Především v České republice je velmi populární tvrzení, že jaderné zdroje jsou páteří současného moderního energetického systému a že se po dlouhou dobu bez nich neobejdeme. Jsou potřeba proto, abychom snížili emise oxidu uhličitého a abychom v budoucnu mohli přejít na nový způsob získávání energie, například na toužebně očekávanou jadernou syntézu.

Již sama skutečnost, že spoléháme na něco, co ještě není, je velmi špatně pochopitelná. Podle názoru odborníka na fyziku plazmatu Jana Horáčka není příliš pravděpodobné, že by fúzní elektrárna mohla být komerčně dostupná před rokem 2090. I kdyby již nedošlo k žádnému dalšímu zpoždění, jak se již mnohonásobně stalo v minulosti, přišel by tento krok v každém případě pozdě, protože problém emisí musíme zcela vyřešit desítky let před uvedeným datem.

V Evropské Unii provozuje jadernou energetiku pouze 14 z 28 členských zemí, přičemž tyto elektrárny pokrývají téměř 30 procent elektřiny vyrobené v EU. Jaderná energetika vyžaduje vysoké kapitálové investice a podle nejnovějších cenových analýz jsou její provozní náklady na úrovni celkových nákladů (provozních i investičních) větrné nebo sluneční energetiky. Současná výstavba jaderných elektráren v EU se vícenásobně prodražila (Flamanville i Olkiluoto zaznamenává prozatím trojnásobné zvýšení ceny) a prodloužila se o mnoho let. Na novou výstavbu anglické Hinkley Point C i na novou maďarskou elektrárnu Paks se plánuje státní podpora. Rozhodnutí EU o nesystémových podporách je předmětem žaloby Rakouska a Lichtenštejnska.