Je popeleční středa, významný křesťanský svátek, začátek půstu. Před kardinálským palácem na Hradčanském náměstí se scházejí postavy v maskách. Ty jsou označené nápisy jako důchodce, samoživitel, nesezdaná, uprchlice nebo gay. Tyto nápisy mají připomínat skupiny lidí, na které kardinál Dominik Duka během svého působení zapomínal. Svými výroky proti sociálnímu státu, zlehčováním genderové problematiky nebo šířením strachu z migrantů ztěžoval právě těmto lidem život.

Konkrétní Dukovy výroky zazní z amplionu. Dominik Duka v nich kritizuje sociální stát, odsuzuje genderové teorie, vyjadřuje sympatie k „ohledu na bezpečnost“ Tomia Okamury nebo podezírá všechny muslimy z toho, že začnou prosazovat právo šaría.

Postavy v maskách padají na zem okolo trůnu obsazeného postavou, která má symbolizovat arcibiskupa. Tato osoba se zvedá a odchází a zástupci jednotlivých věřících si postupně navzájem pomáhají vstát. Na závěr si navzájem navlékají fialové štóly na znamení všeobecného kněžství všech věřících, tedy na znamení rovnosti mezi všemi křesťany.

Postavy si konečně sundají masky. Jedná se o skupinu iniciátorů dopisu a dalších křesťanů, kterým se nezamlouvá Dukova vylučující rétorika. Čtou dopis adresovaný papeži Františkovi, ve kterém křesťané a křesťanky prosí, aby Duku dále nedržel ve funkci, na kterou musí Duka kvůli vysokému věku rezignovat.

Dopis připomíná arcibiskupovu antisociální rétoriku, jeho zásluhu o církevní restituce, které sice přinesly církvi majetek, ale vedly ke ztrátě důvěry lidí v tuto organizaci. Happening je počátkem zuřící mediální bouře. Kardinála Duky se postupně zastávají minulý i současný prezident, pravicoví a konzervativní politici a političky. Signatáři jsou označováni za neomarxisty, děti z Kliniky nebo kavárenské povaleče.

Institut Václava Klause dopis odsoudil ještě předtím, než znal jeho obsah. V prohlášení pak připisuje stovce signatářů snahu „uměle, masově a organizovaně“ přesunout občany z Asie a Afriky. Představa o tomto „organizovaném“ přesunu je samozřejmě účelovou fantazií choré mysli, která zatím zůstávala jen nevyzdrojovaným blouzněním konspiračních webů.

Zeman a Klaus svým jednáním dávají za pravdu signatářům

Reakci prezidenta Zemana označil Ivan Štampach za „polibek smrti“. Zemanův pokus kompenzovat dopis laiků dopisem prezidenta papeži svědčí o hloubce jeho přesvědčení, že ve světě lze vše získat neurvalou mocí.

Papež František ještě přes svým jmenováním podepsal Pakt z Katakomb. V tomto dokumentu se kněží zavazují, že se nebudou opíjet vlastní mocí a nebudou v sekularizovaném světě plakat po dřívější otevřené moci. Zasahování představitelů „světské“ moci tak otevřeně do otázek církve nemá snad dobré jméno ani mezi dnešními duchovními. Zeman se snaží prolomit do středověkého obrazu. Jeho jednání dává snad smysl v kontextu písně, kterou pro něj složila Olivie Žižková, otázkou je, jestli bude mít pro tuto logiku pochopení kacířský papež.

↗

Zemanův postoj svědčí o hloubce jeho přesvědčení, že ve světě lze vše získat neurvalou mocí. Foto Tisíckráte.cz

Vyjádření Institutu Václava Klause a prezidenta Zemana k této kauze v podstatě jen potvrzují argumenty uvedené v dopise — Duka se jako arcibiskup sblížil s mocenskými strukturami v zemi. Paradoxně jsme svědky této situace v České republice, která nemá ani zavedenou výuku etiky nebo náboženství. Tedy jen nepovinně a velmi zřídka. O podobných vymoženostech jako německý církevní azyl se nám může jen zdát.

Nejedná se tedy o tvořivou spolupráci, díky které by prosperovaly konkrétní komunity, společenství, spolupráci, jež by snad mohla být v některých případech obohacující jak pro společnost, tak pro církev — to kdyby vycházela zespoda, od konkrétních věřících, a byla postavena na širší spolupráci nad jednotlivými církevními denominacemi a náboženstvími a sloužila by místním komunitám.

Církevní budovy, jichž české církve získaly v restituci požehnaně, se mohou skutečně proměnit v centra společenského života, ve výstavní síně, koncertní sály, svatební haly. Byty v církevních budovách by dost dobře mohly alespoň dočasně plnit funkci sociálních bytů, které obce stále nejsou schopny svým občanům nabídnout. K žádné z těchto věcí, které by skutečně mohly být pro stát i církev prospěšné, ale kvůli bratříčkování Duky a Zemana nedojde.

Církev je jedna

Filip Outrata Odduce vytýká, že se obrací k nejvyššímu představiteli církve, a tudíž určitým způsobem pracuje s církevní hierarchií. Autor se ptá, jestli si evangeličtí signatáři dopisu uvědomují, že se hlásí k tradici, která nemá v jejich církvi místo. Podle Outratova výkladu by evangelické církve měly být založeny na odporu vůči papeži. Tuto otázku si jako signatářka dopisu oficiálně patřící k Českobratrské církvi evangelické mohu vyložit osobně. Pokud by moje vyznání vázaly čtyři až pět století staré spory mezi reformátory, pan Outrata by měl samozřejmě pravdu. Ale moje náboženská identita je víc než Luterovým snem o Antikristovi formovaná ekumenickou vizí, jistou otevřeností, kterou cítím v prohlášeních vlastní církve i v některých katolických dokumentech.

Srdce mého křesťanství mě spíš svádí k neustálému hledání cest, které budou co nejméně stranické a na kterých se nebudu muset zaplétat do staletí starých sporů. Dnešní společenskou situaci nevnímám jako dobu, ve které lze zdlouhavě lustrovat možné duchovní spojence. Naopak se snažím, aby základem mojí víry zůstávala otevřenost vůči podobně nasměrovaným lidem, ať už se schovávají za jakékoli duchovní nálepky. Alespoň v našem kontextu, alespoň pro naši zemi nemocnou xenofobií, populismem a fašizujícími tendencemi představuje teologie papeže Františka výrazný posun k humanismu.

Papeže Františka pak v zásadních otázkách mezilidské solidarity, úcty k svobodnému rozhodování lidí, šíření odvahy namísto strachu a citlivosti k sociálním otázkám namísto adorování neoliberálního systému vnímám jako spojence. Jistě jsou zde i otázky, na kterých se neshodneme, příběhy lidí, se kterými solidarizuji, ale rétorika církve je stále odmítá.

Pravidla sexuální morálky církve dodržuje málokdo

Jedním z těchto problematických míst stále zůstává otázka lidí, kteří zcela neodpovídají tradiční církevní sexuální morálce. Je už třeba to přiznat — morální provinění vůči katolické sexuální etice si s sebou neseme všichni. Zde zcela platí slova Ježíše, který bránil ženu podezřelou z cizoložství: „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.“

Nejde jen o rozvedené, nesezdané, stejnopohlavní páry, transosoby, onanisty, nevěrné, polyamoriky, vcelku neúspěšné celibátníky, víceméně úspěšné celibátnice nebo lidi užívající antikoncepci. Jde o nás všechny, kteří nedovedeme milovat dost stabilně a hluboce. A to jsme čas od času skutečně všichni. Sexuální morálka se pak používá jen proti těm, kteří se dostali do problémů nebo narušují vnější zdání dokonalé společnosti.

Ačkoli přísným pravidlům o dokonalém propojení nejen tělesné a duševní lásky, ale především o určitém sladění právního a sexuálního vývoje vztahu, odpovídá málokterý milostný poměr. Na sexuální morálku jsme odkazováni, až když něco evidentně nefunguje. Samoživitelé nebo ženy, které se rozhodnou pro potrat, jen zviditelňují křehkost celého systému, jejž ve skutečnosti porušují všichni. Milující se stejnopohlavní páry narušují budovaný ideál jediného správného spojení muže a ženy. Hlavním prohřeškem se stává veřejnost, odpustitelné je cokoli, co se děje pouze za zavřenými dveřmi ložnice a nemá sebemenší vliv na veřejnou krustu tradiční sterilní heteronormativní rodiny.

Kdo rozumí uprchlíkům?

Podobně odpuzujícím pojmem zvrhávajícím se do svého opaku jsou vedle tradiční rodiny také tradiční křesťanské hodnoty. Používaly se na straně identitářství a většinou bez kontaktu s významem slova hodnota nebo křesťanství. V celé všeprostupující hysterii okolo uprchlické krize hájily právo být uzavření, neprokazovat žádnou solidaritu a tvrdě si stát za svojí chatrnou náboženskou identitou nepodepřenou žádnou konkrétní spirituální praxí. Staly se prázdným reliktem křesťanství, který měl snad reprezentovat to, co po Druhém Vatikánském koncilu není přijatelné ani na poli katolictví — tedy neochotu k dialogu.

Během takzvané migrační krize nenastal v České republice žádný dialog a společnost se rozštěpila. Naději, že protiimigrantské naladění společnosti zmírní fakt, že jsme skoro žádné migranty nepřijali, se ukázala jako planá. Zemanova prezidentská kampaň, která opět sázela na strach z migrantů jako na jistotu, byla efektivní. Již zmíněné vyjádření Institutu Václava Klause dělá ze signatářů nelogicky komplice nějaké migrační mafie.

V české veřejné debatě bohužel vůbec nezazněly reálné argumenty. Nepadaly otázky, jak se o uprchlíky postarat, vše bylo zaseknuté na ano a ne. Z těch, kteří měli víc zkušeností s konkrétními migranty, z dobrovolnic na Hlaváku, návštěvníků detencí a dobrovolníků pomáhajících na přetížených uprchlických cestách byli děláni hloupí idealisté bez zkušenosti s realitou.

Zeman i Klaus sami sebe vnímají jako zkušené starce pohlavkující skupinu naivních idealistů, ale na rozdíl od mladých z „pražské kavárny“ nemají zkušenosti s konkrétními uprchlíky v nouzi. Nikdy skutečně neřešili své vlastní možnosti pomoci a nikdy nemuseli rozlišit, komu se věnovat a komu ne. Mezi signatáři je naopak mnoho sociálních pracovníků a učitelů sociálních oborů, kteří mají s lidmi v nouzi reálnou zkušenost.

Nezmlkneme

Happening před Arcibiskupským palácem na Popeleční středu měl připomenout skupiny lidí, na které politika mocipánů zapomíná. Zeman ani Duka už dávno nemluví za dolních deset tisíc ani nejsou sociální. Jsou to dva hradní upíři, kteří léta vysávají dvě instituce s potenciálem stát na straně chudých a zchudlé střední třídy — tedy sociální demokracii a církev. Tyto dva šklebící se vodníci mají sklepy přeplněné hrníčky s dušičkami, ale stejně se v lesku svých insignií moci blyští jako blaničtí rytíři.

Obhájci Duky si zřejmě myslí, že tento muž musí dál být arcibiskupem kvůli svým dřívějším zásluhám nebo pastoračním schopnostem. Zvláště komický je tento důraz na kardinálovu ctihodnost ve chvíli, kdy papež vydává dokument o důstojném odcházení a stále více důrazu klade na mladé také prostřednictvím chystané synody o mladých v církvi.

Jakmile se skupina občanů opováží zpochybnit majestát mocnáře, hned přijdou na přetřes jeho prosté lidské kvality jako úctyhodné stáří, zásluhy. Ti, které mocenské praktiky zraňují, zůstávají bezejmenní, bez lidské tváře. Nikdo nikdy nespočte, kolik lidí se cítilo uvnitř idenitářské církve jako ti nepřijatí. Nikdo se nikdo nedoví, kolika lidem odepřel Dominik Duka svoji péči, když se rozhodl bratříčkovat s těmi, kteří útočí na sociální stát. Lidé, mnohdy i ona mlčící většina, zůstávají skryti pod ponižující nálepkou. Své ponižující nálepky, které nás mají zastrašit a umlčet, už známe. Je načase sundat masky. Nezmlkneme.