Po celý loňský rok jsme se v Deníku Referendum soustavně věnovali potřebnosti zákona o sociálním bydlení. Počet lidí v bytové nouzi povážlivě narůstá, obchodníci s chudobou profitují, děti vyrůstají v ústavech a nejohroženější skupiny jako matky samoživitelky, senioři či mladí lidé z dětských domovů ztrácí jistotu stabilního dostupného bydlení. Citelněji už zákon snad ani chybět nemůže.

Sněmovna v těchto dnech projednává verzi zákona, kterou schválila vláda. Verzi předloženou vinou všech zúčastněných se zpožděním, postavenou na nelichotivých kompromisech. Zákon vypracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nese s sebou tři otazníky.

První otázkou je, zda zákonodárci stihnou zákon schválit do podzimních voleb, tedy vůbec. Dále se ptáme, jaké pozměňovací návrhy se na vládní verzi nalepí v legislativním procesu? A konec konců je nasnadě otázka: doputoval do Sněmovny dobrý zákon? Od prvních verzí prošel řadou změn — byl předmětem koaličního sporu rámovaného jako souboj ministryň Marksové a Šlechtové a byl pod tlakem nejen občanských iniciativ, ale také obcí a zájmových skupin.

Rozprava ve Sněmovně začala omíláním variací na „rozdávání bytů chudým“. Zaměřme se ale na prapůvodní účel zákona. V první řadě měl nahradit stávající nefunkční systém prostupného bydlení, princip každému podle jeho zásluh, který předpokládá, že bydlení si lidé musí zasloužit a spoléhá na to, že se k němu časem svou pílí propracují. Osekaná verze zákona, překrytá nadšením z toho, že vůbec nějaký zákon je, na tento požadavek pozapomněla. A může být hůř.

Návrat do reálného socialismu

V úterních večerních hodinách poslanci a poslankyně odmítli hned dva návrhy předsedy poslaneckého klubu ČSSD Romana Sklenáka na prodloužení jednání. K hlasování samému se tak nedostali. Bod budou muset nyní prioritně znovu zařadit, kdy tak učiní, nikdo neví. Nebude to však dříve než na konci měsíce.

Premiér Sobotka na otázku Deníku Referendum odpověděl: „Neměli bychom to vzdávat. Budeme se snažit jej znovu zařadit a navrhnout zkrácení lhůty. Jinak to nelze stihnout.“ O zákon o sociálním bydlení strany svádí mediální boj, v praxi však dělají vše proto, aby u toho zůstalo.

Zákon ve skutečnosti nechce žádná politická strana. Včetně těch koaličních, které se k jeho přijetí zavázaly v programovém prohlášení. Sociální demokracie nebyla během jeho přípravy dostatečně důrazná, hnutí ANO zkritizovalo každou verzi, počínaje samou Koncepcí sociálního bydlení. A lidovci — jako obvykle — lavírovali.

Ministerstvo práce a sociálních věcí začalo zákon chystat pozdě, a co více podlehlo tlaku obcí: ze zákona proto v prosinci vypadla povinnost pro obce poskytovat sociální byty, včetně sankcí. Michaela Marksová nechala zákon upravit do podoby, která navrhovala vytvoření takzvaného Centra sociálního bydlení. Byty měl zajišťovat stát. To se ovšem nelíbilo Karle Šlechtové, která verzi označila za „návrat do reálného socialismu“.

„Já nechci v naší zemi návrat do státního OPBH, to jsme snad již přeskočili. Socialismus jsme tu už měli a všichni vědí, jak přidělování bytů fungovalo a jak to s bytovým fondem dopadlo,“ uvedla a požadovala, aby povinnost přešla do gesce jejího ministerstva. „Zřizovat nový úřad, aby to zase dělali úředníci z Prahy nebo Úřadu práce, je podle našeho názoru špatná cesta,“ doplnil Andrej Babiš.

Sociální bydlení má proto na přání Šlechtové zajišťovat Státní fond rozvoje bydlení. Obcím, které do systému dobrovolně vstoupí, má SFRB poskytovat dotace. V ostatních případech bude byty zajišťovat sám úřad — ať už je bude stavět nebo vykupovat a dále pronajímat.

Státní fond rozvoje bydlení je existující instituce spadající pod MMR, má pobočku pouze v Praze a Olomouci. Podle výroční zprávy za rok 2015 zaměstnává šedesát pracovníků. Nyní má působit po celé republice a zajišťovat sociální bydlení pro desítky tisíc lidí. Jediným vpravdě rozdílem mezi Centrem sociálního bydlení a SFRB je, pod jaké ministerstvo úřad spadá.

O návratu do reálného socialismu už ale nyní Karla Šlechtová nemluví. Poté, co podepsala poslední verzi zákona vypracovanou MPSV, svou kritiku obrátila. Sociální byty podle ní měly poskytovat obce, a to bude Sněmovně prosazovat. Po celou dobu příprav to přitom byla ona, kdo neustále hovořila o nutnosti vyhovět přání obcí. V létě loňského roku kupříkladu kritizovala Marksovou za nedostatečné zapojení Svazu měst a obcí do příprav zákona. Svazu měst a obcí, který od počátku povinnost poskytovat sociálního bydlení odmítá a který si u Marksové prolobboval občanskými iniciativami kritizovanou změnu. Ministerstvo pro místní rozvoj povinnost rozporovalo také oficiálně v připomínkovém meziresortní řízení.

Byt jen za zásluhy?

Pokud bude Karla Šlechtová ve Sněmovně kritizovat současný návrh za to, že z něj povinnost pro obce vypadla, bude tak činit pouze opět z obstrukčních důvodů. Očekávat lze ještě další výtku: Šlechtová dlouhodobě požaduje zúžení cílové skupiny, která má nárok na poskytnutí sociálního bytu. Opakovaně navrhovala snížení na počet 50 tisíc, neozřejmila však, jak k takovému číslu došla. V bytové nouzi je podle statistik 187 tisíc lidí, zákon přísně stanovuje, za jakých podmínek má kdo na byt nárok.

Podle Šlechtové by na sociální byt měli dosáhnou jen ti nejpotřebnější. V reakci na připomínky jejího ministerstva z poslední verze vypadla třístupňová podpora v bydlení, stanovená Koncepcí, která byty dělila na dostupné, sociální a krizové. Takzvané dostupné bydlení mělo být poskytováno seniorům nebo matkám samoživitelkám, krizové zase mělo sloužit jako přechodné bydlení pro čekatele na sociální byt.

Šlechtová tehdy uvedla, že zákon „nesmí pokřivit motivaci k zajištění bydlení ani spravedlivý přístup ke všem občanům České republiky“.

Pocit frustrované nespravedlnosti přitom může vyvolat právě zúžení cílové skupiny. Stačí si oživit vyjádření typu „stejně je to jen pro Romy, co nechtějí pracovat“. Sami občané paradoxně o zákonu v kontextu zásluhovosti nesmýšlí: 71 procent lidí podporuje jeho prosazení. Dostupnost bydlení vnímají jako celospolečenský problém, který se netýká jen úzké skupiny "na dávkách", jak politici s oblibou nazývají lidi, kteří nedosáhnou na běžné bydlení.

Sociální práce pro sociální případy

Vlažný vztah stran k podobě zákona napříč spektrem potvrdily úterní tiskové konference poslaneckých klubů. Opoziční TOP09 a ODS návrh odmítají podpořit, komunisté jej považují za důležitý, co o něm soudí, jsme se ale nedozvěděli. ČSSD se o něm ani nezmínila. Lidovci chtějí, aby prošel do druhého čtení, kde se pokusí prosadit zúžení cílové skupiny.

Radka Maxová z hnutí ANO zopakovala výtky Ministerstva pro místní rozvoj, včetně nového požadavku na prosazení povinnosti obcí. „SFRB by se podle zákona stal jakousi realitní kanceláří,“ kritizovala řešení, které přitom prosadila její kolegyně Karla Šlechtová. Hnutí ANO bude chtít stejně jako lidovci pracovat na pozměňovacích návrzích a během jednání ve výborech přijít s komplexním návrhem změny, na němž by panovala shoda napříč spektrem. Otázkou je, na čem jiném tedy celou dobu pracovalo Ministerstvo pro místní rozvoj, spolugestor zákona.

„Odmítám dělat ze seniorů nebo mladých lidí sociální případy,“ uvedl na úterní tiskové konferenci Jan Bartošek z KDU-ČSL, který rozdělil ohrožené skupiny obyvatel na ty, jež má bydlení integrovat do společnosti a musí podstoupit sociální práci a na zbytek normálních lidí, kteří zkrátka jen potřebují dostupné bydlení. Vystihl tak přesný opak podstaty sociálního bydlení, neboť sociální bydlení by nemělo rozlišovat. Cílem je naopak určit, kdo je v bytové nouzi, poskytnout standardní bydlení a případně sociální práci, která má pomoci si jej udržet.

Sociální práce, tak jak je tomu v případě revolučního brněnského pilotního projektu zabydlení rodin, by měla být ze zásady dobrovolná. Zákon ji však ukládá jako povinnou — bez pravidelných kontrol nájemníkům hrozí vystěhování. Původní verze, která pracovala s kategorií dostupných bytů, s povinnou sociální prací pro daný segment nepočítala. Jakmile však bylo dělení na dostupné, sociální a krizové bydlení zrušeno, sociální práce zůstala povinná pro všechny. Řešením však není kategorii obnovovat (odborníci se obávali, že by krizové bydlení mohly obce v praxi vydávat za běžné a konzervovat tak současný stav), natožpak zužovat cílovou skupinu příjemců, jak navrhují lidovci a ANO. Řešením je pojmout sociální práci jako podpůrnou službu, ne jako nástroj kontroly.

Rizika stávající verze zákona

Sociální práce může být také kamenem úrazu pro Úřady práce. Ty budou v praxi první, na koho se mají lidé žádající o byt obrátit v případě, že se jejich obec do projektu nezapojí. Kde vezme instituce, jejíž primární náplň dosud nebyla poskytování sociální práce, dostatek proškolených pracovníků, není jasné. Na problém upozorňovala také zpráva RIA, která hodnotí dopady regulace.

V případě, že se obec rozhodne do systému zapojit, bude sama rozhodovat, kdo má na bydlení nárok. Zákon stanovuje podmínky pro získání bytu, sama se však může rozhodnout, zda dá přednost například občanům bez dluhů. Motivaci obcí se dobrovolně zapojit může spočívat ve snaze mít nakládání s byty ve vlastních rukou. S pravomocí se však často pojí také podléhání veřejnému mínění, tedy otázkám typu, kdo si byt zaslouží a kdo ne. Prozatím se spíše předpokládá, že obce se takové pravomoci rády vzdají a povinnost nechají na státu.

Obec má na zajištění sociálního bytu lhůtu dva roky, SFRB dokonce tři roky. Dobu čekání zákon nijak neupravuje. V předchozí verzi mělo k zabezpečení přechodného času sloužit krizové bydlení, to však nová verze ničím nenahradila. Kromě otázky bydlení samého (zřejmě se automaticky předpokládá, že člověk bude nadále bydlet například na ubytovně) zákon mění pravidla vyplácení dávek, která mohou být v tomto přechodném období ohrožující. Zákon totiž ruší doplatek na bydlení lidem žijícím v nestandardních formách bydlení, tedy na ubytovnách či azylových domech. Opatření má platit tři roky po nabytí účinnosti zákona. Co poté bude s čekateli na byt, kteří platí předražené nájmy obchodníkům s chudobou, když jim stát přestane vyplácet doplatek, zákon neřeší.

Dalším sporným bodem je otázka vytváření ghett. Ze současné verze zákona vypadlo ustanovení o zákazu koncentrace a segregace, které mělo původně obce nutit byty rozprostírat s cílem zamezení vzniku vyloučených lokalit na periferiích. Zákon dříve také ukládal povinnost sociální byty stavět v místech občansky vybavených, s dostupnou veřejnou dopravou. I toto ustanovení vypadlo.

Boj pokračuje, hleďme vstříc Brnu

Návrh zákona o sociálním bydlení prezentuje koalice jako „pilotní projekt“. Na rozdíl od kupříkladu brněnského pilotního testování rychlého zabydlení rodin je však zákon ostrým testem, v němž budeme namísto úspěšnosti úzkostlivě měřit a následně za běhu lepit škody.

Češi a Česky postupně přicházejí na to, že bydlení se stává výsadou, namísto práva. Diskuse zákonodárců nasvědčuje tomu, že v pochopení pojmu sociální bydlení jsme teprve v začátcích. Nebýt kampaně občanských iniciativ, které vytvořily nebývalý tlak na vznik zákonné úpravy, bychom se pravděpodobně nedočkali ani paragrafového znění. Panuje shoda na tom, že vypracování samé je úspěchem. Dalším bojům za dostupné bydlení však může zpackaný, sic schválený, zákon o sociálním bydlení uškodit. ČSSD má zákon zařazen do kolonky „svést boj“, ten nás teprve čeká.

Hleďme vstříc Brnu, tamější projekt nepůsobí ve srovnání se zákonem o nic méně přelomově, než před rokem. Na rozdíl od zákona nám ukáže, zda může sociální bydlení postavené na principu bez zásluhovosti skutečně ukončovat bezdomovectví. Zejména pak neohrožuje tisíce lidí, kteří již dnes žijí v nevyhovujících podmínkách, ale dává jim naději, že je cesta ven z ubytoven.