Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek vzbudil rozruch výrokem na adresu žen samoživitelek. Jeho slova o tom, že tyto ženy ohrožené chudobou si prostě musí najít jiného chlapa, zapadají do rétoriky předních lidoveckých politiků v poslední době. V podobném duchu mluví zejména jedna z nejvýraznějších postav strany, zlínský hejtman a bývalý předseda strany Jiří Čunek.

Bělobrádek svá slova pronesl v rozsáhlém rozhovoru a zaslouží si ocitovat v kontextu, protože jedině tak vynikne spojení silné, či spíše silácké rétoriky a asociální politiky, kterou se v tomto bodě předseda lidovců prezentoval.

Ten náš robustní sociální systém

Inkriminovanému výroku v rozhovoru pro server E15 předcházelo několik otázek věnovaných zálohovanému výživnému. Podle Bělobrádka se v zemích, kde se náhradní výživné zavedlo, „lidé začali daleko více rozcházet“. Toto tvrzení ovšem nebyl schopen nijak konkrétněji doložit.

↗

U Jiřího Čunka se podobné výroky dají očekávat. Proč k nim ale sahá Pavel Bělobrádek, který se dlouhodobě snaží vystupovat jako uvážlivý, slušný politik, nelibující si v silných slovech? Foto FB P. Bělobrádka

Pohled do srovnávací studie o výživném v evropských zemích ukazuje, že náhradní či zálohové výživné je zavedeno v celé řadě evropských zemí, konkrétně v Maďarsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Dánsku, Belgii, Francii, Slovensku a Švédsku. V kolika z těchto rozmanitých evropských zemích se lidé začali „daleko více rozcházet“? Nakolik jsou podobná obecná tvrzení opřená o realitu?

Předseda Bělobrádek je nicméně přesvědčen, že „rozpad rodin je z velké části dán i tím, že je tu poměrně robustní sociální systém“. To je opravdu vyhraněný názor, který Bělobrádka posunuje na radikálně pravicovou politickou pozici. Nakolik tento názor sdílejí voliči i členové KDU-ČSL? Velmi pravděpodobně by mnozí se svým předsedou nesouhlasili.

Bělobrádek ale zřejmě cítí potřebu profilovat se výrazně pravicově, zároveň jako konzervativec obhajující rodinu proti jejím (skutečným či pouze fiktivním) nepřátelům, a jako ekonomický liberál kritizující přebujelý sociální systém. To je ale pro lidoveckou politiku dost nebezpečná kombinace. KDU-ČSL by se tak stala jakousi konzervativnější variantou TOP 09. Ztratila by sociálně cítící voliče především na Moravě a odradila i mnoho liberálních voličů, kteří by jinak koalici lidovců se starosty fandili.

Nebezpečnost podobného přístupu se ukázala v samotném rozhovoru. Hned po Bělobrádkových rázných slovech o „robustním sociálním systému“ v ČR přišla logická otázka redaktorek: „Ženy samoživitelky jsou však jedna ze skupin, které jsou nejvíce ohroženy chudobou, což vyplývá i z výzkumů.“ Namísto citlivosti pro nesporně složitou situaci samoživitelek přišla ona chlapácká slova: „No tak si musí najít jiného chlapa.“

Když dva dělají nebo říkají totéž, není to vždy totéž. U Jiřího Čunka se podobné výroky vzhledem k jeho dlouhodobé profilaci jako „politicky nekorektního“ enfant terrible české politiky nebojícího se kontroverzních kroků i slov dají očekávat. Pavel Bělobrádek se ale dlouhodobě snaží vystupovat jako uvážlivý, slušný politik, nelibující si v silných slovech. Proč si tedy připravil horké chvilky s vysvětlováním svého výroku a s následnou omluvou, která ovšem sotva napraví výsledný dojem?

Přece jsme konzervativci

Vysvětlení je zřejmě v tom, že KDU-ČSL se v poslední době snaží vymezit jako konzervativní strana, jednak oproti sociální demokracii v rámci společného vládnutí, jednak díky dohodnuté koalici se starosty, která má ambici stát se silným hráčem na pravém středu politického spektra. Zřejmě k uklidnění členů, příznivců a voličů, zneklidněných spojením s liberálnějšími starosty, dlouholetými partnery topky, volí předseda lidovců silněji konzervativní tón.

Jiří Čunek považuje svobodné matky za nepřátele tradiční rodiny, která „vždycky bývala základ státu“. Ani on ale nedokáže nijak konkrétně odpovědět na otázku, jak vlastně svobodné matky rodinu narušují. „Takzvané samoživitelky“, jak je Čunek nazývá, „pobírají různé dávky, ale ve skutečnosti samoživitelkami nejsou“. Kolik jich je? „Mnoho, určitě desítky procent“, odpovídá Čunek ve stejném duchu jako Bělobrádek.

Oba jsou razantní, když jde o ideové vymezení vlastního konzervativního přístupu, ale velmi nekonkrétní a vyhýbaví, když jde o jeho vztažení na skutečnost. Ta ale možná není až tak důležitá, podstatné je, že jsme konzervativci a dáváme to patřičně, nahlas a nepřeslechnutelně, najevo.

Zejména Jiřímu Čunkovi se to daří velice dobře. Jeho pohled na svět je jednoduchý, má jasné kontury, a to se jistě mnohým libí. „Čím více dotací budeme dávat člověku jenom tak, protože se mu nechtělo pracovat, tím více vytváříme špatnou budoucnost.“ Řešením je, že „pomůžeme těm, kteří pomoc skutečně potřebují, avšak pomůžeme jim tak, že za to státu odvedou nějakou službu. A to jsou třeba veřejně prospěšné práce.“

To už je poměrně tvrdá verze asociální politiky. Koho tu vlastně Čunek myslí těmi, kdo „pomoc skutečně potřebují“? Kdo má odvádět nějakou službu, třeba veřejné práce? Podle zlínského hejtmana zřejmě úplně všichni, kdo dostávají od státu nějaké dávky. Komu ze slušných lidí, tvrdě vydělávajících na svůj denní chléb, by se taková představa nelíbila...

Na otázku, zda by i při svém konzervativním naladění a nesouhlasu se sociální politikou v podání ČSSD byl i po podzimních volbách pro koalici se sociálními demokraty, pokud by opět vyhráli, odpověděl Jiří Čunek takto: „Trval bych na tom, aby byl všude prvek participace, který omezuje zneužívání a zároveň zvyšuje odpovědnost každého jedince.“

Participace je bezesporu sympatický princip. Jeho skutečně důsledné uplatnění v sociální politice ale může vést k tomu, že se ve jménu dalších sympatických hodnot, jako je odpovědnost, sociální systém potichu zlikviduje. Těm, kdo považují dnešní sociální systém v ČR za robustní a přebujelý, ale možná právě o to jde.