizi a tyto dlouhodobé cíle prosadit. To už je věc strategie. Tu má Hnutí DUHA takovou, že přichází s konkrétními, odborně podloženými řešeními a pro ně získává podporu veřejnosti, odborné komunity, politiků a političek. Taková řešení nikdy nepokryjí najednou celý problém a nevedou k naplnění vize (někdy dokonce jen brání negativním zvratům příznivých trendů), ale jsou strategickým tahem na cestě k ní. Na druhou stranu se nebojíme souběžně předkládat ani koncepční řešení. Jako to, když jsme do České republiky dostali myšlenku klimatického zákona (pro nějž se vžil spíš název antifosilní), který se nám zatím bohužel prosadit nepodařilo.

A pak je tu nutné zmínit ještě jednu velmi důležitou věc. Hnutí DUHA se hluboce zajímá o sociální aspekty změny energetiky. Obnovitelné zdroje nemohou být jen pro bohaté a pro ty, co hledí do budoucnosti svého úspěšného života. Nesmí se tak stát dalším prvkem, který dělí již tak rozdělenou společnost. Moc dobře také víme, že lidé nemohou být figurky na trhu práce, které jen tak přesunete z uhelné elektrárny do větrných turbín.

Jsme si vědomi, že zelená pracovní místa mohou být stejně mizerná jako ta fosilní. Proto nebereme na lehkou váhu například velmi rezervovaný (a často až negativní) postoj odborů ke změnám energetiky, a aniž bychom přitom ustupovali ze své vize, snažíme se hledat východisko. Proto také hledáme cestu, jak nemajetné rodiny (či osamělé seniory a seniorky), které topí uhlím ve starých kamnech, zbavit závislosti na neakceptovatelném palivu. Na takových „maličkostech“, jako je pár desítek tisíc lidí z okraje společnosti, totiž může i vznešená vize přijít o lidský rozměr a stát se monstrem.