Církev, její Marx a Kapitál

Ivan Štampach

Papež František kritizuje zbožšťování globálního kapitálu, podobně mluvil už Jan Pavel II. Čechy může takový postoj církve překvapit, neboť znají spíš ten Dukův, který kdysi označil protestující proti Nečasovým asociálním reformám za lůzu.

Bratr František, biskup v Římě a hlas římskokatolické církve v jejím gigantickém celku, dovede ještě po šesti letech ve své službě překvapovat. Již vícekrát se vyslovil kriticky o současném vládnoucím ekonomickém systému. V pátek 15. listopadu byla zveřejněna jeho promluva k členům Mezinárodní asociace pro trestní právo, kteří měli kongres v Římě. Mediální služba Svatého stolce Vatican News shrnula jeho proslov pod titulkem „Papež obvinil globální finanční kapitál ze zločinů proti lidskosti“.

František neváhá mluvit o idolatrii trhu, tedy o trhu jako modle. Říká, že slabý a zranitelný člověk je zcela bezbranný vůči zájmům zbožněného trhu, které se staly absolutním pravidlem. Připomíná, že globální finanční kapitál stojí u původu závažných deliktů namířených nejenom proti vlastnictví, nýbrž také proti lidem a životnímu prostředí. A neváhá to označit za organizovanou kriminalitu.

Pokud tyto delikty, jak papež také říká, vedou k hladu, bídě, nucené migraci, smrti na léčitelné nemoci, ničení životního prostředí či genocidě domorodých národů, jejich závažnost je na úrovni zločinů proti lidskosti.

To, co papež František říká s prorockým zanícením a co vypadá jako jeho vnitřní osobní starost, vyslovuje systematicky, klidným, promyšleným způsobem jeho předchůdce na římském biskupském stolci Jan Pavel II. Ten v návaznosti na celou linii sociálního učení římskokatolické církve vydal encykliku, dokument adresovaný všem biskupům a jejich prostřednictvím celé církvi. Je věnovaná lidské práci a podle svých prvních slov v latinském znění je známa jako Laborem exercens (1981).

Jan Pavel II. tehdy reagoval na nedávný zrod polského dělnického hnutí známého jako Solidarita. Chtěl ukázat, že komunistický režim si falešně přivlastňuje téma sociální spravedlnosti a že i církev, jinak chápaná spíše jako konzervativní činitel, je schopna toto téma zvednout a podpořit dělníky a ostatní námezdní pracovníky. Ba že dokáže podložit jejich požadavky lépe než marxistická ideologie.

Polský papež ukazuje, že práce je projevem lidství, že se v ní jako lidé uskutečňujeme. A že je výrazem duchovně tělesné jednoty lidské bytosti. Hájí důstojnost člověka práce. Ukazuje práci jako skutečný zdroj bohatství. Kapitál představuje jako výsledek práce a vyslovuje jménem církve přání, aby nestál proti práci. Jejich historický konflikt se má řešit s vědomím, že práce má primát. Volá po takových zákonech, které by umožnily pracujícímu člověku podílet se nejen mzdou určenou pro obnovu jeho pracovní síly, na produktu, a také na rozhodování.

Jan Pavel II. poukazuje na návrhy řešit spor práce a kapitálu společenským vlastnictvím výrobních prostředků nebo skutečnou účastí pracovníků na kapitálu. Doporučuje těmto návrhům věnovat pozornost. Lze říct, že Jan Pavel II. i František — s různým historickým východiskem a s různou mentalitou — kritizují systém trhu bez přívlastků, tržní fundamentalismus.

Sociální angažovanost nejvyšších představitelů římskokatolické církve může být překvapivá. Z českého prostředí známe pojetí Dominika Duky a většiny jeho kolegů v biskupské službě. A Duka označil protestující v době asociálního Nečasova kabinetu za „lůzu“ — konkrétně se vyjádřil, že demonstranti chtějí nastolit ochlokracii, tedy vládu lůzy či chátry.

Bohužel nelze vyloučit, že někteří církevní činitelé na různých úrovních mohou být v bezprostředním jednání sociální, mohou reálně pomáhat potřebným, ale zároveň v jiných oblastech života být třeba ultrakonzervativní. Sám papež z „východního bloku“ byl progresivní v sociální nauce a také ohledně vztahů k jiným křesťanským církvím a k jiným náboženstvím, ale zároveň nesmyslně konzervativní v morálních požadavcích na partnerské soužití.

Sociální nauky církve se dovolávají a bezbřehý kapitalismus u nás kritizují lidé jako Ignác Pospíšil, ale zároveň představují církev jako represivní sektu s absolutistickým nárokem na neomylnost a slepou poslušnost.

Na Slovensku se velmi sociálně choval a chová římskokatolický kněz Marián Kuffa. Byl vyznamenán za péči o nemocné a potřebné. Věnoval se lidem z polepšovny, bezdomovcům a navrátilcům z vězení, včetně těch, kteří si odpykávali tresty za nejtěžší zločiny. Mnoha těmto lidem pomohl vrátit se do běžného života. Sdílel život s lidmi z romské komunity. Zároveň je však zjevným podporovatelem fašizujícího nacionálního konzervativismu.

K propojení sociální orientace s oceněním otevřené pluralitní společnosti dospěl papež Jan XXIII., který svolal reformní II. vatikánský koncil a první rok, než zemřel, mu předsedal. Ve svém dokumentu Pacem in terris, v článcích 11-27 kromě primárního práva na život a práv sociálních výslovně — a v této církvi tak jasně a obsáhle poprvé — všem přiznává svobodu v hledání pravdy (i když s omezením, že musí být „v mezích dovolených mravním řádem“). Papež koncilu uznal svobodu projevovat svůj názor, i když je nutno s politováním konstatovat, že i dlouhá desetiletí po této encyklice bylo v církvi projevení názoru citelně trestáno.

Sice s výhradami, ale přece jednoznačně se v dokumentu o míru na zemi přiznává člověku právo vyznávat své náboženství, tedy zřejmě i náboženství jiná než římskokatolická verze křesťanství. Obvyklá ústavní práva jako sdružování, shromažďování, svobodný pohyb a pobyt jsou rovněž v textu zmíněny. Lze říci, že u Jana XIII. se liberální zásady dočkaly opatrného souhlasu.

Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal knihu provokativně pojmenovanou Kapitál. Foto Catholic World Report

Kombinaci sociálních a liberálních důrazů najdeme u různých církevních postav z německé jazykové oblasti. Dvě jejich díla vyšla i v češtině. K církevní struktuře kritický katolický teolog Hans Küng (*1928) se dlouhodobé věnuje sociální etice v křesťanství a jiných náboženstvích a je iniciátorem mezináboženské aktivity označované jako Parlament náboženství světa. Završením dlouhé etapy srovnávacího studia je jeho spis Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000).

Küng ve své knize nechce léčit potíže společenského života jen individuální charitou. Je třeba požadovat změny v politickém řádu a v ekonomickém systému. Pokládá za nepřijatelné, že by hospodářství podléhalo výhradně ekonomickým zákonitostem. V dnešním světě již nemůže pokračovat světová politika starého stylu, nemůže pokračovat ekonomika starého ražení. Globální étos založený na společných humánních hodnotách musí přispět k novému společenskému řádu.

V Německu je možné, aby svrchovanou moc kapitálu kritizoval dokonce i vysoký církevní činitel. Zdejšími reprezentanty této církve by taková kritika byla označena jako „neomarxismus“, což se rovná totálnímu odsouzení. Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx (*1953) využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal na toto téma knihu provokativně pojmenovanou Kapitál (Praha: Academia, 2013).

Zakladatel komunistického hnutí se podle kardinála a profesora sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách v mnoha otázkách mýlil, v něčem však, jak říká (a to si nelze představit od některého z českých biskupů), měl pravdu. Podobně jako Küng pozoruje rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými v celosvětovém měřítku. Zlepšování ekonomických ukazatelů jako je výše hrubého domácího produktu, vyrovnané rozpočty a volný prostor pro podnikání na skutečné zlepšení kvality života současného člověka zdaleka nestačí. Bez důsledného sociálního státu, bez sociálně-tržního systému hrozí katastrofa.

Kéž by římská církev u nás a s ní další náboženská uskupení byla vnímavá na civilizační pokrok.

    Diskuse
    PM
    November 18, 2019 v 15.27
    Nekrátká připomínka zde mnohokrát již sdíleného
    Ivan Landa
    Jan Mervart a kol.
    PROMĚNY
    MARXISTICKOKŘESŤANSKÉHO
    DIALOGU
    v Československu 
    Příkladem pár myšlenek z textu:
    – Marxismus je mimo jiné, myšlenkové úsilí vyhmátnout logos dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí křesťany oprášit a znovu promyslet teologii dějin a teologii
    dějin církve.
    – Marxismus klade důraz na budoucnost, na budoucí spravedlivou společnost, a tím nutí křesťany rozpomenout se
    - na eschatologickou dimenzi jejich na děje a důkladněji rozpracovat a propracovat traktát Denovissimis, který, jak známo byl do nedávna popelkou věroučné teologie.
    – Marxismus klade důraz na to nemyslet v jednotlivinách a jednotlivcích, ale ve společenských celcích a společenských
    procesech, čímž nutí křesťany pře konávat individualistickou etiku, jak k tomu vybízí Druhý vatikánský koncil.
    – Marxismus klade důraz na pohyb a na vývoj, čímž nutí křesťany revidovat jejich statické pojetí stvoření a znovuobjevit jeho původní biblický, dynamický vývojový charakter (creatio continuata), jak na to poukázal Claude Tresmontant a jak to rozvedl P. Teilhard de Chardin.
    – Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany k hlubší reflexi nad prací a vůbec činností člověka ve světě, z čehož se pak rodí teologie práce, bez níž pak některé
    pasáže první části Gaudium et spes jsou nemyslitelné.
    – Marxismus klade důraz na hmotu, materii, a tím nutí křesťany k hlubší reflexi nad hmotou, nad významem hmotných podmínek a podmíněností, a nad důsledky, jež třeba vyvodit z pravdy víry, že hmota Bohem stvořená není zlá, nýbrž dobrá, což vede k překonání falešného karteziánského
    dualismu a idealismu, bez čehož by pak definice kultury, jak ji podává Gaudium et spes v kapitole o kultuře, nebyla možná.
    – Marxismus klade důraz na proletariát, na lid, na chudé, utiskované a vykořisťované, a tak napomáhá křesťanům, k ostrému vědomí, že církev je Boží lid se všemi eklesiologickými důsledky, jež z toho vyplývají.
    – Marxismus klade důraz na to, že daný stav, „poměry“, „situace", „společnost“ nejsou přírodní zkameněliny, ale něco změnitelného, co bylo člověkem vytvořeno a co ho zpětně utváří, a když tyto poměry člověka utlačují a drtí, že to
    není přírodní fatalita, se kterou se nedá nic dělat, ale že je možná a nutná je změna ve prospěch bídných, čímž nutí křesťany k zaangažovanosti v reálné změně ve prospěch utlačených, a tím i k znovuobjevování společenské dimenze lásky k bližnímu, jak o tom často hovořil Otec Lebret a jak
    i to se nakonec dostalo do Konstituce o církvi v dnešním světě.
    – Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost opravdové radikální novosti, čímž svou vlastní imanentní logikou je nucen uvažovat o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání (srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho. Ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení teologie zmrtvýchvstání.
    – Marxismus klade důraz na společenské vlastnictví výrobních prostředků, čímž nutí křesťany znovuobjevit společenskou
    funkci a společenský rozměr soukromého vlastnictví.
    Pane Petrasku, tento vámi - opakovaně - citovaný text je pro mě vždy novou a novou inspirací (ovšem do značné míry jenom proto, že ho vždy znovu a znovu vzápětí zapomenu).

    Protentokrát bych zmínil především dva momenty: jak vyplývá z jedné paralelní diskuse, v pojetí současných křesťanů není rozhodující ta vývojová linie, není směřování k nějaké (lepší a humánnější) budoucnosti - nýbrž rozhodující je jenom právě tento daný okamžik, pocit vlastního osobního štěstí z prožitku dotyku s Boží milostí.

    To souvisí s tou proměnou materiálního světa - ano, marxismus dává (i křesťanství) tuto výzvu; ale tato výzva bývá jen velice zřídka přijímána.

    Ano, křesťanství má dozajista také své sociální encykliky, poctivě míněné. Ale - v naprosté většině všechno zůstává nakonec stát u pouhé charity. Kapitalismus se sice s jeho imanentní sociální nespravedlností tak nějak verbálně pokárá; ale většinou všechno zůstane jenom u nezávazné výzvy, že páni kapitalisté by se přece m ě l i snažit jednat se svými zaměstnanci trochu humánněji a spravedlivěji. Nějakému zásadnímu, systémovému řešení se jmenovitě katolická církev pečlivě vyhýbá jako čert kříži.

    Současný papež - nutno uznat - je v tomto ohledu značně vzácná výjimka. Jeho kritika kapitalismu je přímočará a adresná; a přinejmenším nevylučuje ani možnost (a legitimitu) sáhnout k opatřením radikálním.

    Ovšem teprve až čas ukáže, zda je to opravdu nový trend v katolické církvi, anebo pouze přechodný fenomén, spojený právě jenom s osobou papeže Františka.
    PM
    November 19, 2019 v 22.30
    Čas již ukázal, že
    tváří v tvář vítězné vědeckotechnické revoluci je humánní potenciál jakéhokoli pojetí/světonázoru schopen pouze pasivní recepce spontaneity vědeckotechnického vývoje.
    Jde o rozpor široce známý a zároveň silné virulence, která již staletí brání snaze o dosažení konstruktivní rovnováhy.
    Ve shora uvedeném textu nacházím sympatický pokus o hledání konsensu mezi domněle znepřátelenými pastýři ducha humanitního.
    Papež František svolává konferenci křesťanských ekonomů ......jsem nedávno zaslechl.
    Neomarxistického, neoliberálního aj. vyznání .......bych dodal.

    JK
    November 20, 2019 v 8.35
    Milanu Petrasekovi
    Takže měl ten Marx (Karel) nakonec pravdu v tom, že dějinami hýbou výrobní síly... Nebo technologie (to pro ty, komu se při vyslovení kteréhokoli marxistického pojmu ježí všechny chlupy na těle.) Nicméně ta rovnováha se nakonec stejně vždy musí ustavit; jenom její povaha je zákonitě vždy určena povahou těch výrobních sil a nikoli přáními lidí ani tím, co považují za "lidské" nebo dokonce (řekl by Číňan) zásahem nebes.
    JP
    November 20, 2019 v 14.10
    Role produkčního faktoru v dějinách
    K tomu vztahu idejí a reálných materiálně-společenských vztahů jsem právě před chvíli napsal něco v diskusi o "Okupační stávce", takže to tady nebudu opakovat.

    Ale přece jenom - když už pan Kalous zmínil toho Marxe s jeho axiomem priority výrobních sil (respektive technologie), tak k tomu musím ještě něco připojit.

    Ten anglický filozof Whitehead (na kterého jsem se vztahoval v tom zmíněném příspěvku) totiž právě tu otázku technologického faktoru výslovně projednával.

    Připomínám: Whitehead je v posledku idealista; věří že rozhodující hnací silou dějin jsou ideje vznikající v lidských hlavách.

    Na straně druhé ovšem přiznává, že vedle těchto samotných idejí v dějinách působí ještě i další faktory; a přitom z těchto faktorů výslovně zmiňuje technologii, technologický vývoj, jakožto faktor nejdůležitější.

    Ovšem! Hned vzápětí Whitehead zdůrazňuje, že to všechno (tedy i ta technologie) jsou nakonec jenom faktory v e d l e j š í. Podle jeho přesvědčení tedy opravdu tím základním faktorem jsou čiré ideje; které se jenom při svém realizování musí tak nějak potýkat i s přítomností těch ostatních faktorů. Včetně technologie.

    Whitehead se tedy blíží Marxově pojetí tak blízce, jak je to vůbec jenom pro nějakého vyznavače idealismu možné; ale na straně druhé konec konců říká přesný o p a k toho, než co říká Marx.

    Protože Marx říká přesně naopak toto: produkční síly (včetně rozvoje technologie) jsou z á k l a d n í m faktorem dějin; zatímco veškeré ideje jsou pouze faktorem odvozeným, který pouze následně reflektuje ten reálný vývoj ve sféře materiální.

    Bylo by teď možno říci: no dobře, stojí tu tedy názor proti názoru, tvrzení proti tvrzení; jak rozhodnout, kdo z těch dvou má vlastně pravdu?

    Whitehead uvádí jeden zcela konkrétní příklad toho, co je podle něj důkazem reálné dějinné působnosti idejí. Podle jeho přesvědčení dějinný vývoj směřuje ke svobodě; a on tedy sleduje vývoj od otroctví (v dobách antiky) až k novodobému procesu zrušení otroctví.

    Whitehead argumentuje tímto způsobem: v antickém Řecku byl stav otroctví ještě zcela samozřejmým stavem, který nikdo nezpochybňoval. Během toho půltisíciletí, které uplynulo k době (pozdního) Říma, se však lidská civilizace přece jenom už posunula kousek dál - a tak jak křesťanští, tak ale i "pohanští" právníci a aktivisté začali čím dál tím více prosazovat zákony na ochranu otroků. Pak ale bylo nutno počkat ještě dalšího půldruha tisíciletí, nežli ta idea lidské svobody ještě více zesílila; takže pak - především v důsledku činnosti některých náboženských hnutí, jmenovitě kvakerů - se prosadila ta idea, že stav otroctví je neslučitelný s lidskou civilizací.

    Je to tedy hezká, útěšná historie o tom, jak si ušlechtilé ideje časem nevyhnutelně probojují svou cestu, jak dokáží zcela zásadně změnit chod dějin.

    Tento Whiteheadův výklad dějin má ovšem jednu slabinu: už jeho výchozí předpoklad totiž spočívá na zcela fatálním omylu.

    Připomeňme si: Whitehead tvrdí, že v antickém Řecku prý bylo otroctví zcela samozřejmou a nikým nezpochybňovanou skutečností. Jenže, jak naprosto jednoznačně dosvědčuje samotný Aristoteles, přesný opak je skutečností. Už v jeho době se mezi tehdejšími řeckými mysliteli a intelektuály velice živě diskutovalo a polemizovalo o tom, zda je mravně přípustné držet člověka jako otroka, anebo ne. A nejen že se o tom teoretizovalo; ale tyto různé názory měly i zcela praktické dopady, například na Krétě měli tamější "otroci" naprosto stejná práva jako svobodní občané! Pouze s dvěma výjimkami: neměli právo nosit zbraně, a neměli právo věnovat se fyzickým cvičením.

    Z této skutečnosti pak ale vyplývá jedna zcela zásadní otázka, kterou v rámci Whiteheadova modelu dějin není možno zodpovědět: jak to, když už v řecké antice byla legitimita otroctví zcela zásadně zpochybňována (ve sféře idejí) - proč to zrušení otroctví nebylo provedeno už tehdy? Že by snad ti řečtí myslitelé byli méně nadaní ve schopnosti argumentace, nežli američtí kvakeři?

    Jak řečeno, na tuto otázku nemůže dát Whitehead žádnou přesvědčivou odpověď. Naproti tomu Marx by zde pouze nevzrušeně pokrčil rameny: "To je přece naprosto samozřejmé! V antice ještě byly samotné p r o d u k č n í s í l y společnosti na takové (nízké) úrovni, že ta otrocká práce byla vysoce výhodná. Zatímco v moderní době, s nástupem průmyslových forem produkce, se nejen čistě otrocká, ale i nevolnická práce stávala čím dál tím více anachronismem; kapitalismus potřebuje dělníka osobně volného, samostatného, který se může volně přesouvat sem a tam, podle momentálních potřeb (tekutého) kapitálu. Rozhodujícím faktorem tedy byl samotný vývoj produkčních sil společnosti; a teprve na určitém dosaženém stupni tohoto vývoje se ta potřeba osobní svobody pracovníka mohla projevit jako idea v myslích a hlavách lidí."

    Je docela dobře možné (a dokonce spíše pravděpodobné), že tento striktní Marxův materialismus je sám také až příliš jednostranný; nicméně v daném případě se jeví, že ten jeho materialistický model dokáže reálný průběh a vývoj dějin vykládat mnohem realističtěji, nežli idealistický výklad Whiteheadův.
    Mimochodem, tady se ovšem zároveň ukazuje, že ti dva Marxové (Karel a Reinhard) jsou v posledku nekompatibilní. Oni se sice mohou do jisté míry potkat v otázce ryze sociální; ale katolický kardinál ovšem nikdy nemůže připustit, že by chod dějin (a tedy přítomnost člověka v božím světě) mohl být primárně určován něčím natolik ordinérním a přízemním, jako je prostý "rozvoj produkčních sil společnosti". Protože tam kde je rozhodujícím faktorem moment materiální, tam nevyhnutelně do pozadí ustupuje moment ideální, a tedy samotný Bůh.
    VP
    November 20, 2019 v 15.13
    Primum vivere, deinde filosofari - a přesto každé má svoje místo a svoji velikost. Jistě filosofie větší než jídlo. Proč tedy, ikdyž " je rozhodujícím faktorem moment materiální", by musel Bůh ustupovat do pozadí?
    Jestliže Bůh chod dějin svěřil vývoji, je to zase Bůh, který tak rozhodl. Ovšem člověk (a pod jeho vlivem celá příroda) už nemá být jen produktem vývoje, ale povznesen Božím Duchem má jednat jako Boží syn, dcera.
    JK
    November 20, 2019 v 16.7
    Václavu Pospíšilovi
    V této souvislosti je ovšem zcela na místě použít Ockhamovy břitvy...
    November 20, 2019 v 18.43
    Kdyby byl Bůh ideální, pane Poláčku, znamenalo by, že patří do společenské nadstavby, kterou si ta či ona společnost vytváří. Což se ovšem v žádném případě říct nedá. To si myslíte jenom vy, kteří nevěříte. Pro nás je Bůh skutečný. I když slovo "materiální" bych nepoužila.
    K tomu rozvoji produkčních sil bych chtěla dodat, že k nim patří také lidský faktor, pracovní síla, čili souhrn fyzických a duševních sil, které člověk uvádí v činnost při výrobě materiálních statků, vzdělanost, zkušenost atd. Nejde tedy jen o technologie. Důležitý je i lidský rozvoj. Čím je člověk rozvinutější jako jedinec, tím větší může být jeho přínos pro společnost (i když, pochopitelně, záleží také na něm a na jeho vztahu ke společnosti). A protože výrobní vztahy mohou v určitém momentě začít brzdit výrobní síly, brzdí ty kapitalistické v.v. pochopitelně i rozvoj člověka, který je nucen svou pracovní sílu prodávat jako zboží.
    November 20, 2019 v 18.45
    J. Kalousovi
    Jestli tou Occamovou břitvou chcete naznačit, že Bůh je zde jako argument nadbytečný, prosím, je to vaše věc. Argumenty pro víru požadujete vy, nikoliv my věřící. My jenom dokládáme, že pro nás Bůh není neslučitelný s evolucí, materiálními faktory rozvoje atd. Čili že pro nás je tím nevyvratitelný.
    Na vás záleží, zda nás takto "berete" (tedy i s naší vírou) anebo ne.
    + Další komentáře