Spolupráce, solidarita a soudržnost. Lidská společnost se ve vážných chvílích dokáže k těmto hodnotám přihlásit a organizovat podle nich svůj život. Pandemie koronaviru ukázala, že pro společnost jsou důležití všichni. Někteří jsou ale důležitější než jiní, má-li společnost krizi opravdu zvládnout. Popeláři, zdravotní sestry, prodavači a prodavačky, řidiči a řidičky.

A mnozí další, bez nichž by všední život nebyl možný. Dřív to bylo samé: Měl jste se líp učit, pane, nemusel jste to dělat. Kalouskova povýšenost nechápala, že i kdyby se všichni učili nejlíp, někdo by taková zaměstnání dělat musel, jinak by společnost nemohla fungovat.

V minulých týdnech se televizní reportérky popelářů ptaly, jestli mají roušky. „Bez vás by totiž město nepřežilo!“

Pravidla, podle kterých se dělí zisky mezi vlastníky, stát a zaměstnance, určovali po desítky let ti první. Dokázali vyvinout tlak na parlamenty i vlády, postupně docílili dramatického snížení daňových kvót až na neudržitelnou, nespravedlivou a veřejné služby ohrožující úroveň a nadto ještě nacházeli způsoby, jak se jim vyhnout.

Kapitál je daněn jen minimálně, spíše symbolicky. Rozpočty států tak financují především zaměstnanci zdaněním práce. Bez té by ale kapitál nevznikl. Výsledkem poslední historické epochy je nemorálně bohatá vrstva supervlastníků kapitálu, z nichž majetek těch nejbohatších je vyšší než roční státní rozpočty některých chudších států.

Ty doplňují přebohatí manažeři, kteří dokáží pouhým výkonem svých funkcí vydobýt z firem rentu, jež mnohdy tisícinásobně překračuje všechny myslitelné životní nároky neomezeného životního stylu.

Pak jsou tu státy, jejichž většina je vysoce zadlužená. Nedokáží uspokojivě řešit tíživé problémy dneška a stále více a více podléhají tlaku velkých korporací. Pod tímto tlakem omezují regulace, zajišťují přesuny financí z veřejných rozpočtů do soukromých rukou a dotují velké a mocné firmy, dostávají-li se do potíží.

A nakonec zaměstnanci. Neviditelní, nahraditelní a zpravidla přezíraní. Jako voliči zvládnutelní sadou marketingových triků a nesplnitelných slibů, při chybějící otevřené a poctivé veřejné diskusi o současnosti a budoucnosti.

Důsledkem je mimo jiné velká krize demokracie. Ledaskde se z ní stává jen technická metoda, zajišťující nerušené pokračování dosavadního stavu. Krize demokracie je jednou z vážných poruch současného světa, přinášející prohloubení společenských konfliktů, extremizaci postojů.

A také volbu spasitelů, kteří hodně a nabubřele mluví, máločemu rozumějí, ale snadno slibují, že všechno vyřeší. Dokud ovšem nepřijde skutečný problém, nad nímž potom jen bezradně kroutí hlavou.

Zkušenost ze současné pandemie koronaviru představuje jedinečnou příležitost tyto poměry změnit. Na mnoha konkrétních příkladech ukázala, kdo jsou ti, bez nichž se na světě neobejde vůbec nic, protože právě oni každodenně zajišťují sebezáchovné činnosti všech lidských společností. Popeláři jsou důležitější než auditoři, lékaři a zdravotní sestry nepostradatelnější než fotbalisté, prodavačky potřebnější než kapitáloví makléři. No snad se mi tu někdo neurazí.

V posledních týdnech jsme všichni — sami, ale společně — prožili mimořádné události. Poprvé v lidských dějinách je jediná událost společná pro celé lidstvo. I proto se společenské nerovnosti vyjevily zřetelněji a přesněji.

Lidé dostali příležitost pochopit, že nerovnost je globální problém a že se s ní potýkají společnosti v naprosté většině států. Nerovnost byla po léta omlouvaná a vysvětlovaná tak, jako by byla výrazem přirozeného stavu světa.

Pandemie odhalila, jak hluboce vadný dosavadní systém je. Není v něm totiž vůbec možné ocenit společenský přínos práce a postihnout tak význam, jaký různé činnosti pro život společnosti mají. A to se opravdu musí změnit, nechceme-li si zakládat na ještě hlubší, a možná už neřešitelnou krizi.

Má-li demokracie přežít, musí se odhodlat být radikální, jestliže konvenční řešení metodami mírného pokroku selhala. A musí také umět využít příležitosti nalézt novou společenskou shodu nad klíčovými problémy dneška, které propojují příjmovou nerovnost, ekologickou krizi a dlouhodobé finanční oslabování států v jeden spletitý problém, před jehož řešením nebude úniku.

Krizi demokracie půjde řešit jen restartem současného modelu. Reálná váha zastupovaných skupin nesmí být nadále závislá na příjmech a majetcích, nýbrž na nepostradatelnosti, lidské důstojnosti a ochraně slabších a zranitelných.

Příjmová nerovnost třikrát jinak — Faraon z Amazonu

Světoznámá společnost Amazon, podnikající v širokém pásmu aktivit od internetového prodeje po provoz datových center, může považovat koronavirus za svého příznivce. Její hodnota během posledních týdnů stoupla o nějakých sto třicet miliard dolarů.

Její ředitel a hlavní akcionář Bezos tak zvýšil hodnotu svého majetku o nějakých, plus mínus výkyvy, dvacet čtyři miliard dolarů. Protože přebohatý pán zaznamenal, že se kvůli pandemii dostali mnozí z jednoho miliónu jeho zaměstnanců do potíží, rozhodl se to řešit. Je to muž činu, a tak pro ně vyhlásil veřejnou sbírku.

Ano, zopakujme si ta slova ještě jednou: vyhlásil pro ně VEŘEJNOU SBÍRKU! Chudí chudým, bohatí sobě! Ideální heslo pro těžké časy.

Jeho peníze jistě mají jiný účel než pomoci v nouzi těm, kteří mu je vydělali. Statisíce špatně živených nevolníků, prohrávajících dostihy v aréně trhu práce, kterým jako jediné východisko zůstalo pracovat ve skladech Amazonu, mnozí z nich si pro sociální pomoc chodí na státní úřady, protože mzda za namáhavou práci jim důstojný život nezajistí, a přesto jsou na svém zaměstnavateli závislí. Na Bezosovo bohatství tak připlácejí i státní rozpočty.

Kdyby každému z nich dal, řekněme, deset tisíc dolarů, pořád by mu většina přirostlé části jmění zbyla. Taková částka by mohla každé chudé rodině doslova změnit život. Většina jeho zaměstnanců je chudých, a to velmi. Proč by jinak pracovali ve firmě, která málo platí, měří čas strávený na záchodě, odměřuje mýdlo, jako by bylo ze zlata, a každý měsíc zvyšuje výkonové nároky na své zaměstnance podle zvyšujícího se průměru těch nejvýkonnějších?

Vysilující pracovní tempo, přísný systém trestných bodů s následkem propuštění, neustálý stres, strach z pádu na úplné dno a volný čas nepostačující k obnovení tělesných i duševních sil. To je Bezosův Amazon.

Kdyby uvedené peníze rozdal, oč by si mohl koupit méně? Je tu někdo, kdo by chtěl podotknout, že si ty peníze zasloužil? Opravdu? Vymyslel snad vesmír?

Příklad druhý — Bezohlední gladiátoři

Některé elitní anglické fotbalové kluby se koncem března přihlásily o finanční pomoc z veřejných rozpočtů pro své řadové zaměstnance. Byly to kluby Tottenham, Bournemouth, Newcastle a Norwich.

Pochopme to, neměly na mzdy obslužných zaměstnanců peníze. Na své předražené fotbalové gladiátory ale peníze měly. Ti si ovšem své mzdy zaslouží, jak prohlásili mnozí z nich a za všechny pak anglická asociace profesionálních fotbalistů.

Ta navíc zdůraznila, že mzdy fotbalistů jsou daněny pětatřiceti procenty, a bylo by proto právě v koronavirové krizi od britské vlády nezodpovědné, kdyby na krácení těchto mezd naléhala. Získala by přece z jejich daní na zdravotnictví méně. A takovou škodu by profesionální fotbalisté státu způsobit nechtěli.

Po kritice ze strany médií i některých politiků se kluby pokusily vyjednávat s hráči o snížení smluvních odměn. To ale hráči svorně odmítli. Mají přece na své peníze nárok stvrzený smlouvou. Nakonec se část hráčských mezd odložila v čase, a náklady na obslužný personál tak byly pokryty z rozpočtů klubů.

Průměrná mzda fotbalisty anglického prvoligového klubu činí okolo tří miliónů liber ročně čili nějakých třiadevadesát miliónů českých korun. Fotbalistům každoročně rostou smluvní mzdy vymknutým tempem, ale pořád jsou kupodivu zasloužené.

Klub Tottenham za poslední účetní rok vydělal něco přes 172 miliónů britských liber, v korunách českých něco nad pět miliard. Zaplatit střihačům trávníku, uklízečům šaten, operátorům osvětlení nebo prodavačům zápasových programů jistě zabolí, jak chápeme. Pokud se tomu lze vyhnout, proč příležitosti nevyužít?

Problémem vrcholového fotbalu je přebytek volných peněz na světovém kapitálovém trhu. Ropní magnáti, ruští gubernátoři a oligarchové nebo výrobci ledniček, které se vám pokazí týden po skončení záruční doby. Právě takoví mají fotbalové kluby jako ideální parkoviště pro svoje divoce se kupící peníze. Hráče přeplácejí, aby je neulovil někdo jiný.

Inflace fotbalových mezd tak mnohonásobně překračuje inflaci spotřebního trhu a nemá žádný strop. Majitelé klubů umějí vydělat, vědí, komu dávat, a také vědí, o koho nezavadit pohledem. A jakmile vydělané peníze přesunuli na své účty, už se o nich nebudou bavit s nikým. Jsou přece jen a jen jejich.

Od pomoci jejich slabším zaměstnancům je tu přece stát. Jak dobře víme, problém se neomezuje zdaleka jen na Anglii a zdaleka ne pouze na fotbal.

Příklad třetí — Pokrytectví nebo příslib činů?

Více než dvě stě vědců, umělců a celebrit vydalo v minulých dnech prohlášení Prosím, nevracejme se k normálu, které jako první zveřejnil francouzský deník Le Monde. Mezi podepsanými jsou mnohé úctyhodné vědecké i umělecké osobnosti. Jsou mezi nimi také zpěvačka Madonna, herec Robert de Niro, herečka Cate Blanchettová, režisér Pedro Almodovar a další. Myšlenky ušlechtilé, těžko s nimi nesouhlasit:

„Pandemie je tragickou událostí. Nutí nás zamyslet se nad tím, co je zásadní. …. Probíhající ekologická katastrofa je metakrizí: o masivním zániku života na Zemi již není pochyb a všechny ukazatele nasvědčují tomu, že jde o přímou existenciální hrozbu. Jakkoliv je pandemie závažná, globální ekologický kolaps bude mít nezměrné důsledky. Proto vážně vyzýváme vůdce — a nás všechny jako občany — abychom opustili přetrvávající neudržitelnou logiku, a aby provedli důkladnou revizi našich cílů, hodnot a ekonomik.

Snaha o konzumerismus a posedlost produktivitou nás dovedla k tomu, že jsme popřeli hodnotu života samého: hodnotu rostlin, zvířat a hodnotu velkého počtu lidských bytostí. Znečištění, změna klimatu a zničení našich zbývajících přírodních zón přivedlo svět do bodu zlomu. Z těchto důvodů jsme s naléhavostí obnovy politiky sociální rovnosti přesvědčeni, že je nemyslitelné vrátit se zpět k normálu. ….“

Pěkné a pravdivé. Ale věrohodné? U většiny z podepsaných není důvod k pochybnostem. Mezi podepsanými jsou ovšem také lidé, kteří patří mezi symboly příjmové nerovnosti. Životní styl a konzumní nároky některých z podepsaných jsou už po dlouhá léta výstředními vrcholy pýchy a urážkou jakékoliv myslitelné udržitelnosti tohoto světa.

Honoráře některých herců mohou dosáhnout až dvacet miliónů dolarů za jeden film. V závěru textu se píše: „Radikální transformace, kterou potřebujeme — na všech úrovních — vyžaduje smělost a odvahu.“ Nejspíš máme věřit, že u některých podepsaných jde o první krok k pokání v touze po odpuštění, ve formátu velkých starozákonních příběhů: „Jakmile uslyšel tato slova, roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně.“

Daleko spíše to však bude úplně jinak. Být pod takovým prohlášením podepsán dává některým členům nadhodnocených elit příležitost k posílení svého jména jako marketingové značky mediálně spojované s dobrými cíli, asi jako přechod společnosti McDonald na zelenou barvu ve firemním vizuálu. Proměna totiž bude vyžadovat opravdové činy, a ty někdy dělí od slov nepřekonatelná vzdálenost.

Děkujeme, tady máte sošku!

Podobné příklady bychom mohli nacházet i v naší zemi. Ale problém drastické příjmové nespravedlnosti je celosvětový, stejně jako koronavirus, který pomohl zvýraznit některé jeho dopady. Zpěvák Mikel Jollett z hudební skupiny The Airborne Toxic Event reagoval na twitteru loni v září na zprávu o tom, že šéf Amazonu Jeff Bezos vydělává každou hodinu devět miliónů dolarů.

Napsal: „Mám takový nápad: žádní miliardáři. Žádní! Když vyděláš 999 999 999 dolarů, dostaneš zlatou sošku a pojmenujeme po tobě veřejnou knihovnu. Gratulujeme! Vyhrál jsi v kapitalismu! Stále zůstaneš, jako multimilionář, nechutně bohatý, a ostatní lidi aspoň budou moct jít k lékaři.“

Jako globální princip by to znamenalo dobrý start nové éry. Bolestivé pro nikoho a prospěšné pro všechny. Možná by byl porušen nějaký posvátný ideologický princip, zajisté mnohem méně významný než jiné, důležitější. Než lidská důstojnost a právo podílet se na výsledcích své práce.

Ale také můžeme ještě chvíli čekat a nedělat nic. A třeba se nadále navzájem balamutit různými výroky o závisti nebo o nerespektování posvátnosti soukromého vlastnictví. Anebo o tom, že daně jsou krádež a že teprve bez nich nastává skutečná svoboda.

Osobní vlastnictví jistě považujeme za nedotknutelné, posvátnost bychom raději rezervovali pro jiné hodnoty. Proti soukromému vlastnictví, zahrnujícímu také veškerá podnikatelská aktiva a minulé zisky, také nic nemáme, jestliže neohrožuje soudržnost společnosti, jestliže nevede k formám závislosti blížící se otrokářství, jestliže neohrožuje demokracii, budoucnost a také holý fyzický stav tohoto světa.

Že má ale být zdaněno dramaticky více než v současnosti, je samozřejmé, vždyť na pustém ostrově ještě nikdo nikdy nezbohatnul. Proto se znatelná část bohatství má vracet společnosti, aby se mohla rozvíjet a napomáhat k důstojnému životu, vzdělání, zdraví a osobnímu rozvoji všech. A aby také mohla zvládat nečekané krize, jejichž zmírňování stojí hodně peněz.

Podnikání je potřebná a pro společnost principiálně důležitá činnost, která dokáže posouvat svět vpřed, a proto se může podílet i na jeho proměně v lepší místo k životu. Podnikatelská iniciativa vyjadřuje podstatný prvek lidské povahy a talentu.

Ale umí být i nervovou uzlinou destrukce, pohrdání a cynismu, které lidskou pospolitost ničí. Proto se musí podrobit omezením, která před takovými důsledky společnost chrání. Jestliže svět současné příležitosti k zásadní proměně distribuce bohatství nevyužije, dopadne to v dohledné době ještě podstatně jinak, než ve vlídném návrhu zpěvákova komentáře!

Tenhle problém se jen tak nevytratí, protože všechny myslitelné meze byly už překročeny. Hodiny tikají. Budeme hledat spojence, abychom prosadili spravedlivé daně, spravedlivé mzdy a spravedlivé ocenění schopností a úspěchu? Nebo snad víte o vhodnějším čase, než je tento?