Ani bych neřekl, že papež František je - v záležitostech homosexuality respektive vztahu církve k ní - nekonzistentní. Je nutno si uvědomit, že on sám je ve svém nitru poněkud (či snad dokonce nemálo) ambivalentně založený. Na straně jedné bezpochyby velice dobrotivý a vstřícný; ale na straně druhé je o něm známo, že dříve zaujímal značně konzervativní postoje. Takže jednou se v něm více projeví jedna stránka, jindy zase ta druhá.

A za druhé: oba jeho zmíněné výroky či zaujaté postoje se týkají něčeho jiného. V tom proslulém výroku za letu letadlem zcela jednoznačně vyjádřil své vlastní sebepochybnosti: "Kdo jsem j á, abych mohl soudit?!..."

Zatímco v tom druhém případě se jedná o záležitost primárně prakticky organizační - tedy zda osoby s homosexuální orientací mají být činné ve strukturách a institucích církve. V tomto případě František zaujal negativní postoj; v tom mohl být také nemálo ovlivněn dramatickými aférami ohledně zneužívání (prakticky výhradně homosexuálně orientovaného) v zařízeních katolické církve. Takže z tohoto hlediska dost možná měl na mysli především čirou prevenci toho, aby se takové případy už nadále neopakovaly.

----------------------------------

Ale v obecné rovině, ten vztah "vůdce a systém" je skutečně velmi zajímavý, a velmi závažný.

Zůstaňme napřed u papeže Františka: já jsem už v době jeho nástupu, kdy se mnozí - v nejlepší víře - rozplývali nadšením nad nástupem evidentně natolik sympatického člověka na Petrův stolec, tak tedy já jsem už v té době vyjádřil nemalé pochybnosti nad tím, do jaké míry se vůbec nějakému jednotlivci může podařit skutečně rozbít, oživit a zhumanizovat ty staré zkostnatělé struktury katolické církve a jejích institucí.

A skutečně - ukazuje se znovu a znovu, že tato skepse byla oprávněná; a že tyto (jak Ivan Štampach uvádí) po staletí budované instituce není možno překonat jen tak, dobrou vůlí jednoho činitele, byť i formálně toho nejvyššího.

Krátce řečeno: papež František je prostě nemůže vyházet všechny. Tedy všechny ty konzervativce ve strukturách a institucích církve, kteří mentálně stále ještě žijí ve středověku.

Papež František na jedné straně není žádný naiva; a on provádí naprosto cílenou personální politiku, tím že do sboru kardinálů povolává především zastánce svého reformního směru. Ale z těch samotných struktur "dole" - tedy těch které nakonec vytvářejí celý ten komplex katolické církve - může odstavit jenom zcela výjimečně tu a tam někoho, kdo sám zcela evidentně překročil všechny meze, porušil normy subordinace. Jinak tam zůstává všechno víceméně při starém.

Ivan Štampach uvedl tu - pro nás velmi zajímavou - paralelu s aparátem komunistické strany, a s reformním úsilím Dubčeka.

Ano, je skutečně možno plným právem říci, že nakonec onen "Systém" pohltil Dubčeka, i s jeho původně bezpochyby poctivými úmysly. (V tomto ohledu má papež František alespoň tu výhodu, že mu nehrozí "bratrská pomoc" invazních armád.)

Ale zpět k tomu systému: ano, v tom reformním roce osmašedesátém došlo k mnoha personálním změnám; ale celý ten velký aparát komunistické strany nakonec zůstal nezměněný. A tento aparát je už ze své samotné podstaty konzervativní - on chce mít svůj klid, svá zaručená teplá místečka, hrozí se toho pouštět se do nějakých dobrodružství. Proto to bylo pro tento aparát nakonec v zásadě natolik snadné, smířit se i režimem instalovaným cizí, okupační mocností, a postavit se do jeho služeb.

V jedné dokumentaci o nástupu fašismu v Německu byla vyřčena jedna klíčová věta: "Je podivuhodné, s jakou rychlostí a snadností se Hitlerovi po jeho nástupu k moci podařilo ovládnout a pro své cíle zapřáhnout celý státní aparát."

Musíme si připomenout: i po ustanovení Hitlera říšským kancléřem Německo formálně i nadále zůstávalo demokracií. (I když po velmi krátké době s vyšachováním parlamentu, v důsledku zapálení Říšského sněmu.)

Ale - demokratický právní řád nikdy nebyl nějak oficiálně zrušen, celý ten státní aparát by měl tedy vlastně fungovat podle standardních norem. Jenže: právě tento aparát velice rychle pochopil, odkud fouká nový vítr. A - podřídil se. A Hitlerovi - s jeho dalším a dalším oklešťováním právního státu - nekladl prakticky naprosto žádný odpor.

Všeho všudy nám tu tedy plynou dvě ponaučení:

- jednotlivec může změnit systém; ale jenom když má po ruce prostředky holého teroru. Jinak to dopadne pravidelně naopak; systém ovládne jednotlivce, i když je tento formálně vůdcem

- aparát je vždy konzervativní. A kdo by chtěl opravdu natrvalo oživit a zhumanizovat tento svět - ten by napřed musel najít klíč k tomu tajemství, jak oživit a zhumanizovat zkostnatělé aparáty mocenských a ideologických struktur.

Jsem ohledně existujících společenských poměrů hodně kritický, přece však nemohu nepovažovat za dobré, když jedinec v čele jakékoli organizované struktury (byť přirozeně konzervativní) nemůže dosáhnout jejího náhlého a kompletního přesměrování.

V zde diskutovaném komentáři Ivana Štampacha osobně nenávist ke katolické církvi (ani k čemukoli jinému) opravdu necítím. Je pravda, že některé autorovy formulace (o bezvýznamnosti a okrajovosti zmíněné organizace) jsou upřílišněné a mohou vypadat až škodolibě. Na druhou stranu je právem každého člověka zahrnout do hodnocení čehokoli své osobní zkušenosti...

Celkově bych řekl, že katolická církev, byť lecjak napadána, již nějakou dobu ukazuje demokracii a demokratům, že jejich vysoké mínění o sebeorganizaci a zdokonalování systému není, relativně, dvakrát na místě.

Omlouvám se, ale není pro mě úplně nejednoduché nerozpoznat co nechtělo být neřečeno :-(

opět zakazuje jakoukoli kritiku katolické církve.

Všechno, co je v článku uvedeno, je pravda.

ta poslední věta komentáře Ivana Štampacha dokládá jistý stereotyp, k němuž jsem se vyjádřil v prvním odstavci svého předchozího příspěvku: Papež František je (zajisté) člověk na svém místě (zvlášť, když mluví jako nejnověji), co je to však platné, co může (ve svém věku) změnit?, na církev jako takovou se kvůli němu rozhodně nepřestávejme dívat negativně, jde o problém (kouli na noze) moderního světa. Tento názor je podle mne legitimní, osobně však mám za aktuálnější problém četné aspekty právě onoho moderního světa (aniž bych si ovšem myslel, že řešením je nějaký návrat k světu předmodernímu).

Domnívám se (jak jsem napsal v posledním odstavci svého prvního příspěvku), že katolická církev má rozhodně již několikátého papeže v časové řadě, kterého je na místě hodnotit spíše kladně, nebo velmi kladně. Jsem toho názoru, že rozhodně nejde jen o osobnosti papežů coby výjimku potvrzující pravidlo. Staré principy fungování církevní organizace prokazují určité své přednosti a životaschopnost a zdá se mi být správné a sympatické, když se brání jejich glajchšaltování.

Nevím, jestli tomu dobře rozumím, kdyžtak mě opravte:

Homosexuálně orientovaní kněží sexuálně zneužívali děti, církev má průšvih.

Papež nechce, aby homosexuálně orientovaní lidé šli dělat kněze, církev má průšvih.

Děti mohou zneužívat i heterosexuálně orientovaní kněží (neděje se to ve větší míře jenom proto, že ministrantek je zatím málo).

Ale hlavně: Podstata věci tkví přece hlavně v tom, že celá ona představa celibátu je pomýlená. Většina lidí potřebuje zkrátka sex! Pokud by kněžími měli být jen asexuálové, zhroutí se okamžitě farní správa (už i dnes katastrofálně personálně nedostatečně zajištěná).
Čili jediné řešení je zrušit povinný celibát, a to jak pro heterosexuály, tak homosexuály. To ale právě církev nikdy neudělá. A vlastní stín nedokáže v tomto překročit ani papež František. Proto se bude církev stále točit dokola v bludném kruhu...

a protikatolických hatů, uvádím dokaz na velmi dobrý článek současného mladšího katolického teologa T. Petráčka. Ten, u vědomí daných mantinelů, se snaží nabídnout pozitivní program a chce - nepochybně pod vlivem západních teologů a aktivistů - církev, která by v mezích možností byla aspoň co nejvíc k užitku.

https://archiv.ihned.cz/c1-66399410-esej-tomase-petracka-jake-krestanstvi-a-cirkev-pro-nasi-dobu?fbclid=IwAR1gpO1_p4JOZ1R-s-5AfwL6TtLSrxXFaH3CFRPt8AHHrrIJqSLJGI6z3kE

Celibát není pomýlený, pane Plevo. On má skutečné určitý význam. Například ten, že člověk, který nemá vlastní rodinu, se může mnohem lépe věnovat jiným lidem. Špatné je to, že je povinný. Někdo by totiž zvládl jak rodinu, tak starost o svou službu.

Mimochodem, pane Plevo, nedávno bylo v Toulkách českou minulostí o Masarykovi, který velmi oceňoval sexuální zdrženlivost, i když tím, pravda, nemyslel celibát, nýbrž především manželskou věrnost. Vadilo mu přitom, že společnost bere jiný metr na muže a jiný na ženy. Čili že mužům se nevěra tolerovala, kdežto ženám ne. Masaryk tvrdil, že ovládat své přirozené vášně je pro život člověka a pro jeho rozvoj velmi důležité. Druzí proti tomu argumentovali, že pohlavní zdrženlivost je nepřirozená, (samozřejmě zase hlavně pro muže), ale na to Masaryk odpovídal: Mýt se je také nepřirozené, máme s tím snad přestat?
A tak se domnívám, že i ten celibát je za určitých podmínek možné dodržovat. Že kvůli tomu člověk nemusí být asexuálem.

by mohl být dobrovolný, ale sexuální zneužívání dětí kněžími s celibátem podle mě nijak nesouvisí.

Když chce totiž kněz s (tou "běžnou") heterosexuální orientací porušit závazek celibátu, najde si ženu a nikoliv dítě.

-----------------------------------
-----------------------------------

I identita se ale dá zneužít, pokud člověka v různých situacích účelově charakterizujeme různou identitou. Člověka lze například "identifikovat" povoláním (kněz, učitel, lékař, horník), sexuální orientací, sociálním pohlavím, etnicky či občansky chápanou národností, ale také například i kriminální činností (zloděj, pachatel sexuálního zneužívání dětí). Spojujeme-li nějakou tuto negativně chápanou identitu s tou další identitou, pochopitelně ji tím diskreditujeme. Pak je na místě buď takové spojování nepoužívat ("romský zloděj"), nebo porovnávat statistiky (pokud jsou dostupné) procentuálního výskytu právě tohoto určitého typu trestné činnosti v konkrétní sociální skupině ve srovnání s procentuálním výskytem této trestné činnosti v celé populaci ("teroristické činy muslimských imigrantů"). Anebo se na to celé vykašlat a připustit si tu možnost že jde o účelovou diskreditaci určité skupiny, čímž ale vůbec netvrdím, že církev by měla problém sexuálního zneužívání dětí kněžími přehlížet a neřešit ho, stejně jako bych (kdybych byl Romem - pro což se mohu údajně "rozhodnout") například netvrdil, že "my" Romové bychom měli problém krádeží přehlížet a neřešit ho. A to je právě to kritické přijetí vlastní skupinové identity, které ten vnější negativní tlak okolí bohužel může komplikovat či znemožňovat, takže místo kritického přijetí pak dojde k agresivní obranné reakci.

nic o tom nevím, ale podle toho, co jsem před chvílí vyčetla, se Masaryk s Oldrou sblížil v roce 1928. O tom, kam až jejich vztah došel, asi nebudou úplně stoprocentní informace, ale i kdyby došel až tam, kam myslíte, tak co na tom, když paní Charlotta byla už dávno mrtvá? (zemřela 1923)
Nedávno se velmi rozebíralo, že i bývalý papež Jan Pavel II. měl vztah se ženou. Jenže to byla přítelkyně, nikoliv milenka. Žena a muž mohou mít k sobě blízký vztah a přitom nemít spolu sex.

Navykl jste si používat slovo identita poněkuď rozbředle. V tomto případě leda zavádí.
Jsou prostě profese a role, kterým svěřujeme své děti a poskytujeme jim vůči nim autoritu. Učitel, kněz, skautský vedoucí apod. Spoléháme přitom na školu, církev, mladežnickou organizaci, že si přisně hlídá své lidi a nedojde ke zneužití našich ratolestí.
Každé lidské zařízení je nedokonalé a proto se nemůžeme spoléhat stoprocetně, ale pokud dotyčná instituce namísto tvrdého řešení případného selhání svého funkcionáře věc zamlžuje a dokonce osočuje oběti, pak pochopitelně selhává i ona.
To nemá nic společného s identitou, mládežnickou organizaci, která by zneužívání dětí kryla by nejspíš soud rozpustil; ředitel školy, který by kryl učitele, by dořediteloval.
Požadovek odpovědnosti je zde přesně a jasně vymezen; selhání biskupů, kteří ze strachu ze skandálu kryli provinivší se kněze, nezaslouží ani omluvy, ani odpuštění. Oproti tomu ani selhání jednotlivých kněží, ani selhání církevních hodnostářů nespojuje slušný člověk jakékoli denominace s katolickými věřícími.

Zatímco věta "My Romové bychom měli problém krádeží přehlížet a neřešit ho." je čistokrevná a rasistická pitomost. Když už máte rád argumentaci ad absurdum, podobně byste mohl chtít od lidí, kteří mají číslo bot 42, aby kriticky přijali svoji indentitu a řešili defraudace, kterých se dvaačtyřicátníci ve státní správě dopuštějí (vzhledem k tomu, že se jedná o nejrozšířenější velikost bot mužů v produktivním věku, jistě budou mnohem častější než ty, které páchají lidé s botami číslo 48).