V sedmnácti mi můj tehdejší přítel řekl, že být křesťan pro něj znamená „spát s někým až po svatbě“. Překvapivě mě tehdy vůbec neděsila vidina vztahu bez sexu. Nechápala jsem, jak může celou svoji víru zúžit do jednoho bigotního, asketického požadavku.

Zdá se, že podobně se o křesťanství vyjadřuje i leckterý představitel lidovců. Bigotní požadavky ale v takových případech neuplatňují skromně na sebe samotné, ale hází s nim po těch — v naší společnosti — nejzranitelnějších. V posledních dnech svými výroky nejvíce ohrožovali děti z neúplných rodin a rodiče, kteří se o ně starají.

Čunkovo kázání na hoře

Nic nevyjadřuje absurdnost propojení lidovců a církevní morálky lépe než skutečnost, že předseda Pavel Bělobrádek je schopen během čtyřiadvaceti hodin na jedné straně podpořit hnutí usilující o plošný zákaz potratů a vzápětí v rozhovoru poslat svobodné matky na lov „nových mužů“.

Podle konzervativního církevního pojetí je přitom navázání nového vztahu problematické stejně jako potrat. Vzhledem k tomu, že potrat je událost jednorázová, je pak dokonce snazší podstoupit potřebný proces pokání, než v případě dlouhodobého vztahu s novým partnerem, který může vést k nemožnosti dlouhodobě přistupovat k eucharistii — ke slavnosti, která je srdcem církevního života a okolo které se samotná církev utváří. S těmito okolnostmi si pak předseda hlavu neláme. Oba jeho názory spojuje jen jediné — popření ženské svéprávnosti, důstojnosti a schopnosti rozhodovat o svém osudu a osudu svých dětí.

Pan Čunek zas nechápe, proč by stát měl platit samoživitelkám a samoživitelům, prý si měli lépe vybrat, s kým počnou dítě. Čunek v této své interpretaci předjímá, že za rozpad vztahu by měl nést zodpovědnost ten s rodičů, se kterým nadále žijí děti. Trestán je tak ten, který původní biologickou rodinu vlastně udržuje a od toho, který ji opustil asi nemá být požadováno nic. Podle této logiky by mělo přicházet k újmě vždy dítě.

Nedovedu pochopit, kde se najednou vzala taková nenávist k samoživitelům. Zrovna tato skupina obyvatel má můj obrovský respekt a její zásluha o chod společnosti je zcela neoddiskutovatelná. Jediné, co je spojuje s ostatními osobami čelícími dlouhodobě mediálním útokům, je to, že jsou nebezpečně blízko sociálního dna a zároveň jsou z perspektivy patriarchátu nepředvídatelní a nepochopitelní — ať už se jedná o „příliš“ samostatné ženy nebo muže vymykající se své „tradiční“ roli. V těchto otázkách stojí samoživitelé vedle uprchlíků nebo obyvatel sociálně vyloučených lokalit.

↗

Čunek odkazuje na místa v Bibli, která v žádné Bibli nejsou. Repro DR 

Své mediální vystoupení Čunek pak korunoval prohlášením: „Víte, on ten Kristus mluvil především o odpovědnosti za sebe sama a také za svoji rodinu. To znamená, že Kristus nepodporoval, aby tady bylo tolik rozvrácených rodin, aby tolik lidí zneužívalo systém tak, jak ho zneužívá.“ Z teologického hlediska je na tento výrok velice těžké reagovat, jelikož se nezakládá téměř na ničem, co by se dalo alespoň vzdáleně spojovat s nějakým Ježíšovým výrokem.

Ježíš byl známý tím, že se setkával s nejpotřebnějšími, nejchudšími, všemi těmi, které Čunek patrně označuje za ty, kteří zneužívají systém. V jeho Kázání na hoře všem chudých žehná a stojí při všech svobodný a na okraj společnosti vyloučených ženách. Místo své biologické rodiny se pak zdržuje ve společnosti svých učedníků, kteří kvůli jeho zvěsti častokrát vlastní biologické rodiny opustili.

Vládci života

Zastánci „tradiční rodiny“ se v posledních dnech množí jako houby po dešti. Jitka Chalánková, místopředsedkyně TOP 09, ostře vystoupila proti možnosti umělého oplodnění pro ženy bez partnerů. Dítě má podle ní právo na oba rodiče a tyto děti „ze zkumavky“ se již rodí jako sirotci. Dominik Duka prostřednictvím Milana Badala označuje zastánce práva na potrat za „příznivce potratů“. Toto jeho označení je cílené překrucování argumentů jeho názorových odpůrců, ze kterého žádný dialog nemůže vzejít.

Jak mnohokrát opakovala paní Chalánková — více než polovina dětí se v České republice rodí mimo manželství. Možná to ale není jen důvod k panice a ke křečovité snaze o návrat ke starým požadavkům. Jak praví Hérakleitos: dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Způsob výchovy dětí se přece proměňuje téměř neustále. Obraz nukleární rodiny — otce, matky a dětí, kteří se všichni sejdou večer u televize — bychom skutečně těžko hledali napříč dějinami lidstva. Po mnoho období válek byly děti vychovávány především ženami, vyšší vzdělání pak zas prostředkovali především muži. Děti se stávaly „sirotky“ daleko častěji, stejně jako byly svědky umírání svých sourozenců. Jediný rozdíl snad spočívá v tom, že nyní můžeme zdlouhavě diskutovat o tom, jestli určité skupině umožníme mít dítě.

Skupinou obyvatel, která dlouhodobě touží po manželství, váží si této instituce a je schopna ji vrátit její mnohdy pošramocenou krásu, jsou stejnopohlavní páry. Takovým zastáncům manželství jako je paní Chalánková by jistě udělala dobře videa ukazující ohromnou radost mnoha párů ve chvíli, kdy bylo (například v USA) uzákoněno stejnopohlavní manželství. Pro mnoho těchto párů jsou děti skutečně vysněné požehnání. Všechna děvčata i kluci by byly jistě s láskou přijaty svýma dvěma matkami, kdyby jim paní Chalánková neznemožnila pomocí moderní medicíny poměrně jednoduše přijít do jiného stavu.

Propagátoři „tradiční rodiny“ se velmi často obhajují poukázáním k zájmům dítěte nebo ke zvýšení porodnosti. Cítí se jako držitelé klíčů k novému životu, přitom jsou často zoufale neschopní dialogu s nastupující generací. Odpovědí na snahu o dialog je často jen agresivní protiútok. Badal v již zmiňovaném komentáři utrousí, že ohledně výroku „naše těla nejsou vaše starost“ by se dalo diskutovat, ale na diskuzi již nenaváže.

Křesťanství navzdory církvi

Jednoznačné odmítnutí praxe potratů pak nemá dostatečné zakotvení v Bibli ani církevní tradici. Tomáš Akvinský pak přímo tvrdí, že duše sestupu do těla až několik dní po početí, nikoli při něm. Kreslení jasných linií a jasné označování začátku života pak stojí proti respektu k tajemství, které dar života obestírá. Zároveň tento požadavek narušuje úzkou vazbu mezi matkou a jejími dětmi. Křesťanství by mělo zachovávat velký respekt vůči mateřství. Dítě se nikdy nerodí samo, nevzniká odděleno od ostatního prostředí. Nejúžeji je pak vždy vázáno ke své matce, ti dva jsou v tom okamžiku jedno tělo a předepisování pravidel, podle kterých se má jejich vztah vyvíjet, je krajně mocenské a především neslušné.

Význam práva na potrat je skutečnost, že i když se nakonec nastávající matka rozhodne dítě navzdory nepřízni osudu porodit, jedná se o její svobodné rozhodnutí. Stane se rodičem ze svého velmi odvážného rozhodnutí, nikoli kvůli tomu, že zfanatizovaná skupina občanů vedená celibátníky rozhodla za ní.

Církev od počátku stojí jako struktura, která vytváří alternativní, nebiologické silné lidské vazby. Tradiční oslovení „bratři a sestry“ nemá pranic společného s genetikou. Koneckonců i oslovení Boha „otče“ nebo „matko“ naznačuje, že na tomto světě máme i jinou, alternativní rodinu, že nejsme plně závislí od našich genetických vazby. Velké biblické postavy se často rodí jako dlouho očekávané děti starých, usoužených rodičů, vznikají zázrakem mimo očekávatelné biologické předpoklady.

Lidská láska bohužel nemá tendenci vyvíjet se vždy jednoduše směrem, který jsme si ať už jako jednotlivci nebo jako společnost předepsali.

Lze však doufat, že zálohované výživné sejme z rozvedených párů nutnost setkávat se v soudních síních a vést proti sobě spory. Celkově by tak toto opatření mohlo vést k lepším vztahům mezi rodiči a v důsledku k lepšímu vývoji dítěte. Právo na potrat pak umožňuje ženě lépe si naplánovat čas a okolnosti, ve kterých se její děti narodí.

Přesto jsem přesvědčená, že důraz na tradici (i tu křesťanskou) má ve společnosti stále své oprávněné místo. Paní Chalánková by se například mohla zajímat o děti, jejichž rodiny jsou ohrožené bezdomovectvím a u kterých reálně hrozí ústavní výchova. Nelze budovat skutečně sociální společnost, pokud i političky budou považovat za základ rodiny otce a nebudou věnovat pozornost situaci matek a dětí.

Církve mají spoustu (mnohdy opuštěných) kostelů ve vyloučených lokalitách, na místech, na kterých si stačí stoupnout doprostřed náměstí s míčem a během půl hodiny si s vámi hraje houf dětí. Myslím, že podobné akce by byly také více než „jen nějaký obyčejný rodinný den“, jak Národní pochod pro život propaguje jedna z jeho pořadatelek.

Živý symbol tradice symbolizuje papež František. Pomocí pomalých pohybů zájmu a lásky omývá špičaté, autoritářské rohy církevní moci. Sám jako výsostná autorita celkovou autoritativnost církve rozmělňuje. Stále udržuje kontakt s chudými a neubírá jim na lidské důstojnosti. Nakonec pak po malých dávkách přináší největší tradičně křesťanskou hodnotu — milosrdenství. Samozřejmě ani on není dokonalý a potřebuje celé společenství církve, aby mu pomohlo v pootáčení světa směrem k životu.