Dva hradní upíři

Magdaléna Šipka

Magdaléna Šipka, signatářka dopisu papeži zvaného Odduka, vysvětluje, jaké důsledky má vylučující rétorika kardinála Duky a jeho spojenectví s těmi, kteří systematicky útočí na sociální stát.

Je popeleční středa, významný křesťanský svátek, začátek půstu. Před kardinálským palácem na Hradčanském náměstí se scházejí postavy v maskách. Ty jsou označené nápisy jako důchodce, samoživitel, nesezdaná, uprchlice nebo gay. Tyto nápisy mají připomínat skupiny lidí, na které kardinál Dominik Duka během svého působení zapomínal. Svými výroky proti sociálnímu státu, zlehčováním genderové problematiky nebo šířením strachu z migrantů ztěžoval právě těmto lidem život.

Konkrétní Dukovy výroky zazní z amplionu. Dominik Duka v nich kritizuje sociální stát, odsuzuje genderové teorie, vyjadřuje sympatie k „ohledu na bezpečnost“ Tomia Okamury nebo podezírá všechny muslimy z toho, že začnou prosazovat právo šaría.

Postavy v maskách padají na zem okolo trůnu obsazeného postavou, která má symbolizovat arcibiskupa. Tato osoba se zvedá a odchází a zástupci jednotlivých věřících si postupně navzájem pomáhají vstát. Na závěr si navzájem navlékají fialové štóly na znamení všeobecného kněžství všech věřících, tedy na znamení rovnosti mezi všemi křesťany.

Postavy si konečně sundají masky. Jedná se o skupinu iniciátorů dopisu a dalších křesťanů, kterým se nezamlouvá Dukova vylučující rétorika. Čtou dopis adresovaný papeži Františkovi, ve kterém křesťané a křesťanky prosí, aby Duku dále nedržel ve funkci, na kterou musí Duka kvůli vysokému věku rezignovat.

Dopis připomíná arcibiskupovu antisociální rétoriku, jeho zásluhu o církevní restituce, které sice přinesly církvi majetek, ale vedly ke ztrátě důvěry lidí v tuto organizaci. Happening je počátkem zuřící mediální bouře. Kardinála Duky se postupně zastávají minulý i současný prezident, pravicoví a konzervativní politici a političky. Signatáři jsou označováni za neomarxisty, děti z Kliniky nebo kavárenské povaleče.

Institut Václava Klause dopis odsoudil ještě předtím, než znal jeho obsah. V prohlášení pak připisuje stovce signatářů snahu „uměle, masově a organizovaně“ přesunout občany z Asie a Afriky. Představa o tomto „organizovaném“ přesunu je samozřejmě účelovou fantazií choré mysli, která zatím zůstávala jen nevyzdrojovaným blouzněním konspiračních webů.

Zeman a Klaus svým jednáním dávají za pravdu signatářům

Reakci prezidenta Zemana označil Ivan Štampach za „polibek smrti“. Zemanův pokus kompenzovat dopis laiků dopisem prezidenta papeži svědčí o hloubce jeho přesvědčení, že ve světě lze vše získat neurvalou mocí.

Papež František ještě přes svým jmenováním podepsal Pakt z Katakomb. V tomto dokumentu se kněží zavazují, že se nebudou opíjet vlastní mocí a nebudou v sekularizovaném světě plakat po dřívější otevřené moci. Zasahování představitelů „světské“ moci tak otevřeně do otázek církve nemá snad dobré jméno ani mezi dnešními duchovními. Zeman se snaží prolomit do středověkého obrazu. Jeho jednání dává snad smysl v kontextu písně, kterou pro něj složila Olivie Žižková, otázkou je, jestli bude mít pro tuto logiku pochopení kacířský papež.

Zemanův postoj svědčí o hloubce jeho přesvědčení, že ve světě lze vše získat neurvalou mocí. Foto Tisíckráte.cz

Vyjádření Institutu Václava Klause a prezidenta Zemana k této kauze v podstatě jen potvrzují argumenty uvedené v dopise — Duka se jako arcibiskup sblížil s mocenskými strukturami v zemi. Paradoxně jsme svědky této situace v České republice, která nemá ani zavedenou výuku etiky nebo náboženství. Tedy jen nepovinně a velmi zřídka. O podobných vymoženostech jako německý církevní azyl se nám může jen zdát.

Nejedná se tedy o tvořivou spolupráci, díky které by prosperovaly konkrétní komunity, společenství, spolupráci, jež by snad mohla být v některých případech obohacující jak pro společnost, tak pro církev — to kdyby vycházela zespoda, od konkrétních věřících, a byla postavena na širší spolupráci nad jednotlivými církevními denominacemi a náboženstvími a sloužila by místním komunitám.

Církevní budovy, jichž české církve získaly v restituci požehnaně, se mohou skutečně proměnit v centra společenského života, ve výstavní síně, koncertní sály, svatební haly. Byty v církevních budovách by dost dobře mohly alespoň dočasně plnit funkci sociálních bytů, které obce stále nejsou schopny svým občanům nabídnout. K žádné z těchto věcí, které by skutečně mohly být pro stát i církev prospěšné, ale kvůli bratříčkování Duky a Zemana nedojde.

Církev je jedna

Filip Outrata Odduce vytýká, že se obrací k nejvyššímu představiteli církve, a tudíž určitým způsobem pracuje s církevní hierarchií. Autor se ptá, jestli si evangeličtí signatáři dopisu uvědomují, že se hlásí k tradici, která nemá v jejich církvi místo. Podle Outratova výkladu by evangelické církve měly být založeny na odporu vůči papeži. Tuto otázku si jako signatářka dopisu oficiálně patřící k Českobratrské církvi evangelické mohu vyložit osobně. Pokud by moje vyznání vázaly čtyři až pět století staré spory mezi reformátory, pan Outrata by měl samozřejmě pravdu. Ale moje náboženská identita je víc než Luterovým snem o Antikristovi formovaná ekumenickou vizí, jistou otevřeností, kterou cítím v prohlášeních vlastní církve i v některých katolických dokumentech.

Srdce mého křesťanství mě spíš svádí k neustálému hledání cest, které budou co nejméně stranické a na kterých se nebudu muset zaplétat do staletí starých sporů. Dnešní společenskou situaci nevnímám jako dobu, ve které lze zdlouhavě lustrovat možné duchovní spojence. Naopak se snažím, aby základem mojí víry zůstávala otevřenost vůči podobně nasměrovaným lidem, ať už se schovávají za jakékoli duchovní nálepky. Alespoň v našem kontextu, alespoň pro naši zemi nemocnou xenofobií, populismem a fašizujícími tendencemi představuje teologie papeže Františka výrazný posun k humanismu.

Papeže Františka pak v zásadních otázkách mezilidské solidarity, úcty k svobodnému rozhodování lidí, šíření odvahy namísto strachu a citlivosti k sociálním otázkám namísto adorování neoliberálního systému vnímám jako spojence. Jistě jsou zde i otázky, na kterých se neshodneme, příběhy lidí, se kterými solidarizuji, ale rétorika církve je stále odmítá.

Pravidla sexuální morálky církve dodržuje málokdo

Jedním z těchto problematických míst stále zůstává otázka lidí, kteří zcela neodpovídají tradiční církevní sexuální morálce. Je už třeba to přiznat — morální provinění vůči katolické sexuální etice si s sebou neseme všichni. Zde zcela platí slova Ježíše, který bránil ženu podezřelou z cizoložství: „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem.“

Nejde jen o rozvedené, nesezdané, stejnopohlavní páry, transosoby, onanisty, nevěrné, polyamoriky, vcelku neúspěšné celibátníky, víceméně úspěšné celibátnice nebo lidi užívající antikoncepci. Jde o nás všechny, kteří nedovedeme milovat dost stabilně a hluboce. A to jsme čas od času skutečně všichni. Sexuální morálka se pak používá jen proti těm, kteří se dostali do problémů nebo narušují vnější zdání dokonalé společnosti.

Ačkoli přísným pravidlům o dokonalém propojení nejen tělesné a duševní lásky, ale především o určitém sladění právního a sexuálního vývoje vztahu, odpovídá málokterý milostný poměr. Na sexuální morálku jsme odkazováni, až když něco evidentně nefunguje. Samoživitelé nebo ženy, které se rozhodnou pro potrat, jen zviditelňují křehkost celého systému, jejž ve skutečnosti porušují všichni. Milující se stejnopohlavní páry narušují budovaný ideál jediného správného spojení muže a ženy. Hlavním prohřeškem se stává veřejnost, odpustitelné je cokoli, co se děje pouze za zavřenými dveřmi ložnice a nemá sebemenší vliv na veřejnou krustu tradiční sterilní heteronormativní rodiny.

Kdo rozumí uprchlíkům?

Podobně odpuzujícím pojmem zvrhávajícím se do svého opaku jsou vedle tradiční rodiny také tradiční křesťanské hodnoty. Používaly se na straně identitářství a většinou bez kontaktu s významem slova hodnota nebo křesťanství. V celé všeprostupující hysterii okolo uprchlické krize hájily právo být uzavření, neprokazovat žádnou solidaritu a tvrdě si stát za svojí chatrnou náboženskou identitou nepodepřenou žádnou konkrétní spirituální praxí. Staly se prázdným reliktem křesťanství, který měl snad reprezentovat to, co po Druhém Vatikánském koncilu není přijatelné ani na poli katolictví — tedy neochotu k dialogu.

Během takzvané migrační krize nenastal v České republice žádný dialog a společnost se rozštěpila. Naději, že protiimigrantské naladění společnosti zmírní fakt, že jsme skoro žádné migranty nepřijali, se ukázala jako planá. Zemanova prezidentská kampaň, která opět sázela na strach z migrantů jako na jistotu, byla efektivní. Již zmíněné vyjádření Institutu Václava Klause dělá ze signatářů nelogicky komplice nějaké migrační mafie.

V české veřejné debatě bohužel vůbec nezazněly reálné argumenty. Nepadaly otázky, jak se o uprchlíky postarat, vše bylo zaseknuté na ano a ne. Z těch, kteří měli víc zkušeností s konkrétními migranty, z dobrovolnic na Hlaváku, návštěvníků detencí a dobrovolníků pomáhajících na přetížených uprchlických cestách byli děláni hloupí idealisté bez zkušenosti s realitou.

Zeman i Klaus sami sebe vnímají jako zkušené starce pohlavkující skupinu naivních idealistů, ale na rozdíl od mladých z „pražské kavárny“ nemají zkušenosti s konkrétními uprchlíky v nouzi. Nikdy skutečně neřešili své vlastní možnosti pomoci a nikdy nemuseli rozlišit, komu se věnovat a komu ne. Mezi signatáři je naopak mnoho sociálních pracovníků a učitelů sociálních oborů, kteří mají s lidmi v nouzi reálnou zkušenost.

Nezmlkneme

Happening před Arcibiskupským palácem na Popeleční středu měl připomenout skupiny lidí, na které politika mocipánů zapomíná. Zeman ani Duka už dávno nemluví za dolních deset tisíc ani nejsou sociální. Jsou to dva hradní upíři, kteří léta vysávají dvě instituce s potenciálem stát na straně chudých a zchudlé střední třídy — tedy sociální demokracii a církev. Tyto dva šklebící se vodníci mají sklepy přeplněné hrníčky s dušičkami, ale stejně se v lesku svých insignií moci blyští jako blaničtí rytíři.

Obhájci Duky si zřejmě myslí, že tento muž musí dál být arcibiskupem kvůli svým dřívějším zásluhám nebo pastoračním schopnostem. Zvláště komický je tento důraz na kardinálovu ctihodnost ve chvíli, kdy papež vydává dokument o důstojném odcházení a stále více důrazu klade na mladé také prostřednictvím chystané synody o mladých v církvi.

Jakmile se skupina občanů opováží zpochybnit majestát mocnáře, hned přijdou na přetřes jeho prosté lidské kvality jako úctyhodné stáří, zásluhy. Ti, které mocenské praktiky zraňují, zůstávají bezejmenní, bez lidské tváře. Nikdo nikdy nespočte, kolik lidí se cítilo uvnitř idenitářské církve jako ti nepřijatí. Nikdo se nikdo nedoví, kolika lidem odepřel Dominik Duka svoji péči, když se rozhodl bratříčkovat s těmi, kteří útočí na sociální stát. Lidé, mnohdy i ona mlčící většina, zůstávají skryti pod ponižující nálepkou. Své ponižující nálepky, které nás mají zastrašit a umlčet, už známe. Je načase sundat masky. Nezmlkneme.

    Diskuse
    FO
    March 8, 2018 v 10.30
    Ačkoli se to na MDŽ úplně nehodí, musím se ohradit vůči poměrně hrubému zkreslení /neporozumění autorky vůči mému článku, který cituje.

    Skutečně to není tak, že "Podle Outratova výkladu by evangelické církve měly být založeny na odporu vůči papeži." Nic takového nepíšu, nemyslím si to, je to nesmysl. Nejde o odpor vůči papeži, ale o to, že papež jako nejvyšší hierarcha nemá v evangelickém pojetí církve místo, je to něco zcela odlišného od toho, jak je církev chápána a jak je organizována v reformačním křesťanství.

    To samozřejmě nijak nevylučuje sympatii k osobě a názorům dnešního římského biskupa Františka. Skutečně mi nešlo o to vracet se k polemikám z Lutherovy doby o papeži jako antikristovi. Chápu, že Magdaléna Šipka má více na mysli jiné věci než uspořádání církve, ale přesto mě to neporozumění mrzí.
    March 8, 2018 v 13.34
    Myslím, že to začalo neporozuměním na Vaší straně. totiž, že jako evagelička vnímám papeže primárně jako mocenskou figuru ne jako bratra křesťana. Myslím, že by bylo lepší se místo mistrování omluvit, nepoužil jste taky úplně jemná slova.
    FO
    March 8, 2018 v 13.39
    Tak to se opět musím ohradit, nic takového jsem nenapsal. Pouze to, že je tu aspekt mocenský/hierachický, který by neměl být evangelíkům lhostejný, protože je v rozporu s jejich základním pojetím církve. Nanapsal jsem vůbec nic o tom, jak jako evangelička vnímáte nebo nevnímáte papeže.

    Nicméně omluvu nepožaduji, jako se ovšem také nemám za co omlouvat Vám.
    March 8, 2018 v 14.01
    Paní Šipce
    Já vaši averzi k Dukovi chápu. Výhrady vůči němu jsou zcela určitě oprávněné. Taky rozumím tomu, že na Františkovi si primárně nevážíte jeho papežství, nýbrž toho, jaký je člověk a křesťan. I já ho takto beru. Nicméně stížnost se vždycky podává osobám, které disponují mocí, čili výše postaveným osobám, od nichž očekáváme nějakou intervenci. Přestože tedy chápete papeže jako sobě rovného, tímto skutkem jste vlastně uznali jeho postavení nejvyšší autority v církvi, což ovšem u evangelíků nemá obdobu (jak poznamenal pan Outrata v tom svém článku).

    Mimochodem, můj manžel, který je ateista a církev ani Duku nemá rád, byl z vašeho dopisu nadšen.
    FO
    March 8, 2018 v 14.43
    Díky, paní Hájková,
    za výstižné shrnutí. Samozřejmě jde jen o jeden rozměr celé věci, asi ne nejpodstatnější - podstatnější je, jak se církev a křesťané vztahují k potřebným, k lidem na okraji, nepřijatým a odvrhovaným. Jak s mocí (moc duchovní autority, nejen ve smyslu funkce) zacházejí.
    March 8, 2018 v 15.40
    Bratr v Kristu
    Beru papeže jako bratra v Kristu. K dopisu jsem se také připojil jako evangelík. Připojil jsem se k němu jako ekumenická podpora a to především proto, že mě k tomu vyprovokovaly hrubé útoky ze strany obou Klausů, Zemana, Tomského, Udženiji a dalších. Postavil jsem se na stranu napadaných slabších. Argumentaci pana Outraty respektuji, ale nesdílím. Myslím, že všem křesťanům v této zemi může být lépe pokud hlavním představitelem katolické církve bude někdo více ekumenický a méně spjatý s mocenským blokem Zeman - Okamura - Klaus. A jestliže to závisí na papeži, tak je takový dopis nejen logický, ale i chvályhodný. Jsem rád, že bratři a sestry katolíci se k takovému činu odhodlali.
    March 9, 2018 v 7.08
    Poděkování
    Dopis podepsaný několika stovkami lidí (krásných 666 podpisů získal právě na výročí vítězného února) měl zřejmě větší vliv na české čtenáře než na adresáta uvedeného na obálce (tím méně na setrvání Dominika Duky ve funkci).
    Ozvalo se nás (zhruba 6x, ať se držím toho čísla šelmy) tolik, kteří to vidíme jinak.Ten druhý dopis ale nepožaduje, aby Duka v té funkci setrval. Konrkétně já bych mu to ani nepřál.
    Takže mne trochu překvapuje, když si autora článku osobuje nárok interpretovat mou motivaci a řadit mne do stádce s takovými esy jako je starý pán z hradu nebo Olivie Žižková.
    Performerům z popleční středy tedy děkuji spíš za to, že mi a spoustě dalších lidí umožnili zvážit, jakých hodnot si vážíme a které chceme podporovat.
    A že se jim při tom podařilo rozdělit lidi na dvě poloviny?
    Inu, máme zase tolik příležitostí se setkávat a vzájemně se sdílet, třeba právě při podporře (nejen) křesťanských uprchlíků, práv dětí na rodičovskou výchovu a péči (a často i na prostou možnost přijít na svět) nebo diskusích o významu výuky křesťanské etiky v sekulárním školství.
    A koneckonců se snad společně duchovně sejdeme i v připomínce večeře, kterou s Kristem sdíleli mnozí, které určitě bylo snadné zavrhnout právě s ohledem na jejich konkrétní životní skutky.
    MP
    March 9, 2018 v 19.16
    Filipovi Outratovi
    Přiznám se, že se mi stále nepodařilo pochopit Váš postoj.

    Signatáři adresovali svůj dopis člověku, který je podle pravidel jediný oprávněný ve věci rozhodnout. Podobně bych například adresoval dopis ředitelce základní školy v Kotěhulkách nad Žvatlavou dopis, ve kterém bych žádal , aby v tamější školní jídelně nabízeli alternativně vegetariánská jídla -- pokud bych se toho pokoušel dosáhnout.
    Možná bych si myslel, že by bylo vhodnější, aby o tom rozhodlo hlasování žáků a jejich rodičů, ale ani v takovém případěch bych neměl pocit, že žádostí adresovanou osobě podle pravidel instituce (školního zákona) oprávněné ve věci rozhodnout popírám toto své přesvědčení či stvrzuji ředitelčinu moc.

    Aby taková analogie pozbyla smysl, je potřeba zavést předpoklad podobného typu jaký zavedla o Vašem postoji MŠ, stylizovaný třeba jinak, ale věcně shodný.
    Hrátky s případným sněmem tady nepomohou, protože jsou mimo instituční rámec rozhodování a aby bylo její případné doporučení o setrvání Domika Duky ve funkci působivé, musel by je stejně potvrdit papež -- nikoli jako nejvyšší autorita, ale jako ten, kdo je podle stávajících pravidel k rozhodnutí kompetentní.
    FO
    March 9, 2018 v 22.57
    M. Profantovi
    myslím, že je to dáno tím, že pro mě je důležitý teologický - eklesiologický rozměr celé věci, tj, nechápu jako hotovou, danou věc, že je papež "nadřízený" arcibiskupa a má nějakou pravomoc rozhodnout. Beru to jako něco problematického.

    Chtěl jsem jen tento prvek, tuhle skutečnost vnést do diskuse.
    IH
    March 9, 2018 v 23.00
    Dopis skupiny věřících působil poněkud neobvykle
    Jestliže bych se já, kdyby se mne obsazení vysokého církevního úřadu týkalo osobněji, ať už sám, nebo jako člen nevelké skupiny rozhodoval napsat, či signovat dopis samému papeži, asi bych přece jen vzal v potaz, že římských katolíků je na světě víc než miliarda.

    Argumentace pana Profanta je podle mne obecně zcela správná. Dopis ředitelce základní školy v Kotěhulkách nad Žvatlavou by ovšem byl na místě více než dopis generálnímu tajemníku OSN v nějaké jemu příslušné záležitosti. (Jde ovšem jen o můj pocit: nevím, jak časté jsou dopisy ať už papeži, či nejvyššímu představiteli Spojených národů.)
    March 10, 2018 v 1.03
    V církvi by správně asi vůbec neměla existovat moc úřední.
    MP
    March 10, 2018 v 10.15
    Ivo Horákovi
    Proč? Pokud by byl ten generální tajemník ve vztahu k té záležitosti ve stejné pozici jako kotěhulská paní ředitelka kše školní jídelně? (Mám dojem, že to v OSN nemůže nastat, ale u Duky je to opravdu formálně stejné).


    IH
    March 10, 2018 v 11.37
    Když tak o diskutovaném předmětu rozmýšlím, napadá mě ještě jeden důvod rozpaků nad původním dopisem skupiny našich věřících papeži (pominu-li samozřejmě distanc ohledně obsahu).

    Římskokatolická církev je společenstvím, jež se drží tradičních hodnot. Týká se to i dnes provokující decentnosti a schopnosti komunikovat spíše v náznaku, jak to bylo kdysi vlastní snad všem opravdovým kulturám. Toto je mi sympatické a blízké, na rozdíl od "uřvanosti" doby, kdy každou chvilku ticha chce nějaký adept zviditelnění urvat na zhrublou sebepropagaci či reklamní relaci. Ač je text dopisu samozřejmě slušný, je přece jen velmi konkrétní a dá se říci, že jen poněkud sub specie aeternitatis i malicherný. V takové organizaci jako je katolická církev se přece jen asi spoléhá na tradiční toky informací a reference, při vědomí delikátnosti asi především ústní.

    P.S. Z výše uvedeného rozhodně neplyne, že bych měl signatářům dopisu jejich psaní za zlé.
    + Další komentáře