Jak to vlastně papež myslí s homosexualitou?

Ivan Štampach

Úryvek z připravovaného knižního rozhovoru s papežem Františkem odvysílaný Rádiem Vatikán vzbuzuje otázku, nakolik je v silách hlavy katolické církve pohnout s jejím konzervativním chrakterem.

V červenci 2013, čtyři měsíce po převzetí služby římského biskupa, František v letadle v rozhovoru s novináři po cestě do Latinské Ameriky odpověděl také na otázku, jaký je jeho vztah k homosexualitě, respektive k lidem této preference v církvi. Nový papež tehdy vyvolal rozruch svým neokázalým, skromným vystupováním a reformní koncepcí církve.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Není proto divu, že mu položili otázku, která štěpí bez ohledu na konfese současné křesťanstvo na — zjednodušeně řečeno — konzervativní a liberální směr. Papež nezklamal. Měl odpovědět: Pokud je někdo gay a hledá Boha a dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?

Ve stejné době papež mluvil kriticky o homosexuální lobby ve Vatikánu. Později to však vyložil tak, že lobby je nepřijatelná, ať je homosexuální, politická nebo zednářská. Nutno připustit, že v členstvu a v aparátu římské kurie působí zájmové, ba nátlakové skupiny, a že prosazují své pojetí bez ohledu na papeže, jemuž mají sloužit. Kurie je staletími propracovaný systém, do něhož ani absolutistický a neomylný papež nemá reálnou možnost zasáhnut.

Očekávalo se, že ne příliš závazná věta papeže v rozhovoru se žurnalisty předznamenává pozdější nové oficiální řešení této žhavé otázky. Příležitostí k tomu byla synoda o rodině v létech 2014 a 2015, jíž předcházel důkladný průzkum ve všech farnostech.

Synoda je poradní shromáždění biskupů zastupujících římskokatolickou církev ve všech zemích. Předpokládalo se, že se bude zabývat i atypickými podobami soužití.

Očekávalo se, že papež František prosadí vstřícnější přístup církve k homosexuálům. Zatím se to ale příliš nedaří. Repro DR

Jsou-li informace odsud spolehlivé, v prvním roce synody získalo většinu, nikoli však požadovanou dvoutřetinovou, stanovisko, které bylo i vůči soužití osob stejného pohlaví vstřícné. Na konci toho všeho však bylo potvrzení dosavadního ostře odmítavého postoje spojené s výzvou k ohleduplnosti.

V posledních dnech se objevila zpráva o chystané knize papeže Františka Síla povolání; zasvěcený život dnes. K názvu možno dodat, že život v řeholních a podobných společenstvích se v římskokatolické církvi spojuje s představou, že k tomuto takřečenému zasvěcenému způsobu života volá člověka Bůh. Člověk si může toho povolání být vnitřně vědom, ale tím, kdo je závazně tlumočí, je církev.

I s kněžskou službou, resp. službou ve všech třech stupních ordinace, tedy službou jáhnů, presbyterů a biskupů, se spojuje povolání. I tam se předpokládá vnitřní a vnější pozvání a vyslání k této činnosti.

Z publikace, jež má být záznamem čtyřhodinového rozhovoru autora Fernanda Prady s papežem, který proběhl letošního 9. srpna v papežově příbytku ve Vatikánu, bylo něco předem publikováno. Otázky prý nebyly předem projednávány. Text má být věrným záznamem volně plynoucí konverzace.

Rádio Vatikán pokládalo za potřebné citovat a shrnout (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28607) z celého textu rozhovoru těsně před jeho vydáním právě pasáže o vztahu homosexuality k řeholnímu a kněžskému životu. František tam mimo jiné přejímá mnohokrát konzervativci opakované znevažující vyjádření, podle kterého se zdá, že v našich společnostech je homosexualita téměř módní a tato mentalita jistým způsobem ovlivňuje také život církve.

Je smutné, nebere-li vážně, že někdo může vnitřně vnímat povolání a mít pro řeholní nebo kněžský život — nebo obojí — dispozice a zároveň eroticky preferovat stejné pohlaví. Různé jiné křesťanské církve to dokáží respektovat a počítají s těmito lidmi, muži i ženami ve své službě. Mluvit o módě je nemístné.

Papež zklamal ty, kdo od něj očekávali příliš mnoho, když se vyslovil, že církev doporučuje, aby lidé s tímto druhem hluboce zakořeněné tendence nebyli přijímáni ke kněžské službě či k zasvěcenému životu. Kněžská služba či zasvěcený život není jeho místo. Potvrdil diskriminaci lidí na základě jejich, jak se někdy nepřesně říká, sexuální orientace.

Nevidíme do hlavy římského biskupa a nevíme, co si myslí. Možná u něj nastal názorový posun, možná ho přesvědčilo jeho konzervativní okolí, že nemá být tak vstřícný jako v rozhovoru s novináři roku 2013. Možná jen není konzistentní.

Z celkového profilu nynějšího římského biskupa lze usoudit, že jeho osobní postoj k lidem milujícím jinak, menšinově není postoj přísného soudce. Asi je zahrnuje do milosrdné lásky k bližním. Snad můžeme předpokládat i to, že se snaží jim porozumět.

Laskavý, evangelně laděný člověk Jorge Mario Bergoglio je však hlavou gigantické politické a náboženské organizace, která se doposud přesvědčivě nevyrovnala se staletími kruté minulosti. Je to náboženská společnost, v níž je požadován oddaný souhlas se vším, co autorita předkládá, i když jsou to někdy v běhu času názory protikladné. Poslušnost se vysoce oceňuje. Neexistuje tam reálná zpětná vazba. Neuplatňuje se žádná vnitrocírkevní veřejná kontrola.

Systém římskokatolické církve na všech úrovních, od špičky po farnosti, je v lepším případě absolutistický. Kdyby aspoň část jejího členstva nežila v globální informační společnost a zvyklá z profánního světa na demokratické procedury, mohli bychom zvažovat i hodnocení tohoto nábožensko-politického útvaru jako totalitního.

Pamětníci si možná vybaví debaty z doby komunistického režimu, kde se probíralo, kdo bude prvním či pak generálním tajemníkem ústředního výboru. Že člověk jako Dubček by byl zárukou žádoucího vývoje, zatímco od Husáka nebo Jakeše se nedá nic čekat.

Na to se namítalo, že vůdcové jsou takoví, jaký je systém. Jsou jeho produktem. V moci jednotlivce není systém změnit. Může uplatňovat absolutní moc, ale jen v rámci systému. Proto Dubček v pozici předsedy Federálního shromáždění v srpnu 1969 podepsal tak zvaný pendrekový zákon, nelegálně přijaté zákonné opatření umožňující tehdejšímu Sboru národní bezpečnosti brutálně potlačovat projevy nespokojenosti.

Laskavý papež je součástí systému, je vázán dogmaty a stanovisky svých předchůdců, případné změny se odehrávají pomalu, spíše drobnými posuny důrazů, změnou atmosféry. Nynější papež si sice troufl změnit jeden článek platného Katechismu katolické církve (trest smrti byl dříve za jistých okolností mravně přípustný, od srpna letošního roku je nepřípustný), ale vyvolalo to značný rozruch. Libovolně měnit tradiční nauky z oblasti víry a mravů prostě nelze.

Křesťan, který dosedl na stolec římských pontifiků sotva vrátí organizaci, jíž slouží, do společenství Kristových následovníků.

    Diskuse
    JP
    December 20, 2018 v 14.29
    Vůdce a systém
    Ani bych neřekl, že papež František je - v záležitostech homosexuality respektive vztahu církve k ní - nekonzistentní. Je nutno si uvědomit, že on sám je ve svém nitru poněkud (či snad dokonce nemálo) ambivalentně založený. Na straně jedné bezpochyby velice dobrotivý a vstřícný; ale na straně druhé je o něm známo, že dříve zaujímal značně konzervativní postoje. Takže jednou se v něm více projeví jedna stránka, jindy zase ta druhá.

    A za druhé: oba jeho zmíněné výroky či zaujaté postoje se týkají něčeho jiného. V tom proslulém výroku za letu letadlem zcela jednoznačně vyjádřil své vlastní sebepochybnosti: "Kdo jsem j á, abych mohl soudit?!..."

    Zatímco v tom druhém případě se jedná o záležitost primárně prakticky organizační - tedy zda osoby s homosexuální orientací mají být činné ve strukturách a institucích církve. V tomto případě František zaujal negativní postoj; v tom mohl být také nemálo ovlivněn dramatickými aférami ohledně zneužívání (prakticky výhradně homosexuálně orientovaného) v zařízeních katolické církve. Takže z tohoto hlediska dost možná měl na mysli především čirou prevenci toho, aby se takové případy už nadále neopakovaly.

    ----------------------------------

    Ale v obecné rovině, ten vztah "vůdce a systém" je skutečně velmi zajímavý, a velmi závažný.

    Zůstaňme napřed u papeže Františka: já jsem už v době jeho nástupu, kdy se mnozí - v nejlepší víře - rozplývali nadšením nad nástupem evidentně natolik sympatického člověka na Petrův stolec, tak tedy já jsem už v té době vyjádřil nemalé pochybnosti nad tím, do jaké míry se vůbec nějakému jednotlivci může podařit skutečně rozbít, oživit a zhumanizovat ty staré zkostnatělé struktury katolické církve a jejích institucí.

    A skutečně - ukazuje se znovu a znovu, že tato skepse byla oprávněná; a že tyto (jak Ivan Štampach uvádí) po staletí budované instituce není možno překonat jen tak, dobrou vůlí jednoho činitele, byť i formálně toho nejvyššího.

    Krátce řečeno: papež František je prostě nemůže vyházet všechny. Tedy všechny ty konzervativce ve strukturách a institucích církve, kteří mentálně stále ještě žijí ve středověku.

    Papež František na jedné straně není žádný naiva; a on provádí naprosto cílenou personální politiku, tím že do sboru kardinálů povolává především zastánce svého reformního směru. Ale z těch samotných struktur "dole" - tedy těch které nakonec vytvářejí celý ten komplex katolické církve - může odstavit jenom zcela výjimečně tu a tam někoho, kdo sám zcela evidentně překročil všechny meze, porušil normy subordinace. Jinak tam zůstává všechno víceméně při starém.

    Ivan Štampach uvedl tu - pro nás velmi zajímavou - paralelu s aparátem komunistické strany, a s reformním úsilím Dubčeka.

    Ano, je skutečně možno plným právem říci, že nakonec onen "Systém" pohltil Dubčeka, i s jeho původně bezpochyby poctivými úmysly. (V tomto ohledu má papež František alespoň tu výhodu, že mu nehrozí "bratrská pomoc" invazních armád.)

    Ale zpět k tomu systému: ano, v tom reformním roce osmašedesátém došlo k mnoha personálním změnám; ale celý ten velký aparát komunistické strany nakonec zůstal nezměněný. A tento aparát je už ze své samotné podstaty konzervativní - on chce mít svůj klid, svá zaručená teplá místečka, hrozí se toho pouštět se do nějakých dobrodružství. Proto to bylo pro tento aparát nakonec v zásadě natolik snadné, smířit se i režimem instalovaným cizí, okupační mocností, a postavit se do jeho služeb.

    V jedné dokumentaci o nástupu fašismu v Německu byla vyřčena jedna klíčová věta: "Je podivuhodné, s jakou rychlostí a snadností se Hitlerovi po jeho nástupu k moci podařilo ovládnout a pro své cíle zapřáhnout celý státní aparát."

    Musíme si připomenout: i po ustanovení Hitlera říšským kancléřem Německo formálně i nadále zůstávalo demokracií. (I když po velmi krátké době s vyšachováním parlamentu, v důsledku zapálení Říšského sněmu.)

    Ale - demokratický právní řád nikdy nebyl nějak oficiálně zrušen, celý ten státní aparát by měl tedy vlastně fungovat podle standardních norem. Jenže: právě tento aparát velice rychle pochopil, odkud fouká nový vítr. A - podřídil se. A Hitlerovi - s jeho dalším a dalším oklešťováním právního státu - nekladl prakticky naprosto žádný odpor.

    Všeho všudy nám tu tedy plynou dvě ponaučení:

    - jednotlivec může změnit systém; ale jenom když má po ruce prostředky holého teroru. Jinak to dopadne pravidelně naopak; systém ovládne jednotlivce, i když je tento formálně vůdcem

    - aparát je vždy konzervativní. A kdo by chtěl opravdu natrvalo oživit a zhumanizovat tento svět - ten by napřed musel najít klíč k tomu tajemství, jak oživit a zhumanizovat zkostnatělé aparáty mocenských a ideologických struktur.
    PK
    December 20, 2018 v 14.54
    Osobně se domnívám,
    že to DR s prostorem pro nenávist Ivana Štampacha ke katolické církvi dost přehání.
    IH
    December 20, 2018 v 17.33
    Na okraj článku a diskuse
    Jsem ohledně existujících společenských poměrů hodně kritický, přece však nemohu nepovažovat za dobré, když jedinec v čele jakékoli organizované struktury (byť přirozeně konzervativní) nemůže dosáhnout jejího náhlého a kompletního přesměrování.

    V zde diskutovaném komentáři Ivana Štampacha osobně nenávist ke katolické církvi (ani k čemukoli jinému) opravdu necítím. Je pravda, že některé autorovy formulace (o bezvýznamnosti a okrajovosti zmíněné organizace) jsou upřílišněné a mohou vypadat až škodolibě. Na druhou stranu je právem každého člověka zahrnout do hodnocení čehokoli své osobní zkušenosti...

    Celkově bych řekl, že katolická církev, byť lecjak napadána, již nějakou dobu ukazuje demokracii a demokratům, že jejich vysoké mínění o sebeorganizaci a zdokonalování systému není, relativně, dvakrát na místě.
    Omlouvám se, ale není pro mě úplně nejednoduché nerozpoznat co nechtělo být neřečeno :-(
    MP
    December 20, 2018 v 22.12
    Inkvizitor Kolařík
    opět zakazuje jakoukoli kritiku katolické církve.

    Všechno, co je v článku uvedeno, je pravda.
    PK
    December 20, 2018 v 22.20
    Ale jděte, Plevo
    Vy jeden truhlíku.
    PK
    December 20, 2018 v 23.20
    Pane Horáku
    Spíš si myslím, že té nenávisti už je tady tolik, že se považuje za normální, takže už ji ani vy necítíte. A pan Štampach dobře ví, že tady jí může s klidem pustit uzdu, protože tady mezi levičáckými ultras bude mít vždycky dostatek vděčného publika, které mu vždycky ochotně zatleská.

    A věřte mi, že jsem se během mnoha jeho výpadů tady dlouho držel, než jsem se opět rozhodl zareagovat.

    Přečtěte si ještě jednou jenom poslední větu tohoto posledního Štampachova pamfletu. Opravdu nic necítíte? Pořád nic?

    P.S. Nedávno jste mě vyzýval k pozitivitě, což jsem uznal za dobrý podnět. Ale pamatujete se, jak se na mě kdysi obořil tuhle Pleva, když jsem se snažil být pozitivní, a přišel jsem s vyloženě nekonfliktním a pozitivním příspěvkem? To bylo více, než mohl snést.
    IH
    December 21, 2018 v 23.11
    Pane Kolaříku,
    ta poslední věta komentáře Ivana Štampacha dokládá jistý stereotyp, k němuž jsem se vyjádřil v prvním odstavci svého předchozího příspěvku: Papež František je (zajisté) člověk na svém místě (zvlášť, když mluví jako nejnověji), co je to však platné, co může (ve svém věku) změnit?, na církev jako takovou se kvůli němu rozhodně nepřestávejme dívat negativně, jde o problém (kouli na noze) moderního světa. Tento názor je podle mne legitimní, osobně však mám za aktuálnější problém četné aspekty právě onoho moderního světa (aniž bych si ovšem myslel, že řešením je nějaký návrat k světu předmodernímu).

    Domnívám se (jak jsem napsal v posledním odstavci svého prvního příspěvku), že katolická církev má rozhodně již několikátého papeže v časové řadě, kterého je na místě hodnotit spíše kladně, nebo velmi kladně. Jsem toho názoru, že rozhodně nejde jen o osobnosti papežů coby výjimku potvrzující pravidlo. Staré principy fungování církevní organizace prokazují určité své přednosti a životaschopnost a zdá se mi být správné a sympatické, když se brání jejich glajchšaltování.
    JN
    December 22, 2018 v 7.38
    Církev má průšvih.
    Nevím, jestli tomu dobře rozumím, kdyžtak mě opravte:

    Homosexuálně orientovaní kněží sexuálně zneužívali děti, církev má průšvih.

    Papež nechce, aby homosexuálně orientovaní lidé šli dělat kněze, církev má průšvih.

    MP
    December 22, 2018 v 10.6
    P. Nusharte,
    Děti mohou zneužívat i heterosexuálně orientovaní kněží (neděje se to ve větší míře jenom proto, že ministrantek je zatím málo).

    Ale hlavně: Podstata věci tkví přece hlavně v tom, že celá ona představa celibátu je pomýlená. Většina lidí potřebuje zkrátka sex! Pokud by kněžími měli být jen asexuálové, zhroutí se okamžitě farní správa (už i dnes katastrofálně personálně nedostatečně zajištěná).
    Čili jediné řešení je zrušit povinný celibát, a to jak pro heterosexuály, tak homosexuály. To ale právě církev nikdy neudělá. A vlastní stín nedokáže v tomto překročit ani papež František. Proto se bude církev stále točit dokola v bludném kruhu...
    + Další komentáře