Spolupráce, solidarita a soudržnost. Lidská společnost se ve vážných chvílích dokáže k těmto hodnotám přihlásit a organizovat podle nich svůj život. Pandemie koronaviru ukázala, že pro společnost jsou důležití všichni. Někteří jsou ale důležitější než jiní, má-li společnost krizi opravdu zvládnout. Popeláři, zdravotní sestry, prodavači a prodavačky, řidiči a řidičky.

A mnozí další, bez nichž by všední život nebyl možný. Dřív to bylo samé: Měl jste se líp učit, pane, nemusel jste to dělat. Kalouskova povýšenost nechápala, že i kdyby se všichni učili nejlíp, někdo by taková zaměstnání dělat musel, jinak by společnost nemohla fungovat.

V minulých týdnech se televizní reportérky popelářů ptaly, jestli mají roušky. „Bez vás by totiž město nepřežilo!“

Pravidla, podle kterých se dělí zisky mezi vlastníky, stát a zaměstnance, určovali po desítky let ti první. Dokázali vyvinout tlak na parlamenty i vlády, postupně docílili dramatického snížení daňových kvót až na neudržitelnou, nespravedlivou a veřejné služby ohrožující úroveň a nadto ještě nacházeli způsoby, jak se jim vyhnout.

Kapitál je daněn jen minimálně, spíše symbolicky. Rozpočty států tak financují především zaměstnanci zdaněním práce. Bez té by ale kapitál nevznikl. Výsledkem poslední historické epochy je nemorálně bohatá vrstva supervlastníků kapitálu, z nichž majetek těch nejbohatších je vyšší než roční státní rozpočty některých chudších států.

Ty doplňují přebohatí manažeři, kteří dokáží pouhým výkonem svých funkcí vydobýt z firem rentu, jež mnohdy tisícinásobně překračuje všechny myslitelné životní nároky neomezeného životního stylu.

Pak jsou tu státy, jejichž většina je vysoce zadlužená. Nedokáží uspokojivě řešit tíživé problémy dneška a stále více a více podléhají tlaku velkých korporací. Pod tímto tlakem omezují regulace, zajišťují přesuny financí z veřejných rozpočtů do soukromých rukou a dotují velké a mocné firmy, dostávají-li se do potíží.

A nakonec zaměstnanci. Neviditelní, nahraditelní a zpravidla přezíraní. Jako voliči zvládnutelní sadou marketingových triků a nesplnitelných slibů, při chybějící otevřené a poctivé veřejné diskusi o současnosti a budoucnosti.

Důsledkem je mimo jiné velká krize demokracie. Ledaskde se z ní stává jen technická metoda, zajišťující nerušené pokračování dosavadního stavu. Krize demokracie je jednou z vážných poruch současného světa, přinášející prohloubení společenských konfliktů, extremizaci postojů.

A také volbu spasitelů, kteří hodně a nabubřele mluví, máločemu rozumějí, ale snadno slibují, že všechno vyřeší. Dokud ovšem nepřijde skutečný problém, nad nímž potom jen bezradně kroutí hlavou.

Zkušenost ze současné pandemie koronaviru představuje jedinečnou příležitost tyto poměry změnit. Na mnoha konkrétních příkladech ukázala, kdo jsou ti, bez nichž se na světě neobejde vůbec nic, protože právě oni každodenně zajišťují sebezáchovné činnosti všech lidských společností. Popeláři jsou důležitější než auditoři, lékaři a zdravotní sestry nepostradatelnější než fotbalisté, prodavačky potřebnější než kapitáloví makléři. No snad se mi tu někdo neurazí.

V posledních týdnech jsme všichni — sami, ale společně — prožili mimořádné události. Poprvé v lidských dějinách je jediná událost společná pro celé lidstvo. I proto se společenské nerovnosti vyjevily zřetelněji a přesněji.

Lidé dostali příležitost pochopit, že nerovnost je globální problém a že se s ní potýkají společnosti v naprosté většině států. Nerovnost byla po léta omlouvaná a vysvětlovaná tak, jako by byla výrazem přirozeného stavu světa.

Pandemie odhalila, jak hluboce vadný dosavadní systém je. Není v něm totiž vůbec možné ocenit společenský přínos práce a postihnout tak význam, jaký různé činnosti pro život společnosti mají. A to se opravdu musí změnit, nechceme-li si zakládat na ještě hlubší, a možná už neřešitelnou krizi.

Má-li demokracie přežít, musí se odhodlat být radikální, jestliže konvenční řešení metodami mírného pokroku selhala. A musí také umět využít příležitosti nalézt novou společenskou shodu nad klíčovými problémy dneška, které propojují příjmovou nerovnost, ekologickou krizi a dlouhodobé finanční oslabování států v jeden spletitý problém, před jehož řešením nebude úniku.

Krizi demokracie půjde řešit jen restartem současného modelu. Reálná váha zastupovaných skupin nesmí být nadále závislá na příjmech a majetcích, nýbrž na nepostradatelnosti, lidské důstojnosti a ochraně slabších a zranitelných.