↗

Mezi politiky a velkou části veřejností se drží mýtus o solárním tunelu, pohádka o zlém solárním baronu, který v roce 2009 a 2010 postavil na českých polích obrovské solární elektrárny za divných okolností, a od té doby kasíruje miliardy ročně skrze přemrštěné výkupní ceny, které platíme z našich daní a prostřednictvím faktur za elektřinu. Foto FB Ekoosveta.cz

Sněmovna 14. července poslala do Senátu novelu o podporovaných zdrojích energie. Dva dny nato ve třetím čtení schválila i novelu energetického zákona. Obě tato ustanovení by mohly odemknout obrovský potenciál obnovitelných zdrojů v České republice.

Zákon o obnovitelných zdrojích schválilo jen o týden dřív Rakousko. Tamější zákon stanovuje pevné cíle pro rozvoj nových solárních elektráren, odemyká dveře pro energetické komunity a zjednodušuje postup pro připojování nových zdrojů do sítě. Česká republika jde však opačným směrem. Pokračuje v kriminalizaci solární energie, fotovoltaice naopak některé dveře rovnou zamyká, znemožňuje akumulaci energie ve velkém, a hlavně ohrožuje existenci tisíce firem, které před více než deseti lety do fotovoltaiky investovaly.

Zatímco rakouský zákon má potenciál udělat ze země na Dunaji pro investice do čisté energie cílovou destinaci, může se Česká republika stát zemí, které se investoři budou vyhýbat, a ve které budou banky uvolňovat prostředky pro nové zdroje jen velice opatrně.

Novela o podporovaných zdrojích energie (POZE) zavádí například takzvané aukce pro nové zdroje, ve kterých budou investoři soutěžit o provozní podporu pro jejich projekty. Podobné aukce se dnes pořádají takřka ve všech vyspělých zemích Evropy, a to nejen v zemích jako je Německo, ale třeba i v sousedním Polsku. Ve všech aukcích přitom (po větrných elektrárnách postavených na moři) jako nejlevnější nový zdroj vycházejí solární elektrárny.

V zemi, která tak jako Česká republika nemá přístup k moři, by v těchto aukcích měly mít solární elektrárny dobrou šanci na úspěch. Jenže český stát řekl ne a rovnou solární energii zákonem z budoucích aukcí vyloučil. Novela zároveň obsahuje část, která může být likvidační pro víc než tisíc stávajících solárních elektráren a která negativně ovlivní další tisíce střešních elektráren. Stát totiž chce v novele nastavit maximální povolenou výnosnost pro obnovitelné zdroje, které byly postavené před rokem 2012. Tedy především solární elektrárny z doby solárního boomu, ale i stovky vodních, větrných, biomasových a bioplynových elektráren. Každému zdroji chce nastavit horní hranici, tzv. IRR (vnitřní výnosové procento, zjednodušeně výnosnost investice).

Vláda tím — jak explicitně říká — chce udělat definitivní tečku za obdobím solárního boomu: má tím být kontrolovaná výnosnost elektráren, které ještě do roku 2030 získají za každou vyrobenou kilowatthodinu zelené energie státem garantovanou výkupní cenu. Pokud překročí horní povolenou hranici, bude jim výkupní tarif snížený.

Zatímco třeba bioplynové elektrárny mají povoleno svým investorům vynášet 10,6 %, solární elektrárny smí podle poslanců vydělávat pouhých 6,3 %. Je třeba zdůraznit skutečnost, že stát s tímto přichází více než deset let poté, co tyto solární elektrárny byly uvedeny do provozu. Co se navíc dnes může zdát jako slušný výdělek, nebylo v roce 2009 a 2010 zas až tak zajímavé číslo. Státní dluhopisy se prodávaly za šest procent a úrokové sazby pro solární elektrárny se často pohybovaly nad touto hodnotou.

Co se tedy stane, když stát nastaví horní povolenou výnosnost nižší než úrokové sazby? Projekty mohou zkrachovat a bankám mohou zůstat nesplacené úroky ve výši desítek miliard korun. Před příliš nízko nastavenou povolenou výnosností varovaly v minulosti mimo jiné Svaz průmyslu a dopravy, Hospodářská komora nebo Svaz měst a obcí České republiky.

Nechtěl to nikdo

A proti nízkému IRR je zdánlivě i většina poslanců. Během hlasování takřka všechny strany podpořily různé pozměňovací návrhy, které by povolené IRR zvýšily. Protože ale ani jeden návrh nezískal nadpoloviční většinu, skončila novela v Senátu s původním horním IRR 6,3 %. Jediné, na čem se poslanci shodli, je navýšení takzvaného solárního odvodu o deset procent. Reálně se jedná o snížení výkupní ceny, a to pro elektrárny nad 30 kWp. Pro představu: 30 kWp jsou středně velké střešní elektrárny na budovách malých a středních podniků. Trestaní tedy, jak říkají poslanci a vláda, nebudou velcí solární baroni, ale především majitelé menších instalací.

O dva dny později poslanci zamítli návrh, který by v české legislativě ukotvil pojem „akumulace energie“. Firmy podnikající v oblasti skladování energie a investoři, kteří třeba chtějí ke svým solárním, větrným či jiným zeleným elektrárnám postavit bateriové či jiné úložiště, tak pro své investice nebudou mít právní jistotu. A to i přesto, že akumulace je dnes v mnoha zemích Evropy naprosto samozřejmou součástí nových projektů.

Vlastní cestou

Proč tedy v České republice kráčíme naprosto opačnou cestou? Především proto, že se tu mezi politiky a velkou části veřejností drží mýtus o zlých solárních baronech a o solárním tunelu. Pohádka o zlém solárním baronu, který v roce 2009 a 2010 postavil na českých polích obrovské solární elektrárny za divných okolností, a od té doby kasíruje miliardy ročně skrze přemrštěné výkupní ceny, které platíme z našich daní a prostřednictvím faktur za elektřinu.

Realita je ovšem jiná. V době solárního boomu vyzval český stát své občany, aby mu pomohli dosáhnout cílů v oblasti zelené energie, které si sám stanovil. Tuto výzvu vyslyšelo víc než dvacet tisíc malých a velkých firem, obcí, domácích i zahraničních investorů a rodin — pivovary, mrazírny, pekárny, investiční fondy, energetické firmy. Ti všichni si vzali drahé úvěry, postavili elektrárny za desítky či stovky milion korun a zadlužili se na patnáct let. A posléze zažili osm retroaktivních zákroků ze strany státu, přičemž pokaždé bylo slibováno, že jde již o poslední změnu.

Místo toho, aby se firmy stejně jako na západě chlubily, že na střechách mají solární elektrárny, raději to zatajují, protože už deset let slyší, že jsou solárními barony a zločinci. V médiích stále čteme o solárních podvodech. To, že se jedná o stále tytéž kauzy, ale už veřejnost nereflektuje. Když firma nějaký soud se státem vyhraje, nepíše se o tom. Narušilo by to totiž narativ o zlých solárnících.

V tomto duchu v České republice píšeme zákony. Je přitom načase, abychom se věnovali konečně výzvám, které nám přinese evropský Green Deal. Když nepouštíme fotovoltaiku do nových aukcí jen proto, že stát v letech 2009-2010 nezvládl regulovat počet nově postavených elektráren, je to obrovská chyba. Když ohrožujeme tisíce firem, protože chceme voličům ukázat, že umíme trestat zlé solární barony, je to chyba. Když zabraňujeme rozvoji akumulace energie, protože se bojíme, že by to mohlo skončit bateriovým boomem, je to další chyba.

Nové zelené zdroje energie přitom budeme potřebovat. Pokud tu ale pro investory bude nadále vládnout naprosto nepředvídatelné prostředí, pak hrozí, že tyto zdroje nikdo nebude chtít financovat a stavět. Stát pak bude muset investory nalákat tím, že jim slíbí obrovskou podporu. A budeme znovu tam, kde jsme už jednou byli.