Dopis vyzývající papeže Františka, aby neprodlužoval arcibiskupskou službu pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky jsem nepodepsal, byť ke mně jako k jednomu z organizátorů zřejmě prvního veřejného protestu proti politické činnosti kardinála Duky v roce 2013 doputoval. Ne proto, že bych se během let stal obdivovatelem kardinála Duky.

Mám s tímto dopisem problém teologický. Dopis vychází z pojetí, že papež je „šéf“ církve a biskupové jsou jacísi jeho podřízení, o kterých rozhoduje shora a direktivně jedna jediná osoba. Ve skutečnosti se ale přinejmenším od 2. vatikánského koncilu do římskokatolického pojetí církve vrátila biskupská kolegialita — všichni biskupové jsou nástupci apoštolů, ne pouze papež a ostatní biskupové jen nepřímo.

Představme si, že by tomu bylo naopak: papežem by byl vyhlášený konzervativec, místním arcibiskupem naopak liberál, a skupina konzervativně laděných aktivních laiků a kněží (a že také jsou) by napsala papeži dopis, ať na tohoto arcibiskupa nebere ohled a hned ho pošle do penze. Těžko by to bylo autory dopisu za Dukovo penzionování vnímáno jinak než jako regres, jako snaha o návrat církve do minulosti. Přitom principiálně je to totéž, platilo by stejné pravidlo kanonického práva o tom, že v 75 letech musí každý biskup odejít do penze, a papež by měl stejnou pravomoc toto pravidlo v daném případě zrušit.

↗

nstitut Václava Klause, mistra ve větření lidových nálad, hned využil této příležitosti ke zdůrazňování negativních konotací dopisu — české udavačství,

Pro papeže — římského biskupa přitom žádné podobné pravidlo neplatí, takže když Benedikt XVI. v roce 2013 rezignoval ve věku 86 let, byla to rezignace zcela dobrovolná. A také zcela nebývalá a převratná. Možná by bylo dobré ponechat biskupům možnost na základě svého vlastního uvážení a potřeby dané diecéze, ideálně prodiskutované a odsouhlasené nějakou formou sněmu dané diecéze, rozhodnout sami o tom, že po určitou danou dobu mohou přesluhovat.

Zajímalo by mě, jestli si autorky a autoři dopisu tento rozpor ve svém postoji mezi církví jako mocenskou institucí, kterou kritizují v osobě Duky, a mocenskou hierarchií, ztělesněnou v osobě papeže, k jehož absolutní pravomoci se odvolávají, uvědomují. Dopis bezmála adoruje papeže Františka. Nic proti tomu, ale v situaci, kdy je takové velebení součástí prosby o to, aby papež uplatnil své mocenské „veto“ ve vztahu k arcibiskupovi líčenému negativně, mi to zní prostě falešně.

A možná ještě závažnější otázka: Vnímali nekatoličtí, zejména evangeličtí spolupodepsaní jako problém fakt, že se svým podpisem hlásí k praxi, která v jejich církvích nemá místo, a jež dokonce odporuje samým základům jejich pojetí církve? Že tak vlastně pro určitý konkrétní cíl (odstranění Duky z arcibiskupského stolce, a tím i z pozice jakéhosi nezvoleného a nevítaného zástupce všech křesťanů v České republice), obětovali něco, co by pro ně mělo být zásadně důležité?

Jak se dalo očekávat, vznikl hned dopis na podporu Dominika Duky. A jak se také dalo čekat, jedinou věcí, ve které se oba dopisy shodují, je naprostý respekt k papežské pravomoci rozhodnout. Papež František bude — domnívám se — přihlížet k oběma dopisům, a to ne proto, že oba se v něčem shodují s jeho prioritami (dopis za Dukovo odvolání v solidaritě s uprchlíky nebo postoji k islámu, dopis za jeho setrvání v podpoře tradiční rodiny). Měl by je zohlednit jednoduše proto, že oba odrážejí reálný názor určité části církve, Božího lidu v pražské arcidiecézi. A papež, ani papež František, by neměl být absolutní monarcha.

Před pěti lety se naše vystoupení proti kardinálu Dukovi neslo ve znamení občanského protestu. I křesťané jsou občané, a i křesťané mají právo, a dokonce povinnost pozvednout občansky svůj hlas. Dominik Duka k tomu ostatně sám vyzýval. Myslím, že takto pojatý protest má větší smysl než odvolávat se k nadřízené, navíc zahraniční autoritě. To má v českých historických souvislostech nešťastné konotace, které se svým citem pro vystižení lidových nálad neomylně popsal Institut Václava Klause.

I já stejně jako autoři dopisu doufám, že Dominika Duku na pražském arcibiskupském stolci vystřídá někdo, kdo bude mít moudřejší postoje k některým důležitým otázkám, nebude se pohrdlivě vyjadřovat třeba o odborech, lépe zváží, co a jestli vůbec napíše politickému podnikateli se strachem Tomiovi Okamurovi, a tak dále. A rozhodně věřím tomu, že se papež František nakonec rozhodne moudře, jak nejlépe bude v dané situaci moci.