Otřesné odhalení z Pensylvánie, kde v poválečném období kolem tří set kněží pohlavně zneužívalo až tisíc dětí, činí toto téma znovu aktuální. Celá veřejná debata na toto téma začala vlastně nedávno, když roku 1995 několik mužů obvinilo tehdejšího vídeňského arcibiskupa, kardinála Hermanna Groëra, že je v sedmdesátých letech jako žáky zneužíval.

Živě si vzpomínám, jak se v reakci na to opakovalo, že jde o pomluvy církve. Nakonec se však na žádost tehdejšího papeže Jana Pavla II. vzdal Groër všech církevních funkcí a musel se odebrat do benediktinského kláštera (byl členem tohoto řádu), kde dožil jako prostý mnich.

I když se tehdy nakonec uznalo, že k útokům na mladistvé skutečně docházelo, ještě nějakou dobu se mluvilo o výjimečném osobním selhání. Další kauzy, v posledních dnech ta pensylvánská, ukazují, že jde o systémové selhání. Poctivé vyšetření případů sexuálního predátorství kněží je podmíněno především odvážnou ochotou postižených podrobně a přesvědčivě popsat, k čemu docházelo. A pak druhá podmínka: ochota církevních činitelů hájit postižené a uznat selhání.

Čím to je, že v České republice, která je rozlohou i počtem obyvatel a přibližně i zastoupením římských katolíků podobná Pensylvánii, doposud nebyl veřejně probírán žádný případ? Jaká atmosféra panuje v lokální církvi, která to neřeší? Proběhly nanejvýš nějaké interní kroky. Jeden z kněží dominikánského řádu byl vyšetřován církevní komisí ohledně těchto deliktů, avšak zemřel roku 2007 týden před tím, než měla komise vynést svůj nález a své doporučení jeho představeným.

Postiženým se nedostalo spravedlivého zadostiučinění ani pomoci, ačkoli doposud mají z těchto útoků psychické potíže. Současní církevní činitelé včetně tehdejšího dominikánského provinciála Dominika Duky neberou nabízená svědectví vážně. Přitom je otázka, nakolik je alespoň jakési vyšetřování této jedné kauzy jen špičkou ledovce tvořeného ututlanými případy.

Dopis Božímu lidu

Až současný papež se v dopisu Božímu lidu, jak atypicky nazval svůj dokument publikovaný 20. srpna, omlouvá za církev. Výslovně píše: Jako církevní společenství s hanbou a kajícností připouštíme, že jsme nedokázali stát tam, kde jsme měli stát, že jsme včas nerozpoznali rozsah a závažnost škod, zaviněných v mnoha životech. Zanedbávali jsme a opustili maličké. František i v jiných případech uznal vinu církve jako společenství. Předchozí „omluvy“ vždy mluvily o jednotlivcích, kteří se snad v minulosti dopustili něčeho nežádoucího.

↗

Papežova poctivost si zaslouží obdiv a respekt. Foto FB Pope Francis

Odborníci nespatřují hlavní příčinu pohlavního zneužívání dětí jen v atypických či menšinových pohlavních preferencích. Upozorňují na nezdravé pojetí sexuality v římské církvi. Jeho součástí je i celibát vyžadovaný pro světské (a případně biskupské) svěcení, jako by manželství bylo pro služebníka církve něčím nedůstojným. Je-li závazek celibátu přijat bez náležité spirituální transformace sexuality, a k té kněžské semináře nestačí, způsobí někdy (a možná dost často) přetlak touhy katastrofu. Tužba původně směřující k láskyplnému, zralému životnímu partnerství se zvrátí v útok sexuálního dravce na nevinné.

Méně se připomíná, ale také je známo, že příčinou je autoritativní model řízení církve. Kněží a biskupové se nezodpovídají členstvu církve. Jsou to postavy obestřené nimbem posvátnosti. Jakákoli jejich kritika je často pokládána za hřích. Když se na spíše heterosexuálně zaměřeného chlapce obrátí s návrhy dospělý muž, dokáže to obvykle odmítnout. Když činí návrhy kněz, těžko se vzdoruje. Mám k dispozici svědectví o zdejším (už zesnulém) knězi, který přiměl chlapce onanovat ve zpovědnici. Odůvodňoval to rafinovaně nábožensky.

Ve hře je klerikalismus

Papež František jako první od roku 1995, kdy se o problému mluví veřejně, jasně říká, že ve hře je klerikalismus. V dopisu říká: To se zřetelně projevuje v anomálním pojímání církevní autority, kterým je klerikalismus, běžném v četných komunitách, v nichž došlo ke zneužívání pohlaví, moci a svědomí. Klerikalismus je postoj, který „nejenom zneplatňuje osobnost křesťanů, nýbrž také tíhne k podceňování a umenšování křestní milosti, kterou Duch svatý vložil do srdcí našeho lidu“. Papežova poctivost si zaslouží obdiv a respekt. I v jeho vysoké pozici to vyžaduje odvahu.

Klerikalismus se obvykle zmiňuje v politické souvislosti. Míní se tím, zhruba řečeno, politické prosazování církevních zájmů. Klerikální režimy přisuzují některé z církví, respektive jejímu kléru, privilegované postavení ve státě. V tomto významu papež slova „klerikalismus“ zjevně neužívá.

V dopisu Božímu lidu jde o klerikalismus uvnitř církve. Je to pojetí zvláštní třídy v církvi, církevních úředníků, kteří jsou vlastně ve skutečnosti církví, zatímco „věřící“, církevní laici, k církvi náleží jen okrajově a jen prostřednictvím kléru.

Novější teologická reflexe ukazuje jako smysluplné mluvit o církvi jako o Božím lidu. Spravování záležitostí, formulování myšlenek víry a předsedání bohoslužbě je službou, nikoli vládou, nikoli výkonem moci.

Je překvapující, že kritika klerikalismu přichází od reprezentanta veškerého kléru, od papeže, jehož moc v církvi Kodex kanonického práva (CIC 331) definuje jako nejvyšší, plnou, bezprostřední, obecnou a řádnou. Katechismus katolické církve ve stejné souvislosti dokonce mluví o moci nad církví. Proti papežovu rozhodnutí není odvolání. Definuje-li věrouku, je neomylný. Míní František toto, když píše o anomálním pojetí moci?

Slova dopisu jsou pravdivá a odvážná. Chápu však ty, kdo vyslovují v současných debatách obavu (nebo naději) některých, že, naplní-li se, co papež vyslovuje, nepůjde už o tu stejnou církev.