Člověk nesmí nikdy ztratit naději
Tomáš HalíkV druhém dílu letního seriálu Deníku Referendum se svěřuje Tomáš Halík se svými dvěma dřívějšími omyly v pohledu na společnost a katolickou církev.
Mé dva největší omyly se týkají mého pohledu na společnost, s níž jsem osudově spojil svůj život, a na katolickou církev. Od dětství jsem se zajímal o historii, zvláště českou, na počátku puberty jsem vlivem Jiráska a množství historických románů, filmové Husitské trilogie Otakara Vávry a protikatolických textů z první republiky i padesátých let byl zapálený národovecký husita, vášnivě nenávidějící katolickou církev a zejména jezuity, „českých knížek nepřátele líté“.
Nevadilo mi, že jsem žádného věřícího katolíka osobně neznal, a ty emoce nebyly kryty žádnou solidní vědomostí ani osobní zkušeností. Bylo to echo toho, „co se říkalo“.
Někdy v sedmnácti letech, kdy jsem se začal hlouběji zajímat o filosofii a náboženství a začala mne přitahovat katolická kultura, zejména hudba a architektura, mne šokovala studie o takzvaném jezuitském státě na území dnešního Paraquaye v 17. století. Šlo o jeden z nejodvážnějších a nejpozoruhodnějších sociálních experimentů v dějinách lidstva, který skončil krvavým zásahem kolonizátorů, proti nimž jezuité bránili Indiány a zaplatili za to smrtí či dlouholetým žalářováním — a přispělo to k zákazu jezuitského řádu papežem Klementem v roce 1773. (Mnohem později tuto potlačovanou historii zpopularizoval film Mission.)
Ale do naší katolické církve jsem nikdy žádnou naději nevkládala. Asi protože rodiče z ní kdysi vystoupili.
Víra v nárůst humanitních ideálů u humanitně orientovaných laické víry se neopírá o představu konce, ale důsledné úsilí odhalování doposud skrytých a neuchopitelných zdrojů psychiky lidské krutosti.
Jde o postoj na hony vzdálený noblesnímu katolictví a akceptovaný pouze menšinou religiózně smýšlejících.
.....bych k pojetí pojmu svědomí dodal.
Nebyl si totiž vůbec schopen uvědomit, že se tím de facto octitne v jedné řadě s těmi strašidly, která nazývají Hitlera gentlemanem.
Dnešní doba opět prověřuje charaktery - je třeba se bez vytáček postavit na stranu pravdy. A tak opět, jako kdysi, se musíme jasně rozhodnout: "Nacionální socialismus, nebo bolševický chaos? (Erteple, nebo brambory?)"
Jen mi není jasné, co tím chcete dosáhnout.
Přínosná debata k Halíkovu článku, o katolicismu takovém či makovém, o Čapkovi či Peroutkovi nebo o křižovatkách dnešních postojů vaším cílem zřejmě není.
Zklamání z katolicismu dukkovského a badalovského, z pokusů o obnovu druhorepublikového katolického fašismu silných v dominikánském prostředí přišly s větší intenzitou a snad o něco dříve.
Část mé dráhy pak byla jiná, i když jsem někde v koutku duše pořád připouštěl návrat. Pocit ohrožení života před rokem a půl to ve mně znovu probudil. Pak přišel požadavek, abych sám sobě veřejně naplival do obličeje. Podařilo se mi povznést se nad morální paniku a uchovat si čest.
Přes tento rozdíl v aktuální situaci se cítím být s Tebou na stejné lodi.
"Církev by neměla být ostrovem, kde se lze zachránit před světem, odsouzeným k zahynutí, nýbrž příkladem, že existuji i mezilidské vztahy utvářené na něčem jiném než na moci a na majetku".
Pak jsou tu ti, co cítí, že Halíkovy projevy míří do zcela jiného prostoru, než ve kterém se odehrávají jejich boje o politickou převahu a o moc. V prostoru, jim dobře srozumitelném, se neustále identifikují potenciální spojenci a odpůrci, ale Halík tyhle hry nehraje a to je znervózňuje. Nevědí, co od něho a jeho vlivu mohou čekat, proto se proti němu preventivně vymezují.
Obě množiny mají jistě průnik s množinou těch, co "chodí do kostela", ale kvantitativně si to netroufám odhadovat
A stejně tak hrubci budou mít zcela stejný poměr vůči každému, kdo vystupuje kultivovaně a slušně.
Ovšem je nutno mít na paměti i to, že přinejmenším v minulosti (nevím jak dnes) se Halík často vyjadřoval jakýmsi poněkud nadneseným, nemálo uměle působícím způsobem; jako by ho jeho teologické vědění a poznání automaticky pozdvihovalo do nějakých vyšších sfér. To pak není možno se divit, že se tím mnozí cítí být nemálo iritováni.
Všímám si ale, že třeba papež František má asi také nějaké nepřátele (nejen u nás), čas od času káže proti mafiánům, kteří také rádi chodí do kostela. Nicméně těch bude patrně velmi málo a je to asi takové italské specifikum.
Tomáš Halík si několikrát na svou kritiku poněkud zadělal sám, ale v zásadě neměl na vybranou. Oponenty a nenávistníky, většinou pod úroveň, ztratit nemohl, tak jako neměl jak a proč se jim zalíbit.
Tenkrát jsem si říkal, že by byl skvělým prezidentem po Havlovi a zároveň mi bylo jasné, že jím nikdy být nemůže, protože katolický kněz prezidentem - to by většina lidí prostě "nedala" a parlament (v době parlamentní volby prezidenta) jim v tom rád vyjde vstříc.
Vzpomínám na ten okamžik, když byl pak zvolen Václav Klaus. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že k tomu dojde. Někteří kolegové v práci propukli v jásot, já to považoval za katastrofu. Ale co... těch pět let se dá nějak přetrpět. Nebylo jich pět, ale deset, korunovaných chilským perem a proslulou amnestií. "Tohle už nikdy!" říkal jsem si a věřil, že přímá volba tomu zabrání. Těm aktivistům:-) jsem to podepsal a Miloš Zeman pak údajně zaměnil podpisy na petici za přímou volbu prezidenta za podpisy na podporu jeho kandidatury. Ale co... těch pět let se dá nějak přetrpět a když dokázal tak geniálně využít morálního zápalu podporovatelů pankáče Karla ve svůj prospěch, nemůže to být hloupý člověk, utěšoval jsem se po jeho zvolení. Příště už to nedá. Opět jsem se mýlil!
Když si dnes představím svého někdejšího favorita, jehož knihy jsem s úctou čítával, v roli prezidenta, mám v sobě podivný pocit. Začalo to už dávno - dávno před tou uprchlickou krizí... Už nechci dalšího "Klause", dosť bolo Klausov!
Asi i tak by ho někteří třeba zrovna "nemuseli"; ale byl by všemi přinejmenším respektován.
Ale těch "lidí dobré vůle" je prostě příliš málo; a ti ostatní budou vždy štěkat na ty, kdo budou nastavovat zrcadlo jejich vlastní špatnosti.