Na demonstracích v době vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase jsme vyvolávali heslo Kapitalismus — bída, hnus. Musím se přiznat, že jsem trochu váhal. Musel jsem uznat, že většina českých obyvatel patří k deseti procentům nejbohatších lidí na světě. A že cenou za toto bohatství je devastace zdrojů a životního prostředí.

Teď propukla na sociální síti docela ostrá debata, již vyvolal Adam Borzič uveřejněním čtyř vět od ruského mysticky laděného autora devatenáctého století Vladimíra Solovjova. Vzpomněl jsem si na slogan o bídě a hnusu, když jsem je četl: „Kapitalismus je chiméra našeho století. Tato pekelná obluda pošlapává všechno svaté a krásné. V jeho chapadlech jsou drceny kosti našich bratří... Ale zlatý meč krásy bodá černého draka a zasazuje mu nezhojitelné rány.“

Námitky, které spočívaly jen v tom, že Solovjov nahrával bolševikům, můžeme zcela pominout, protože ti v době, kdy to psal, neexistovali. Marxismus už byl znám, ale Solovjov stál jako pravoslavný křesťan se sympatiemi pro katolickou univerzalitu zcela jinde než materialistický vědecký světový názor.

Zde musím s politováním připomenout, že s kritikou kapitalismu nepřicházejí jen takoví nebo onací, liberálnější nebo více etatističtí socialisté. S podobně ostrými slovy jako Solovjov vystupují na adresu kapitalismu i sociální konzervativci, kteří se mohou sunout až k extrémní pravici.

Marxismem údajně inspirovaný sovětský komunistický režim, a spolu s ním západní liberalismus kritizuje například současný ruský autor Alexandr Dugin, kterému se zrovna Adam Borzič věnoval jako jedné ze dvou postav spolu s politologem Ondřejem Slačálkem a literární teoretičkou Olgou Pavlovou v publikaci Proroci postutopického radikalismu vydanou před dvěma lety.

I když je Dugin uhrančivý, je z četby Borzičovy analýzy tohoto ruského postfašisty — který se distancuje i od fašismu, ač není jasné proč — jasné, že u Solovjova nehledá tuto notu. Zná konzervativní kritiku kapitalismu, ale ani náznakem se k ní neblíží.

To, co Solovjov v citovaných větách říká, je kondenzovaná, mysticky laděným jazykem vyslovená diagnóza soudobého kapitalismu, který spolu s marxisty v té době kritizovali i křesťané různých vyznání a část liberálů. V devadesátých letech 19. století začíná éra katolické sociální nauky, která pokračovala programem „odproletarizování proletariátu“ a v anglikánské církví záhy dostala podobu anglokatolického socialismu.

Jistě můžeme uznat, jak někteří diskutující připomněli, že dnešní kapitalismus je jiný. Že to už není pekelná obluda a černý drak. Chtě-nechtě musíme uznat, že máme garantovanou minimální mzdu, i když v některých zemích výrazně vyšší než u nás. Zaměstnanci mají zákonem zajištěnou dovolenou.

Při ztrátě zaměstnání je k dispozici aspoň jakási nevalná podpora v nezaměstnanosti. Významná část státního rozpočtu pokrývá penze, které se v některých kapitalistických zemích blíží průměrné mzdě. U nás jsme zdědili z dob režimu údajně socialistického její nižší úroveň a jen velmi pomalu se daří najít prostředky na zvyšování starobního důchodu, aniž by se na ekonomicky aktivní části populace vymohla solidarita s nejstarší generací v podobě vyšších daní a odvodů do penzijního systému.

Máme aspoň jakousi účast zaměstnanců na správě firem. Jsme daleko od zemí, ve kterých je v nějaké podobě podnikových rád kapitál s prací zastoupen paritně. Ale i to lze v dnešním kapitalismu vyvzdorovat. Zatím je u větších českých firem aspoň zákonem daná povinnost účasti zástupců zaměstnanců v dozorčích radách akciových společností. Vláda je povinna cokoli z legislativy a exekutivy, co by mohlo ohrozit sociální smír ve společnosti, konzultovat se sociálními partnery, se zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců v tripartitě.

Tohle vše dohromady můžeme shrnout jako rysy sociálního státu. V některých zemích je takovýto princip zakotven v ústavách. Např. čl. 20 Základního zákona Spolkové republiky Německo říká, že je to demokratický, sociální spolkový stát. Článek 2 francouzské ústavy říká, že France je nedělitelná, sekulární, demokratická a sociální republika. U nás aspoň Listina základních práv a svobod zajišťuje slabě formulovaná a nedostatečně dodržovaná sociální práva. 

Tohle vše neznamená, že sociální stát je samozřejmý. Kdyby nepůsobily politické strany, které mají sociální, levicový politický program, a po těch je u nás nedostatečná poptávka, a kdyby tyto politické směry neměly své voliče, kterých se nám dramaticky nedostává, tak by se sociální stát rychlým tempem „zeštíhloval“. Až by byl nahrazen systémem podobným systému překotné industrializace druhé poloviny 19. století, o němž píše Solovjov.

Sociální stát jako určitý kompromis mezi socialismem a kapitalismem se snáze prosazoval v době, kdy v části světa vládl diktátorský, často totalitní komunismus. Bylo nutno ukázat, že jemu podobný sociálně angažovaný program je možné uplatnit i tam, kde vládu vybírají ze široké nabídky hlasováním voliči, kde menšina není potlačena většinou a kde se občané mohou svobodně pohybovat, projevovat a svobodně se hlásit k náboženskému nebo sekulárnímu výkladu světa.

Jen je nutno také připomenout, že v nemalé části dnešního světa je kapitalismus opravdu bída a hnus. Nejen ve státně monopolistickém kapitalismu čínského střihu, ale i v zemích se svobodným trhem, a přitom neskutečnou bídou většiny obyvatel, jakých dost najdeme v Africe, v Latinské Americe a v Asii.

Je docela možné, že jen mírně regulovaný tržní systém a soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tedy oddělení práce a kapitálu vítězí. Že různé nepodařené formy autoritativního socialismu krachují na neschopnosti direktivně řízeného hospodářství zajistit blahobyt, který masám slibují.

Je však jisté, že kritické vyhodnocení kapitalismu jako systému v celku je nutné. A že třicet let po pádu minulého režimu by se české obyvatelstvo a čeští žurnalisté měli konečně přestat aspoň zčásti nesouhlasného hodnocení kapitalismu bát.