Duben má pro irskou historii zvláštní význam. 24. dne tohoto měsíce roku 1916 vyhlásili irští republikáni nezávislost, a přestože bylo jejich „Velikonoční povstání“ během týdne krvavě potlačeno, započalo cestu k samostatnosti na Británii, jež vyvrcholila anglo-irskou dohodou z roku 1921 a vznikem Irského svobodného státu. Pro změnu 18. dubna roku 1948 se pak Irsko definitivně stalo republikou a zbývající formální pravomoci britského panovníka převzal irský prezident.

Přestože si taková důležitá historická výročí Irové samozřejmě připomínají, dnešní Irsko se jen málo podobá státnímu útvaru, který byl formován v oněch přelomových dubnových dnech. Zatímco tehdejší Irsko bylo hrdě nezávislé, ale mimořádně chudé, dnešní Irsko patří mezi nejbohatší státy v Evropě. Zatímco tehdejší Irsko opouštěly statisíce emigrantů, dnešní Irsko statisíce imigrantů přijímá. Zatímco tehdejší Irsko se pyšnilo svou katolickou konzervativností, dnešní Irsko schvaluje některé z nejprogresivnějších zákonů v Evropě.

Málokdo zosobňuje irskou změnu tak, jako jeho v současnosti nejmocnější politik. Devětatřicetiletý premiér (taoiseach) Leo Varadkar je zaprvé Ir jenom z půlky — jeho otec je totiž Ind. Zadruhé je otevřeně homosexuální orientace a s tím, že má partnera stejného pohlaví, se nijak netají. Naposledy se před měsícem společně objevili na tradičních oslavách Dne svatého Patrika v New Yorku.

Přestože ve světových médiích se loni po zvolení do čela nejsilnější vládní strany Varadkarova orientace stala oblíbeným tématem, v samotném Irsku ji řeší jen málokdo.

„Není to pro mě nijak zásadní věc a doufám, že ani pro nikoho jiného. Neměla by být,“ krčil Varadkar rameny v roce 2015, kdy ještě jako ministr zdravotnictví v rozhovoru pro rádio potvrdil, že je homosexuál. „Ano, jsem gay. Není to žádné tajemství.“

Spojení trůnu a oltáře

Při pohledu do nedávné historie je všednost, s níž dnešní premiér o své orientaci hovořil, až šokující. Irsko bývalo jednou z nejkatoličtějších zemí na světě a katolicismus nebyl pro Iry pouhé náboženství, byl klíčovou součástí jejich národní identity. Když irští nacionalisté požadovali samosprávu (home rule), protestanti se jim posmívali, že ve skutečnosti chtějí Rome rule — nadvládu Říma.

Po vzniku nezávislého státu se katolické církvi dostalo rozsáhlého vlivu na společnost. Ovládala školství, zdravotnictví a významně promlouvala i do politiky. Irská ústava z roku 1937 se v preambuli odvolávala na „Nejsvětější trojici“, obsahovala „zvláštní postavení“ katolické církve, přísně zakazovala rozvody nebo mluvila o úloze ženy v domácnosti. Ne náhodou byli dva z otců ústavy, Éamon de Valera a John Charles McQuaid, určujícími postavami irské politiky až do 70. let. První v roli čtyřnásobného premiéra a dvojnásobného prezidenta, druhý na postu dublinského arcibiskupa.

Některé věci se začaly měnit už v 60. letech. Katolické Irsko se pokoušelo o „třetí cestu“ mezi socialismem a kapitalismem, výsledky ekonomické politiky však byly tristní. Hospodářské reformy vedly mimo jiné k masivnímu přílivu žen na trh práce, což znamenalo nemalou ránu pro konzervativní pojetí rodiny, v němž měla žena sloužit především jako manželka a matka. Pozitivní úlohu ale sehrál i Druhý vatikánský koncil, který se pokoušel smířit katolicismus s modernitou a ostatními náboženstvími.

Když referendum z roku 1972 drtivou většinou více než osmdesáti procent hlasů odstranilo článek o „zvláštním postavení“ katolické církve z ústavy, katoličtí novináři s obavami věstili brzké povolení antikoncepce nebo uzákonění rozvodů. K takto „radikálním“ krokům nicméně došlo teprve v 90. letech; prvotřídní mobilizace katolických věřících naopak vedla k několika velkým prohrám liberálů — v referendu roku 1983 irští voliči nejprve přidali do ústavy článek fakticky znemožňující potraty i v případě ohrožení života matky, o tři roky později pak odmítli rozvody.

Hluboká krize

Významným faktorem pro uskutečnění rozsáhlejších společenských změn jistě bylo postupné otevření se země, která se stala součástí Evropské unie a začala přijímat zvyšující se množství imigrantů z různých kultur a náboženství. Avšak definitivní ránu starému pořádku zasadila hluboká krize nejvlivnější konzervativní instituce — katolické církve.

Skandály, o nichž se dlouho šuškalo, začaly vybublávat na povrch počátkem 90. let a brzy se staly jedním z hlavních témat veřejného diskursu. Vyšetřování odhalila masivní zneužívání v římskokatolických institucích, které katolická hierarchie systematicky a po desítky let kryla. Nešlo přitom „pouze“ o medializované sexuální zneužívání stovek chlapců a dětí, ale také o hrůzné životní podmínky v nápravných zařízeních, sirotčincích a internátech často připomínajících spíš pracovní tábory. Jak odhalila rozsáhlá zpráva vyšetřovací komise z roku 2009, desítky tisíc dětí byly vystaveny „dennímu teroru“ ve formě brutálních fyzických trestů, trpěly zimou a podvýživou.

Vlna skandálů otřásla církevní pokladnou — kompenzace obětem stály stovky milionů liber — a ještě víc církevním vlivem na společnost. Počet těch, kteří se hlásí ke katolicismu, se propadl z 88 % v roce 2002 na 78 % před dvěma lety, přičemž kostel pravidelně navštěvuje zhruba jedna třetina Irů a dramaticky poklesl počet studentů v kněžských seminářích. Zároveň prudce narůstá počet osob bez vyznání, který se jen mezi lety 2011 a 2016 téměř zdvojnásobil na půl milionu osob.

Na cestě změny

Dnešní katolická církev v Irsku zkrátka nemá žádnou legitimitu na to, aby promlouvala do otázek společenské morálky — a už vůbec ne do morálky sexuální. Dobře si to uvědomují i někteří její představitelé, oblíbený dublinský kněz Joe McDonald například publikoval knihu s názvem „Proč si irská katolická církev zaslouží zemřít“, kde ostře kritizuje celý nastavený systém zaměřený především na „kázání o pekelném ohni“.

„Fascinuje mě, jak dobrými jsme se stali v kázání strachu, přestože celé evangelium spočívá v radostné zvěsti o osvobozující lásce,“ stěžuje si otec McDonald.

Díky krizi církevní autority se zároveň o poznání svobodněji dýchá dlouho odstrčeným skupinám a politici si mohou dovolit být odvážnější. Nejedná se pouze o symbolické kroky, jako je deklarovaná homosexualita jednoho premiéra; Irsko se v posledních letech odhodlalo k odvážným legislativním krokům, od podstatného zjednodušení změny pohlaví, až po uzákonění sňatků homosexuálních párů. To bylo před dvěma lety posvěceno jasnou většinou v referendu; podpořilo je 62 % voličů a příznivci rovnosti manželství zvítězili ze 42 ze 43 volebních okrsků po celé zemi včetně venkovských oblastí.

A již za měsíc, 25. května, se Irové podle všeho odhodlají k dalšímu přelomovému kroku. Budou totiž hlasovat o zrušení zmíněného dodatku ústavy týkajícím se potratům, na což by mohlo navázat uvolnění přísných interrupčních zákonů v prvních dvanácti týdnech těhotenství. Podle průzkumů by proti takovému vývoji byla pouhá třetina Irů. Až do země v létě dorazí papež František, bude mít před sebou úplně jiné Irsko, než Jan Pavel II. při poslední návštěvě hlavy katolické církve v roce 1979.