Britská fosilní korporace Rockhopper Exploration žaluje Itálii za to, že zakázala ropné vrty na pobřeží. Společnost si nárokuje úhradu finanční újmy ve výši stovek milionů eur.

Rockhopper Exploration si koupila práva na těžbu ropy z Jaderského moře v roce 2014. Vůči těžbě se však v Itálii zvedla vlna občanských protestů, kterých se zúčastnily desetitisíce lidí. Italská vláda následně v roce 2016 zakázala provozování fosilní infrastruktury ve vzdálenosti do dvanácti námořních mil od italského pobřeží. Zákaz se týkal i ropné plošiny britské korporace — a žaloba na sebe nenechala dlouho čekat.

Korporace po Itálii nežádá pouze sumu, kterou už do ropné plošiny v Jaderském moři vložila, tedy asi pětadvacet milionů eur. Požaduje tolik peněz, kolik zamýšlela těžbou vydělat. Podle ředitele Rockhopper Exploration Sama Moodyho jde až o dvě stě padesát milionů eur. Peníze chce korporace využít k novému ropnému projektu: rozsáhlé těžbě na Falklandách.

I když mohou podobné soudní spory trvat několik let, podle právních expertů má žaloba výraznou šanci na úspěch. Ten by znamenal nejen finanční zátěž pro italský veřejný rozpočet, ale i komplikaci ve snahách chránit klima. „Je dokázáno, že sám výskyt podobných žalob zpomaluje a oslabuje klimatická opatření. Navíc tak na ekologickou politiku vznikají další náklady, které si nemůžeme dovolit,“ uvedla pro deník Guardian právní expertka sdružení Trade Justice Movement Ruth Berganová.

Nejedná se o první žalobu svého druhu. V únoru německá korporace RWE zažalovala Nizozemsko kvůli plánu ukončit do roku 2030 spalování uhlí.

Obě korporátní žaloby se opírají o takzvanou Energetickou chartu, která chrání investory na úkor státní svrchovanosti. Podle kritiků však Charta především nahrává zájmům fosilního průmyslu — právě tím, kolik právní moci vkládá do jeho rukou. Pokud se Evropské unii nepodaří Chartu zásadně upravit či ji zcela zrušit, žalob proti státům, které k ní přistoupily, bude v příštích letech pravděpodobně přibývat.

Energetická charta — obchodní úmluva, která ohrožuje klima

Energetická charta vznikla v devadesátých letech, v současnosti má přes padesát členů: kromě unijní sedmadvacítky — s výjimkou právě Itálie — například Japonsko či Afghánistán. Charta měla zaručit předvídatelné právní prostředí pro mezinárodní energetické projekty, ve svém důsledku se ale změnila v překážku systémových změn v oblasti klimatické politiky.

Investorům totiž umožňuje využití právního nástroje známého jako ISDS (investor-state dispute settlement neboli mechanismus řešení sporů mezi investorem a státem, jedná se o specifický typ mezinárodních arbitráží). V rámci režimu Energetické charty mohou korporace podat žalobu na kterýkoli ze členských států úmluvy ve chvíli, kdy daný stát „výrazně ohrožuje investorův zisk“ — například příslibem brzké energetické transformace, jako tomu je právě v Nizozemsku.

Výdaje na arbitráž jsou vysoké: stojí průměrně kolem sedmi milionů eur. Žalovat státy si tak mohou dovolit jen bohaté korporace. Sama existence právního mechanismu však má, slovy právního experta na obchodní arbitráže ISDS Guillauma Croisanta „státy odradit od výrazných změn stávajících poměrů“.

Režim v rámci Energetické charty je navíc čistě jednostranný. Investoři mohou žalovat státy o ušlý zisk, naopak státy ale investory žalovat nemohou. Hlasy po změně Charty či vystoupení z ní tedy sílí. K její změně by však byl zapotřebí souhlas všech čtyřiapadesáti členských států, což by byl zdlouhavý a vzhledem k rozdílným energetickým nárokům a politickým zájmům de facto nemožný proces.

Některé státy Evropské unie proto nyní uvažují o úplném opuštění Charty. Volání po vystoupení je obzvlášť silné například ve Španělsku či Francii. Česká republika se podle dřívějšího zjištění Deníku Referendum takovou možností nezabývá.

Přitom ani vystoupení státy nechrání úplně. Právě Itálie totiž jako zatím jediný evropský stát Chartu v roce 2016 opustila, žalobě od Rockhopper Exploration však nemohla zamezit. Investoři totiž dle článku 47 Charty mohou stát žalovat ještě dvacet let po vystoupení.

Podle zjištění skupiny nezávislých novinářů Investigate Europe činí hodnota fosilní infrastruktury ve zkoumaných evropských zemích — jednalo se o země Evropské unie, Švýcarsko a Británii — asi 345 miliard eur. V přepočtu na obyvatele jsou třemi zeměmi s nejdražší fosilní infrastrukturou Velká Británie, Dánsko a Estonsko. Právě zde lze v následujících letech čekat nejnákladnější žaloby ze strany fosilních korporací.