Otřesné odhalení z Pensylvánie, kde v poválečném období kolem tří set kněží pohlavně zneužívalo až tisíc dětí, činí toto téma znovu aktuální. Celá veřejná debata na toto téma začala vlastně nedávno, když roku 1995 několik mužů obvinilo tehdejšího vídeňského arcibiskupa, kardinála Hermanna Groëra, že je v sedmdesátých letech jako žáky zneužíval.

Živě si vzpomínám, jak se v reakci na to opakovalo, že jde o pomluvy církve. Nakonec se však na žádost tehdejšího papeže Jana Pavla II. vzdal Groër všech církevních funkcí a musel se odebrat do benediktinského kláštera (byl členem tohoto řádu), kde dožil jako prostý mnich.

I když se tehdy nakonec uznalo, že k útokům na mladistvé skutečně docházelo, ještě nějakou dobu se mluvilo o výjimečném osobním selhání. Další kauzy, v posledních dnech ta pensylvánská, ukazují, že jde o systémové selhání. Poctivé vyšetření případů sexuálního predátorství kněží je podmíněno především odvážnou ochotou postižených podrobně a přesvědčivě popsat, k čemu docházelo. A pak druhá podmínka: ochota církevních činitelů hájit postižené a uznat selhání.

Čím to je, že v České republice, která je rozlohou i počtem obyvatel a přibližně i zastoupením římských katolíků podobná Pensylvánii, doposud nebyl veřejně probírán žádný případ? Jaká atmosféra panuje v lokální církvi, která to neřeší? Proběhly nanejvýš nějaké interní kroky. Jeden z kněží dominikánského řádu byl vyšetřován církevní komisí ohledně těchto deliktů, avšak zemřel roku 2007 týden před tím, než měla komise vynést svůj nález a své doporučení jeho představeným.

Postiženým se nedostalo spravedlivého zadostiučinění ani pomoci, ačkoli doposud mají z těchto útoků psychické potíže. Současní církevní činitelé včetně tehdejšího dominikánského provinciála Dominika Duky neberou nabízená svědectví vážně. Přitom je otázka, nakolik je alespoň jakési vyšetřování této jedné kauzy jen špičkou ledovce tvořeného ututlanými případy.