Člověk nesmí nikdy ztratit naději

Tomáš Halík

V druhém dílu letního seriálu Deníku Referendum se svěřuje Tomáš Halík se svými dvěma dřívějšími omyly v pohledu na společnost a katolickou církev.

Mé dva největší omyly se týkají mého pohledu na společnost, s níž jsem osudově spojil svůj život, a na katolickou církev. Od dětství jsem se zajímal o historii, zvláště českou, na počátku puberty jsem vlivem Jiráska a množství historických románů, filmové Husitské trilogie Otakara Vávry a protikatolických textů z první republiky i padesátých let byl zapálený národovecký husita, vášnivě nenávidějící katolickou církev a zejména jezuity, „českých knížek nepřátele líté“.

Nevadilo mi, že jsem žádného věřícího katolíka osobně neznal, a ty emoce nebyly kryty žádnou solidní vědomostí ani osobní zkušeností. Bylo to echo toho, „co se říkalo“.

Někdy v sedmnácti letech, kdy jsem se začal hlouběji zajímat o filosofii a náboženství a začala mne přitahovat katolická kultura, zejména hudba a architektura, mne šokovala studie o takzvaném jezuitském státě na území dnešního Paraquaye v 17. století. Šlo o jeden z nejodvážnějších a nejpozoruhodnějších sociálních experimentů v dějinách lidstva, který skončil krvavým zásahem kolonizátorů, proti nimž jezuité bránili Indiány a zaplatili za to smrtí či dlouholetým žalářováním — a přispělo to k zákazu jezuitského řádu papežem Klementem v roce 1773. (Mnohem později tuto potlačovanou historii zpopularizoval film Mission.)

Začal jsem hledat skutečné dokumenty o dějinách jezuitů a dozvídal jsem se postupně o úžasném vkladu tohoto řádu do dějin kultury, zejména vědy, vzdělání, umění a práva, včetně přirozených lidských práv pohanských domorodců. Pak jsem díky Chestertonovi a Grahamu Greenovi objevil anglický katolicismus.

Ekumenicky otevřené a duchovně i intelektuálně hluboké katolictví, o němž mluvil a které celoživotně reprezentoval Josef Zvěřina, zůstalo v českém prostředí výjimkou. Foto Moderní dějiny

Lidskou tváří českého katolictví se pro mne stal laskavě moudrý a chestertonovsky veselý legendární týnský farář Jiří Reinsberg. A v předvečer roku 1968 jsem se seznámil s množstvím vynikajících českých katolických kněží, kteří se nedávno vrátili po mnohaletých trestech ze stalinských věznic a koncentráků; nikdy jsem nepoznal tak odvážné, moudré a lidsky zralé lidi. Poznal jsem, že mé někdejší antikatolické stereotypy, s nimiž se dodnes setkávám u nás na každém kroku, byl jeden veliký omyl.

Pod vlivem opravdu velkých kněžských osobností, jako byli Zvěřina, Mádr, Mandl a mnozí další, jsem našel cestu k podzemní církvi, riskantnímu působení tajně vysvěceného kněze v nejužším okruhu kardinála Tomáška. Byl jsem přesvědčen, že katolická církev sehraje klíčovou roli při morální obnově české společnosti v přechodu od policejního režimu v demokracii.

To byl můj druhý omyl. Ono „noblesní katolictví“, ekumenicky otevřené a duchovně i intelektuálně hluboké, o němž mluvil a které celoživotně reprezentoval Josef Zvěřina, zůstalo v českém katolickém prostředí výjimkou. To, co dnes reprezentuje kardinál Duka ve vztahu k moci i ve vztahu k uprchlíkům, jsem opravdu nečekal. Dnes je mi zejména papež František zdrojem naděje, že tento můj druhý omyl, týkající se mé představy o církvi, není zcela fatální.

Podobně jsem se mýlil, když jsem byl v polistopadové euforii přesvědčen, že všechna strašidla kalné doby „normalizace“ se už nikdy nevrátí, že tu postupně vznikne vyspělá evropská demokratická politická a právní kultura, navazující na to nejlepší z první republiky.

Nedovedl jsem si představit, koho může vynést do čela státu přímá volba prezidenta, ani to, že povládne velkokapitalistický oligarcha s estébáckou minulostí, opřený o podporu komunistů, výborně si notujících s krajní pravicí, a že katolický fašismus z doby druhé republiky opět oživne a bude mne zásobovat anonymy, identickými — až do stejných gramatických hrubek a vulgarit — s těmi, které dostával po Mnichovu Karel Čapek.

Přesto jsem od nejranějšího mládí až po dnešek pevně přesvědčen, že člověk nikdy nesmí ztratit víru a naději a že se nikdy nesmí řídit ničím jiným než vlastním svědomím — ano, i v téhle podivné době Trumpů, Zemanů, Ovčáčků, Okamurů a Orbánů věřím a doufám, jakkoliv se to zdá pošetilé, že v tomhle jsem se nemýlil a nemýlím. „A na tom“ , jak říkával mistr Jan, můj dětský hrdina, „chci vesele umříti“.

    Diskuse
    August 2, 2018 v 9.54
    Musím napsat, že Jezuitský stát v Paraguayi mě také (pozitivně) překvapil, když jsem se o něm asi před deseti lety dověděla. Předtím jsem také znala jen to špatné. Příjemně mě překvapil i jezuita - papež František.
    Ale do naší katolické církve jsem nikdy žádnou naději nevkládala. Asi protože rodiče z ní kdysi vystoupili.
    PM
    August 2, 2018 v 17.27
    Představa konce výskytu znetvořenosti lidské povahy,
    která již neoživne a nebude nás opět zásobovat ............
    Víra v nárůst humanitních ideálů u humanitně orientovaných laické víry se neopírá o představu konce, ale důsledné úsilí odhalování doposud skrytých a neuchopitelných zdrojů psychiky lidské krutosti.
    Jde o postoj na hony vzdálený noblesnímu katolictví a akceptovaný pouze menšinou religiózně smýšlejících.
    .....bych k pojetí pojmu svědomí dodal.
    JN
    August 2, 2018 v 19.51
    Katolický fašismus je nebezpečný v tom, že dokáže připravit o rozum i čapkovského humanistu.
    Při pátrání po ztraceném gentlemanovi se v dávné Přítomnosti objevila čerstvá stopa, ze které jasně vyplývá, že Čapek dělníky nenáviděl a dokonce se tento svůj nehumánní postoj snažil ospravedlnit v eseji s příznačným názvem "Proč nejsem komunistou". Prostý Čapek tak jistě činil z dobré vůle, myslel si, že tím brání údajně napadanou demokracii. Na jeho svědomí - jak radil už svatý Pavel - bychom ale přesto měli mít ohled.
    Nebyl si totiž vůbec schopen uvědomit, že se tím de facto octitne v jedné řadě s těmi strašidly, která nazývají Hitlera gentlemanem.

    Dnešní doba opět prověřuje charaktery - je třeba se bez vytáček postavit na stranu pravdy. A tak opět, jako kdysi, se musíme jasně rozhodnout: "Nacionální socialismus, nebo bolševický chaos? (Erteple, nebo brambory?)"

    Provokovat umíte perfektně, pane Nusharte.
    Jen mi není jasné, co tím chcete dosáhnout.
    Přínosná debata k Halíkovu článku, o katolicismu takovém či makovém, o Čapkovi či Peroutkovi nebo o křižovatkách dnešních postojů vaším cílem zřejmě není.
    August 3, 2018 v 19.01
    Podobné osudy
    Pokud to tady, Tomáši, čteš, chci s respektem uznat, že naše cesty byly až překvapivě podobné. Četba Chestertona, rozhovory s Reinsbergem, Postavy bývalých vězňů svědomí, např. Václav Dvořák.

    Zklamání z katolicismu dukkovského a badalovského, z pokusů o obnovu druhorepublikového katolického fašismu silných v dominikánském prostředí přišly s větší intenzitou a snad o něco dříve.

    Část mé dráhy pak byla jiná, i když jsem někde v koutku duše pořád připouštěl návrat. Pocit ohrožení života před rokem a půl to ve mně znovu probudil. Pak přišel požadavek, abych sám sobě veřejně naplival do obličeje. Podařilo se mi povznést se nad morální paniku a uchovat si čest.

    Přes tento rozdíl v aktuální situaci se cítím být s Tebou na stejné lodi.
    JN
    August 3, 2018 v 21.41
    Děkuji, paní Zemanová,
    Frljić je v tom mým (nedostižným) vzorem.
    JN
    August 4, 2018 v 0.02
    Problém inteligence
    je, že občas odvozuje lidskou hodnotu od inteligence, čímž se stává umělou.
    PK
    August 4, 2018 v 6.56
    Skvělé
    První dvě místa obou žebříčků na Deníku Referendum - nejčtenějších a nejdiskutovanějších článků - momentálně obsadily dva články Tomáše Halíka.
    To je skvělé, jen tak dál.

    Dodám jenom, že k tématu tohoto článku napsal autor už před několika lety celou knihu : "Stromu zbývá naděje". Velmi doporučuji.
    August 4, 2018 v 15.39
    Včera jsem našla krásnou myšlenku o církvi:
    "Církev by neměla být ostrovem, kde se lze zachránit před světem, odsouzeným k zahynutí, nýbrž příkladem, že existuji i mezilidské vztahy utvářené na něčem jiném než na moci a na majetku".
    PK
    August 4, 2018 v 18.30
    To je pěkná myšlenka, paní Hájková. Ovšem realita je taková, že nejvíce zavilé nenávisti proti Mons. Halíkovi je u lidí, kteří ... inu, kteří chodí do kostela. Nevím, jak bych je jinak nazval.

    Nemohu je dokonce ani nazvat tak, že "se hlásí k církvi". Oni se k ní totiž většinou ani nehlásí. Při sčítání lidu nechávají kolonku Vyznání prázdnou, protože prý "státu do toho nic není".

    Na druhé straně je pravda, že ta nenávist proti Halíkoví není z důvodu jeho moci nebo majetku. Nemá totiž ani jedno, ani druhé.

    Narazil jsem na to zase teď zrovna na facebooku, a je mi z toho dost blivno.
    Přemýšlím taky, pane Kolaříku, kde se bere nenávist k Halíkovi. Získala jsem dojem, že jedna skupina nenávistníků se domnívá, že když se Halík nesnaží mluvit jejich jazykem a nepředchází si je, protože jeho projevy a texty kladou na příjemce jisté nároky, je v tom pohrdání a elitářství.
    Pak jsou tu ti, co cítí, že Halíkovy projevy míří do zcela jiného prostoru, než ve kterém se odehrávají jejich boje o politickou převahu a o moc. V prostoru, jim dobře srozumitelném, se neustále identifikují potenciální spojenci a odpůrci, ale Halík tyhle hry nehraje a to je znervózňuje. Nevědí, co od něho a jeho vlivu mohou čekat, proto se proti němu preventivně vymezují.
    Obě množiny mají jistě průnik s množinou těch, co "chodí do kostela", ale kvantitativně si to netroufám odhadovat
    August 4, 2018 v 22.20
    Já jsem vlastně předtím, než jsem začala číst Referendum, což je asi tak osm let, ani netušila, že je katolická církev tak vnitřně rozdělená.
    JP
    August 5, 2018 v 11.36
    Kořeny nenávisti
    Primitivové vždycky budou pociťovat apriorní nedůvěru (posléze přecházející ve vyloženou nenávist) vůči každému, kdo je inteligentnější než oni.

    A stejně tak hrubci budou mít zcela stejný poměr vůči každému, kdo vystupuje kultivovaně a slušně.

    Ovšem je nutno mít na paměti i to, že přinejmenším v minulosti (nevím jak dnes) se Halík často vyjadřoval jakýmsi poněkud nadneseným, nemálo uměle působícím způsobem; jako by ho jeho teologické vědění a poznání automaticky pozdvihovalo do nějakých vyšších sfér. To pak není možno se divit, že se tím mnozí cítí být nemálo iritováni.
    PK
    August 5, 2018 v 11.44
    Paní Zemanová
    Ano, to je dost přesné. Co se týče toho "elitářství", je ovšem zajímavé, že podobně zaměření kněží třeba v Německu takové problémy nemají.
    Mám na mysli třeba prof. Eugena Bisera, který ovšem už před několika lety zemřel, ale kterého jsem naštěstí měl možnost ještě zažít ve stejné roli, jakou má prof. Halík v Praze: faráře univerzitní studentské obce v Mnichově, a rovněž výraznou a významnou postavu nejméně v celoněmeckém kontextu. Jeho kázání ve studentském kostele u sv. Ludvíka byla stejně tak známá a hojně navštěvovaná zdaleka nejen studenty, stejně tak jako Halíkova kázání u Salvatora. Kromě toho byl výrazným zakladatelem a organizátorem univerzity 3. věku pro seniory v Mnichově.
    Dále třeba Anselm Grün, benediktin, se kterým Halík mimochodem společně vydal jednu knihu. Jeho duchovní cvičení jsou oblíbená i u podnikatelů, a vysoce postavených manažerů.
    Tito, a mnozí další výrazní kněží se rovněž vyjadřují vysoce intelektuálně, i když samozřejmě nikoliv nesrozumitelně. To ale Halík také ne, aspoň z mého pohledu.

    Pokud jde o ty mocenské hrátky: Nebožtík kardinál Vlk samozřejmě dobře věděl, koho v Halíkovi má, a tak myslím už někdy v průběhu 90. let mu udělal nabídku, kterou mu udělat "musel": nabídku biskupské mitry. Pokud mám správné informace, Halík odmítl právě kvůli tomu, že věděl, že významnou částí českého kněžstva není dobře přijímán, že ho prostě nemají rádi.

    Tak si říkám, jak odlišná by byla situace, kdybychom dnes mohli říkat: pražský arcibiskup Tomáš Halík.
    PK
    August 5, 2018 v 11.56
    Paní Hájková
    Je mi to už skoro žinantní opakovat pořád totéž, ale bohužel je to tak: katolická církev je těžce nemocná, rozdělená a polarizovaná v Česku (a ovšem také na Slovensku), protože je těžce nemocná a polarizovaná celá česká (a slovenská) společnost.

    Jinak ovšem církev je univerzální, celosvětová, a v jiných zemích o žádném takovém rozdělení nevím, snad ještě s výjimkou Polska, ale to je taky specifický příklad. Inu, Visegrád ...

    Halík píše, že jeho nadějí je papež František, ale ten přece opravdu není jediný. Není možno přehlížet ten celý zástup "normálních" (v nejlepším smyslu slova), vyspělých a mravně na vysoké úrovni věřících, kněží, i biskupů po celém světě.

    A připomeňme si, že František byl zvolen papežem už ve čtvrtém kole volebního konkláve, což je nezvykle brzo, a svědčí o vysokém stupni konsensu. Takže má vysokou podporu ve světovém kardinálském sboru.
    August 5, 2018 v 13.21
    Pane Kolaříku,
    já si taky myslím, že to v jiných zemích bude s církví asi lepší než u nás. Všimla jsem si zatím, že církev - církve například ve Švýcarsku, v Německu jsou vůči ostatní společnosti otevřenější než ta naše. Možná i jinde v Evropě či ve světě tomu tak je.
    Všímám si ale, že třeba papež František má asi také nějaké nepřátele (nejen u nás), čas od času káže proti mafiánům, kteří také rádi chodí do kostela. Nicméně těch bude patrně velmi málo a je to asi takové italské specifikum.
    IH
    August 5, 2018 v 23.40
    Tomáš Halík si znepřátelil stoupence Klause, voliče Zemana, lidi, kteří dříve, či později zcela zavrhli Havla, o komunistech a národovcích ani nemluvě. Když přidáme militantní ateisty a nepřátele náboženství, spirituality a intelektuálů, jakož i rigidní katolíky a lidi vzývající předmoderní pořádky a vládu tvrdé ruky, dojdeme k celkem nejširší možné koalici, jaká vůbec může jednoho člověka nesnášet.

    Tomáš Halík si několikrát na svou kritiku poněkud zadělal sám, ale v zásadě neměl na vybranou. Oponenty a nenávistníky, většinou pod úroveň, ztratit nemohl, tak jako neměl jak a proč se jim zalíbit.
    JN
    August 6, 2018 v 10.29
    "Jak jsem se mýlil v politice"
    Vzpomínám na rozhovory Tomáše Halíka s Václavem Bělohradským.

    Tenkrát jsem si říkal, že by byl skvělým prezidentem po Havlovi a zároveň mi bylo jasné, že jím nikdy být nemůže, protože katolický kněz prezidentem - to by většina lidí prostě "nedala" a parlament (v době parlamentní volby prezidenta) jim v tom rád vyjde vstříc.

    Vzpomínám na ten okamžik, když byl pak zvolen Václav Klaus. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že k tomu dojde. Někteří kolegové v práci propukli v jásot, já to považoval za katastrofu. Ale co... těch pět let se dá nějak přetrpět. Nebylo jich pět, ale deset, korunovaných chilským perem a proslulou amnestií. "Tohle už nikdy!" říkal jsem si a věřil, že přímá volba tomu zabrání. Těm aktivistům:-) jsem to podepsal a Miloš Zeman pak údajně zaměnil podpisy na petici za přímou volbu prezidenta za podpisy na podporu jeho kandidatury. Ale co... těch pět let se dá nějak přetrpět a když dokázal tak geniálně využít morálního zápalu podporovatelů pankáče Karla ve svůj prospěch, nemůže to být hloupý člověk, utěšoval jsem se po jeho zvolení. Příště už to nedá. Opět jsem se mýlil!

    Když si dnes představím svého někdejšího favorita, jehož knihy jsem s úctou čítával, v roli prezidenta, mám v sobě podivný pocit. Začalo to už dávno - dávno před tou uprchlickou krizí... Už nechci dalšího "Klause", dosť bolo Klausov!

    JP
    August 6, 2018 v 12.56
    Halík by mohl být dobrým prezidentem v "Božím království" - tedy ve státě lidí dobré vůle.

    Asi i tak by ho někteří třeba zrovna "nemuseli"; ale byl by všemi přinejmenším respektován.

    Ale těch "lidí dobré vůle" je prostě příliš málo; a ti ostatní budou vždy štěkat na ty, kdo budou nastavovat zrcadlo jejich vlastní špatnosti.
    JN
    August 6, 2018 v 13.35
    Ano, to zrcadlo, které nastavoval Klaus,
    jsem přímo nesnášel!
    + Další komentáře