„Jó Jirka Čunků, toho tady mají všichni rádi, už jeho otce si vážili,“ vypraví mladá žena z Valašska o úspěchu lidoveckého politika, který v letošních volbách obdržel více než čtrnáct tisíc preferenčních hlasů, tedy nejvíce ze všech v republice. Dnes muž tří funkcí — hejtman Zlínského kraje, starosta Vsetína a senátor — se do nejvyšší politiky vyšvihl před deseti lety.

V té době nechal u silnice do Vsetína, na místě bývalé skládky, sestavit kontejnerové ghetto pro „nepřizpůsobivé“. Dvě bytovky, dnes obklopené průmyslovou zónou, během let ztratily i svou někdejší pestrobarevnost — poslední známku marné snahy navodit dojem „Don´t worry, be happy“.

Zato za evropské peníze přibyly dětské prolézačky a basketbalové hřiště. Seznam, jak se při jejich užívání správně chovat, je ale delší, než by se slušelo v jakémkoli městském parku. Leč tady jsme v ghettu, které se ani nesnaží tvářit, že vzniklo přirozeně nebo že by v něm kdy měl kdy žít kdokoli jiný než Romové.

Vzniklo v roce 2006 jako náhradní bydlení pro obyvatele chátrajícího pavlačového domu ve městě, který radnice nechala zbourat. Město tehdy krok prezentovalo jako jedinečné řešení problému s bydlením nepřizpůsobivých občanů.

↗

Drahá nátěrová barva skrývá nekvalitní plechovou konstrukci. Foto Gaby, Khazalová DR

Od té doby v Poschle, jak se místo jmenuje, vyrostla už jedna celá generace. Jiří Čunek s oblibou vypráví, že vyřešil problematické soužití s Romy a že ty své vsetínské „vychoval“. Naposledy své zásluhy připomněl v říjnovém povolebním rozhovoru pro MF Dnes, kde se neopomněl zmínit, že se právě díky tomu dostal do vysoké politiky.

Jeho slova mohou znít uvěřitelně. Poschla totiž není problematickou lokalitou: není tu nepořádek, nevyniká kriminalitou, neobchoduje se tu s drogami. Zdání Čunkova triumfu ale klame.

Čunkova převýchova? Jen dál ničí životy

Do Poschly přijíždím autem. Pěšky bych musela jít z centra Vsetína více než tři kilometry. A na nejbližší zastávku autobusu, který jede naposled v deset hodin večer, je to odsud skoro kilometr.

Mám schůzku s mužem, který lokalitu dobře zná a s místními je v pravidelném kontaktu. Sám v Poschle žil, podařilo se mu ale odejít — nechtěl, aby tu vyrůstaly jeho děti.

„Ale já myslím, že pro Romy opravdu něco udělal,“ překvapuje mě odpovědí, když se ho ptám na Jiřího Čunka. „Zlepšilo se to, všichni mají práci. Říkám jim, že se musí snažit, pokud chtějí, aby je lidé ve městě vnímali jinak,“ vysvětluje. Z jeho pohledu se Čunkovi podařilo změnit obraz vsetínských Romů v očích bílých.

Až po dlouhé diskusi dospívám k tomu, co tím skutečně myslel: mluví se mnou jako s gádžem, s novinářkou, které se snaží říct, že Romové nejsou jen samé problémy, a tak vychází vstříc názorům, které u mě předpokládá. A nepřál si být jmenován.

Vypráví mi, že se Čunkovi podařilo vsetínské Romy představit jako méně problémové, jiné, než jsou třeba Romové na severu Čech. Jedním dechem ale dodává, že jde jen o obraz. Nakonec z něj vypadne, k čemu směřoval od začátku: Čunek nikoho „nevychoval“. Romové se podle něj totiž snaží a vždy snažili zlepšit své postavení sami.

Tak jako Čunek před deseti lety nazval Romy problémem, který je třeba „dostat na okraj města nebo až za jeho hranice“, a vytvořil o sobě obraz politika, konečně přinášejícího řešení, tak se nyní pyšní tím, že se situace zlepšila. Nic jiného mu ani nezbývá, ghetto musí být bezproblémové, jinak by jeho krok postrádal legitimitu.

Jak to tedy je? Snaží se místní až teď nebo se snažili už předtím? A vůbec, snaží se dost? Dokud si vůbec budeme klást takové otázky, budeme přistupovat na Čunkovo rámování, které od počátku staví Romy do role klientů převýchovy.

Rétorika nepřizpůsobivosti ústí v odsuny z města, v protiromské demonstrace, v horším případě v násilné útoky — hlavně ale v přesný opak toho, co nazýváme emancipací menšiny. V Čunkově světě se totiž Romové ocitají v postavení, ve kterém žádné snažení nikdy stačit nebude. Jsou nuceni přijmout vinu, kterou jim vsetínský starosta, za přitakávání většinové společnosti, přisuzuje. Muž, se kterými mluvím, je toho důkazem.