Člověk nesmí nikdy ztratit naději
Tomáš HalíkV druhém dílu letního seriálu Deníku Referendum se svěřuje Tomáš Halík se svými dvěma dřívějšími omyly v pohledu na společnost a katolickou církev.
Mé dva největší omyly se týkají mého pohledu na společnost, s níž jsem osudově spojil svůj život, a na katolickou církev. Od dětství jsem se zajímal o historii, zvláště českou, na počátku puberty jsem vlivem Jiráska a množství historických románů, filmové Husitské trilogie Otakara Vávry a protikatolických textů z první republiky i padesátých let byl zapálený národovecký husita, vášnivě nenávidějící katolickou církev a zejména jezuity, „českých knížek nepřátele líté“.
Nevadilo mi, že jsem žádného věřícího katolíka osobně neznal, a ty emoce nebyly kryty žádnou solidní vědomostí ani osobní zkušeností. Bylo to echo toho, „co se říkalo“.
Někdy v sedmnácti letech, kdy jsem se začal hlouběji zajímat o filosofii a náboženství a začala mne přitahovat katolická kultura, zejména hudba a architektura, mne šokovala studie o takzvaném jezuitském státě na území dnešního Paraquaye v 17. století. Šlo o jeden z nejodvážnějších a nejpozoruhodnějších sociálních experimentů v dějinách lidstva, který skončil krvavým zásahem kolonizátorů, proti nimž jezuité bránili Indiány a zaplatili za to smrtí či dlouholetým žalářováním — a přispělo to k zákazu jezuitského řádu papežem Klementem v roce 1773. (Mnohem později tuto potlačovanou historii zpopularizoval film Mission.)
Začal jsem hledat skutečné dokumenty o dějinách jezuitů a dozvídal jsem se postupně o úžasném vkladu tohoto řádu do dějin kultury, zejména vědy, vzdělání, umění a práva, včetně přirozených lidských práv pohanských domorodců. Pak jsem díky Chestertonovi a Grahamu Greenovi objevil anglický katolicismus.

Lidskou tváří českého katolictví se pro mne stal laskavě moudrý a chestertonovsky veselý legendární týnský farář Jiří Reinsberg. A v předvečer roku 1968 jsem se seznámil s množstvím vynikajících českých katolických kněží, kteří se nedávno vrátili po mnohaletých trestech ze stalinských věznic a koncentráků; nikdy jsem nepoznal tak odvážné, moudré a lidsky zralé lidi. Poznal jsem, že mé někdejší antikatolické stereotypy, s nimiž se dodnes setkávám u nás na každém kroku, byl jeden veliký omyl.
Pod vlivem opravdu velkých kněžských osobností, jako byli Zvěřina, Mádr, Mandl a mnozí další, jsem našel cestu k podzemní církvi, riskantnímu působení tajně vysvěceného kněze v nejužším okruhu kardinála Tomáška. Byl jsem přesvědčen, že katolická církev sehraje klíčovou roli při morální obnově české společnosti v přechodu od policejního režimu v demokracii.
To byl můj druhý omyl. Ono „noblesní katolictví“, ekumenicky otevřené a duchovně i intelektuálně hluboké, o němž mluvil a které celoživotně reprezentoval Josef Zvěřina, zůstalo v českém katolickém prostředí výjimkou. To, co dnes reprezentuje kardinál Duka ve vztahu k moci i ve vztahu k uprchlíkům, jsem opravdu nečekal. Dnes je mi zejména papež František zdrojem naděje, že tento můj druhý omyl, týkající se mé představy o církvi, není zcela fatální.
Podobně jsem se mýlil, když jsem byl v polistopadové euforii přesvědčen, že všechna strašidla kalné doby „normalizace“ se už nikdy nevrátí, že tu postupně vznikne vyspělá evropská demokratická politická a právní kultura, navazující na to nejlepší z první republiky.
Nedovedl jsem si představit, koho může vynést do čela státu přímá volba prezidenta, ani to, že povládne velkokapitalistický oligarcha s estébáckou minulostí, opřený o podporu komunistů, výborně si notujících s krajní pravicí, a že katolický fašismus z doby druhé republiky opět oživne a bude mne zásobovat anonymy, identickými — až do stejných gramatických hrubek a vulgarit — s těmi, které dostával po Mnichovu Karel Čapek.
Přesto jsem od nejranějšího mládí až po dnešek pevně přesvědčen, že člověk nikdy nesmí ztratit víru a naději a že se nikdy nesmí řídit ničím jiným než vlastním svědomím — ano, i v téhle podivné době Trumpů, Zemanů, Ovčáčků, Okamurů a Orbánů věřím a doufám, jakkoliv se to zdá pošetilé, že v tomhle jsem se nemýlil a nemýlím. „A na tom“ , jak říkával mistr Jan, můj dětský hrdina, „chci vesele umříti“.
Ale do naší katolické církve jsem nikdy žádnou naději nevkládala. Asi protože rodiče z ní kdysi vystoupili.
Víra v nárůst humanitních ideálů u humanitně orientovaných laické víry se neopírá o představu konce, ale důsledné úsilí odhalování doposud skrytých a neuchopitelných zdrojů psychiky lidské krutosti.
Jde o postoj na hony vzdálený noblesnímu katolictví a akceptovaný pouze menšinou religiózně smýšlejících.
.....bych k pojetí pojmu svědomí dodal.
Nebyl si totiž vůbec schopen uvědomit, že se tím de facto octitne v jedné řadě s těmi strašidly, která nazývají Hitlera gentlemanem.
Dnešní doba opět prověřuje charaktery - je třeba se bez vytáček postavit na stranu pravdy. A tak opět, jako kdysi, se musíme jasně rozhodnout: "Nacionální socialismus, nebo bolševický chaos? (Erteple, nebo brambory?)"
Jen mi není jasné, co tím chcete dosáhnout.
Přínosná debata k Halíkovu článku, o katolicismu takovém či makovém, o Čapkovi či Peroutkovi nebo o křižovatkách dnešních postojů vaším cílem zřejmě není.
Zklamání z katolicismu dukkovského a badalovského, z pokusů o obnovu druhorepublikového katolického fašismu silných v dominikánském prostředí přišly s větší intenzitou a snad o něco dříve.
Část mé dráhy pak byla jiná, i když jsem někde v koutku duše pořád připouštěl návrat. Pocit ohrožení života před rokem a půl to ve mně znovu probudil. Pak přišel požadavek, abych sám sobě veřejně naplival do obličeje. Podařilo se mi povznést se nad morální paniku a uchovat si čest.
Přes tento rozdíl v aktuální situaci se cítím být s Tebou na stejné lodi.
To je skvělé, jen tak dál.
Dodám jenom, že k tématu tohoto článku napsal autor už před několika lety celou knihu : "Stromu zbývá naděje". Velmi doporučuji.
"Církev by neměla být ostrovem, kde se lze zachránit před světem, odsouzeným k zahynutí, nýbrž příkladem, že existuji i mezilidské vztahy utvářené na něčem jiném než na moci a na majetku".
Nemohu je dokonce ani nazvat tak, že "se hlásí k církvi". Oni se k ní totiž většinou ani nehlásí. Při sčítání lidu nechávají kolonku Vyznání prázdnou, protože prý "státu do toho nic není".
Na druhé straně je pravda, že ta nenávist proti Halíkoví není z důvodu jeho moci nebo majetku. Nemá totiž ani jedno, ani druhé.
Narazil jsem na to zase teď zrovna na facebooku, a je mi z toho dost blivno.