V sedmnácti mi můj tehdejší přítel řekl, že být křesťan pro něj znamená „spát s někým až po svatbě“. Překvapivě mě tehdy vůbec neděsila vidina vztahu bez sexu. Nechápala jsem, jak může celou svoji víru zúžit do jednoho bigotního, asketického požadavku.

Zdá se, že podobně se o křesťanství vyjadřuje i leckterý představitel lidovců. Bigotní požadavky ale v takových případech neuplatňují skromně na sebe samotné, ale hází s nim po těch — v naší společnosti — nejzranitelnějších. V posledních dnech svými výroky nejvíce ohrožovali děti z neúplných rodin a rodiče, kteří se o ně starají.

Čunkovo kázání na hoře

Nic nevyjadřuje absurdnost propojení lidovců a církevní morálky lépe než skutečnost, že předseda Pavel Bělobrádek je schopen během čtyřiadvaceti hodin na jedné straně podpořit hnutí usilující o plošný zákaz potratů a vzápětí v rozhovoru poslat svobodné matky na lov „nových mužů“.

Podle konzervativního církevního pojetí je přitom navázání nového vztahu problematické stejně jako potrat. Vzhledem k tomu, že potrat je událost jednorázová, je pak dokonce snazší podstoupit potřebný proces pokání, než v případě dlouhodobého vztahu s novým partnerem, který může vést k nemožnosti dlouhodobě přistupovat k eucharistii — ke slavnosti, která je srdcem církevního života a okolo které se samotná církev utváří. S těmito okolnostmi si pak předseda hlavu neláme. Oba jeho názory spojuje jen jediné — popření ženské svéprávnosti, důstojnosti a schopnosti rozhodovat o svém osudu a osudu svých dětí.

Pan Čunek zas nechápe, proč by stát měl platit samoživitelkám a samoživitelům, prý si měli lépe vybrat, s kým počnou dítě. Čunek v této své interpretaci předjímá, že za rozpad vztahu by měl nést zodpovědnost ten s rodičů, se kterým nadále žijí děti. Trestán je tak ten, který původní biologickou rodinu vlastně udržuje a od toho, který ji opustil asi nemá být požadováno nic. Podle této logiky by mělo přicházet k újmě vždy dítě.

Nedovedu pochopit, kde se najednou vzala taková nenávist k samoživitelům. Zrovna tato skupina obyvatel má můj obrovský respekt a její zásluha o chod společnosti je zcela neoddiskutovatelná. Jediné, co je spojuje s ostatními osobami čelícími dlouhodobě mediálním útokům, je to, že jsou nebezpečně blízko sociálního dna a zároveň jsou z perspektivy patriarchátu nepředvídatelní a nepochopitelní — ať už se jedná o „příliš“ samostatné ženy nebo muže vymykající se své „tradiční“ roli. V těchto otázkách stojí samoživitelé vedle uprchlíků nebo obyvatel sociálně vyloučených lokalit.