Musím napsat, že Jezuitský stát v Paraguayi mě také (pozitivně) překvapil, když jsem se o něm asi před deseti lety dověděla. Předtím jsem také znala jen to špatné. Příjemně mě překvapil i jezuita - papež František.
Ale do naší katolické církve jsem nikdy žádnou naději nevkládala. Asi protože rodiče z ní kdysi vystoupili.

která již neoživne a nebude nás opět zásobovat ............
Víra v nárůst humanitních ideálů u humanitně orientovaných laické víry se neopírá o představu konce, ale důsledné úsilí odhalování doposud skrytých a neuchopitelných zdrojů psychiky lidské krutosti.
Jde o postoj na hony vzdálený noblesnímu katolictví a akceptovaný pouze menšinou religiózně smýšlejících.
.....bych k pojetí pojmu svědomí dodal.

Při pátrání po ztraceném gentlemanovi se v dávné Přítomnosti objevila čerstvá stopa, ze které jasně vyplývá, že Čapek dělníky nenáviděl a dokonce se tento svůj nehumánní postoj snažil ospravedlnit v eseji s příznačným názvem "Proč nejsem komunistou". Prostý Čapek tak jistě činil z dobré vůle, myslel si, že tím brání údajně napadanou demokracii. Na jeho svědomí - jak radil už svatý Pavel - bychom ale přesto měli mít ohled.
Nebyl si totiž vůbec schopen uvědomit, že se tím de facto octitne v jedné řadě s těmi strašidly, která nazývají Hitlera gentlemanem.

Dnešní doba opět prověřuje charaktery - je třeba se bez vytáček postavit na stranu pravdy. A tak opět, jako kdysi, se musíme jasně rozhodnout: "Nacionální socialismus, nebo bolševický chaos? (Erteple, nebo brambory?)"

Provokovat umíte perfektně, pane Nusharte.
Jen mi není jasné, co tím chcete dosáhnout.
Přínosná debata k Halíkovu článku, o katolicismu takovém či makovém, o Čapkovi či Peroutkovi nebo o křižovatkách dnešních postojů vaším cílem zřejmě není.

Pokud to tady, Tomáši, čteš, chci s respektem uznat, že naše cesty byly až překvapivě podobné. Četba Chestertona, rozhovory s Reinsbergem, Postavy bývalých vězňů svědomí, např. Václav Dvořák.

Zklamání z katolicismu dukkovského a badalovského, z pokusů o obnovu druhorepublikového katolického fašismu silných v dominikánském prostředí přišly s větší intenzitou a snad o něco dříve.

Část mé dráhy pak byla jiná, i když jsem někde v koutku duše pořád připouštěl návrat. Pocit ohrožení života před rokem a půl to ve mně znovu probudil. Pak přišel požadavek, abych sám sobě veřejně naplival do obličeje. Podařilo se mi povznést se nad morální paniku a uchovat si čest.

Přes tento rozdíl v aktuální situaci se cítím být s Tebou na stejné lodi.

Frljić je v tom mým (nedostižným) vzorem.

je, že občas odvozuje lidskou hodnotu od inteligence, čímž se stává umělou.

Včera jsem našla krásnou myšlenku o církvi:
"Církev by neměla být ostrovem, kde se lze zachránit před světem, odsouzeným k zahynutí, nýbrž příkladem, že existuji i mezilidské vztahy utvářené na něčem jiném než na moci a na majetku".

Přemýšlím taky, pane Kolaříku, kde se bere nenávist k Halíkovi. Získala jsem dojem, že jedna skupina nenávistníků se domnívá, že když se Halík nesnaží mluvit jejich jazykem a nepředchází si je, protože jeho projevy a texty kladou na příjemce jisté nároky, je v tom pohrdání a elitářství.
Pak jsou tu ti, co cítí, že Halíkovy projevy míří do zcela jiného prostoru, než ve kterém se odehrávají jejich boje o politickou převahu a o moc. V prostoru, jim dobře srozumitelném, se neustále identifikují potenciální spojenci a odpůrci, ale Halík tyhle hry nehraje a to je znervózňuje. Nevědí, co od něho a jeho vlivu mohou čekat, proto se proti němu preventivně vymezují.
Obě množiny mají jistě průnik s množinou těch, co "chodí do kostela", ale kvantitativně si to netroufám odhadovat

Já jsem vlastně předtím, než jsem začala číst Referendum, což je asi tak osm let, ani netušila, že je katolická církev tak vnitřně rozdělená.

Primitivové vždycky budou pociťovat apriorní nedůvěru (posléze přecházející ve vyloženou nenávist) vůči každému, kdo je inteligentnější než oni.

A stejně tak hrubci budou mít zcela stejný poměr vůči každému, kdo vystupuje kultivovaně a slušně.

Ovšem je nutno mít na paměti i to, že přinejmenším v minulosti (nevím jak dnes) se Halík často vyjadřoval jakýmsi poněkud nadneseným, nemálo uměle působícím způsobem; jako by ho jeho teologické vědění a poznání automaticky pozdvihovalo do nějakých vyšších sfér. To pak není možno se divit, že se tím mnozí cítí být nemálo iritováni.

já si taky myslím, že to v jiných zemích bude s církví asi lepší než u nás. Všimla jsem si zatím, že církev - církve například ve Švýcarsku, v Německu jsou vůči ostatní společnosti otevřenější než ta naše. Možná i jinde v Evropě či ve světě tomu tak je.
Všímám si ale, že třeba papež František má asi také nějaké nepřátele (nejen u nás), čas od času káže proti mafiánům, kteří také rádi chodí do kostela. Nicméně těch bude patrně velmi málo a je to asi takové italské specifikum.

Tomáš Halík si znepřátelil stoupence Klause, voliče Zemana, lidi, kteří dříve, či později zcela zavrhli Havla, o komunistech a národovcích ani nemluvě. Když přidáme militantní ateisty a nepřátele náboženství, spirituality a intelektuálů, jakož i rigidní katolíky a lidi vzývající předmoderní pořádky a vládu tvrdé ruky, dojdeme k celkem nejširší možné koalici, jaká vůbec může jednoho člověka nesnášet.

Tomáš Halík si několikrát na svou kritiku poněkud zadělal sám, ale v zásadě neměl na vybranou. Oponenty a nenávistníky, většinou pod úroveň, ztratit nemohl, tak jako neměl jak a proč se jim zalíbit.

Vzpomínám na rozhovory Tomáše Halíka s Václavem Bělohradským.

Tenkrát jsem si říkal, že by byl skvělým prezidentem po Havlovi a zároveň mi bylo jasné, že jím nikdy být nemůže, protože katolický kněz prezidentem - to by většina lidí prostě "nedala" a parlament (v době parlamentní volby prezidenta) jim v tom rád vyjde vstříc.

Vzpomínám na ten okamžik, když byl pak zvolen Václav Klaus. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že k tomu dojde. Někteří kolegové v práci propukli v jásot, já to považoval za katastrofu. Ale co... těch pět let se dá nějak přetrpět. Nebylo jich pět, ale deset, korunovaných chilským perem a proslulou amnestií. "Tohle už nikdy!" říkal jsem si a věřil, že přímá volba tomu zabrání. Těm aktivistům:-) jsem to podepsal a Miloš Zeman pak údajně zaměnil podpisy na petici za přímou volbu prezidenta za podpisy na podporu jeho kandidatury. Ale co... těch pět let se dá nějak přetrpět a když dokázal tak geniálně využít morálního zápalu podporovatelů pankáče Karla ve svůj prospěch, nemůže to být hloupý člověk, utěšoval jsem se po jeho zvolení. Příště už to nedá. Opět jsem se mýlil!

Když si dnes představím svého někdejšího favorita, jehož knihy jsem s úctou čítával, v roli prezidenta, mám v sobě podivný pocit. Začalo to už dávno - dávno před tou uprchlickou krizí... Už nechci dalšího "Klause", dosť bolo Klausov!

Halík by mohl být dobrým prezidentem v "Božím království" - tedy ve státě lidí dobré vůle.

Asi i tak by ho někteří třeba zrovna "nemuseli"; ale byl by všemi přinejmenším respektován.

Ale těch "lidí dobré vůle" je prostě příliš málo; a ti ostatní budou vždy štěkat na ty, kdo budou nastavovat zrcadlo jejich vlastní špatnosti.