„Jó Jirka Čunků, toho tady mají všichni rádi, už jeho otce si vážili,“ vypraví mladá žena z Valašska o úspěchu lidoveckého politika, který v letošních volbách obdržel více než čtrnáct tisíc preferenčních hlasů, tedy nejvíce ze všech v republice. Dnes muž tří funkcí — hejtman Zlínského kraje, starosta Vsetína a senátor — se do nejvyšší politiky vyšvihl před deseti lety.

V té době nechal u silnice do Vsetína, na místě bývalé skládky, sestavit kontejnerové ghetto pro „nepřizpůsobivé“. Dvě bytovky, dnes obklopené průmyslovou zónou, během let ztratily i svou někdejší pestrobarevnost — poslední známku marné snahy navodit dojem „Don´t worry, be happy“.

Zato za evropské peníze přibyly dětské prolézačky a basketbalové hřiště. Seznam, jak se při jejich užívání správně chovat, je ale delší, než by se slušelo v jakémkoli městském parku. Leč tady jsme v ghettu, které se ani nesnaží tvářit, že vzniklo přirozeně nebo že by v něm kdy měl kdy žít kdokoli jiný než Romové.

Vzniklo v roce 2006 jako náhradní bydlení pro obyvatele chátrajícího pavlačového domu ve městě, který radnice nechala zbourat. Město tehdy krok prezentovalo jako jedinečné řešení problému s bydlením nepřizpůsobivých občanů.

Od té doby v Poschle, jak se místo jmenuje, vyrostla už jedna celá generace. Jiří Čunek s oblibou vypráví, že vyřešil problematické soužití s Romy a že ty své vsetínské „vychoval“. Naposledy své zásluhy připomněl v říjnovém povolebním rozhovoru pro MF Dnes, kde se neopomněl zmínit, že se právě díky tomu dostal do vysoké politiky.

Jeho slova mohou znít uvěřitelně. Poschla totiž není problematickou lokalitou: není tu nepořádek, nevyniká kriminalitou, neobchoduje se tu s drogami. Zdání Čunkova triumfu ale klame.

Čunkova převýchova? Jen dál ničí životy

Do Poschly přijíždím autem. Pěšky bych musela jít z centra Vsetína více než tři kilometry. A na nejbližší zastávku autobusu, který jede naposled v deset hodin večer, je to odsud skoro kilometr.

Mám schůzku s mužem, který lokalitu dobře zná a s místními je v pravidelném kontaktu. Sám v Poschle žil, podařilo se mu ale odejít — nechtěl, aby tu vyrůstaly jeho děti.

„Ale já myslím, že pro Romy opravdu něco udělal,“ překvapuje mě odpovědí, když se ho ptám na Jiřího Čunka. „Zlepšilo se to, všichni mají práci. Říkám jim, že se musí snažit, pokud chtějí, aby je lidé ve městě vnímali jinak,“ vysvětluje. Z jeho pohledu se Čunkovi podařilo změnit obraz vsetínských Romů v očích bílých.

Až po dlouhé diskusi dospívám k tomu, co tím skutečně myslel: mluví se mnou jako s gádžem, s novinářkou, které se snaží říct, že Romové nejsou jen samé problémy, a tak vychází vstříc názorům, které u mě předpokládá. A nepřál si být jmenován.

Vypráví mi, že se Čunkovi podařilo vsetínské Romy představit jako méně problémové, jiné, než jsou třeba Romové na severu Čech. Jedním dechem ale dodává, že jde jen o obraz. Nakonec z něj vypadne, k čemu směřoval od začátku: Čunek nikoho „nevychoval“. Romové se podle něj totiž snaží a vždy snažili zlepšit své postavení sami.

Tak jako Čunek před deseti lety nazval Romy problémem, který je třeba „dostat na okraj města nebo až za jeho hranice“, a vytvořil o sobě obraz politika, konečně přinášejícího řešení, tak se nyní pyšní tím, že se situace zlepšila. Nic jiného mu ani nezbývá, ghetto musí být bezproblémové, jinak by jeho krok postrádal legitimitu.

Jak to tedy je? Snaží se místní až teď nebo se snažili už předtím? A vůbec, snaží se dost? Dokud si vůbec budeme klást takové otázky, budeme přistupovat na Čunkovo rámování, které od počátku staví Romy do role klientů převýchovy.

Rétorika nepřizpůsobivosti ústí v odsuny z města, v protiromské demonstrace, v horším případě v násilné útoky — hlavně ale v přesný opak toho, co nazýváme emancipací menšiny. V Čunkově světě se totiž Romové ocitají v postavení, ve kterém žádné snažení nikdy stačit nebude. Jsou nuceni přijmout vinu, kterou jim vsetínský starosta, za přitakávání většinové společnosti, přisuzuje. Muž, se kterými mluvím, je toho důkazem.

Čunkovi se současný stav hodí. Může jednak nadále vycházet vstříc všeobecně rozšířenému tichému českému rasismu a tvrdit, že se Romové o něco snaží jen „díky jeho motivaci“ a současně je ponechat v kategorii obtížného elementu, na nějž musí být přísnost: vždy je přece může posunout třeba ještě o kus dál za město...

V letošních volbách se ukázalo, že protiromská rétorika obyvatele Vsetínska neodrazuje. „Uběhlo deset let a Jiří Čunek se k Romům vyjadřuje prakticky stejně. Je to ale paradoxní, protože se nedá říct, že by pro ně jako vsetínský starosta nic nedělal,“ vysvětluje mi jedna z výzkumnic, která se zabývá sociálním vyloučením.

Jiří Čunek to dělá vychytrale: o svých konstruktivnějších krocích vůči Romům nemluví, protože by to šlo proti většinovým náladám. Přitom je zároveň sám přiživuje a tváří se, že vůči Romům uplatňuje výhradně politiku útisku. Realita je taková, že obyvatele Poschly nechává uvězněné za hranicemi, které je těžké překonat. Za hranicemi města a běžného života.

Život v kontejneru

Šestatřiceti rodinám z Poschly se často zdůrazňuje, že žijí na pěkném místě a že si nemají na co stěžovat. Městský byt tu ovšem nedostal nikdy nikdo jiný než Rom.

A není se co divit, v Poschle by prostě nechtěl žít nikdo, kdo by měl na výběr. Dvě kontejnerové bytovky obklopuje z jedné strany hlučná silnice, z druhé odpadní čistička, z níž se line nepříjemný zápach.

Do nejbližšího obchodu či škol se musí do Vsetína, tunelem přes průmyslovou zónu nebo nebezpečným přechodem přes železniční trať. Poschla je takové satelitní městečko, ovšem bez důstojných bytových podmínek, na nevzhledném místě a především pro většinu místních bez možnosti vybrat si, zda žít zde, anebo někde jinde. Fakticky obyvatelné je pouze s autem. Většina ho tu má, tedy musí mít, nehledě na to, zda si ho může dovolit.

Vcházím do jednoho z plechových domů. Panuje tam rušno, přestože na chodbách zrovna nikdo není. Zřetelně slyším zvuky z jednotlivých bytů, které dohromady vytvářejí nesnesitelný hluk.

Jedna z rodin mě zve dovnitř. Manželé s malým dítětem žijí v bytové jednotce charakterizované jako 1 + kk, za který platí nájem srovnatelný s byty ve Vsetíně. Ty jsou ovšem jiných standardů, jak za chvíli zjistím.

Byt je útulně zařízený, na první pohled se neliší od běžného obydlí v paneláku. Až na to, že přezdívka „králíkárny“, kterou si mnohdy nespravedlivě vysloužila sídliště z časů socialismu, je tu kvůli špatnému technickému stavu zcela na místě. Výhody to tu oproti sídlištím nemá vůbec žádné.

Za tapetou s moderním vzorem se skrývá vlhká stěna ze sádrokartonu. Bytové jednotky pokrývá plechová konstrukce, pod níž se sráží voda a vzniká plíseň.

Na problém upozorňuje i příručka, kterou obyvatelé při stěhování obdrželi. Píše se v ní, že je třeba hodně větrat a topit.

Manželé mi vyprávějí, že od podzimu mají prakticky neustále zapnutý elektrický přímotop. Právě na poplatcích za elektřinu nájemníci platí nejvíc, mnohdy víc, než činí nájem sám. Nepomáhají ani plastová okna. Kontejnerové bydlení přitom může být i přes svou nízkonákladovost ekologické a kvalitní. Ne však v poschelském provedení „antivandal“.

S rodinou se loučím rychle, otec mi totiž za hlasitého kašle ukazuje zprávu z pohotovosti. Kvůli vlhkosti jsou tu dospělí i děti často nemocní.

Na chodbách se přitom suší prádlo — v zimě moc jiných možností není. Město situaci řešilo, a to tím, že tu postavilo dřevěný altán. Aspoň v létě je to tedy snad lepší.

Já starosta budu, vy už tu být nemusíte

Právě v tomto altánu si před letošními volbami rozdělal stánek kandidát na hejtmana Jiří Čunek. „Byl jako milius, sliboval opravy domů, rozdával se guláš,“ vypráví mi Rom, s nímž mám schůzku.

Nájemníci mu ale prý nevěřili. Někteří si pamatují, jak v Poschle dělal kampaň dva roky nazpátek, když kandidoval na vsetínského starostu. Tehdy zvolil namísto cukru bič: místním měl vyhrožovat, že je nechá vystěhovat, pokud ho nebudou volit. „Já starosta budu, zato vy už tu být nemusíte,“ vzpomínají na jeho zastrašování.

Kromě zoufale nevyhovujících bytových podmínek trápí obyvatele Poschly ze všeho nejvíc strach. Letos se mezi nimi dokonce roznesla fáma, že město všechny vystěhuje kvůli uprchlíkům. „Říkalo se, že stát přijme imigranty a každé město jim podle kvót musí dát byty, a že nás odstěhují ještě někam dál,“ vypráví mi jeden z místních. Jak se taková zpráva do lokality dostala, nikdo neví.

Obyvatelé Poschly se bojí, že ztratí i to málo, co mají. Přestěhovat se chtějí všichni, jen někomu se to však nakonec podaří. Městských bytů je ve Vsetíně nedostatek, proto mají šanci pouze u soukromých pronajímatelů. „Je to jako všude jinde, jakmile pronajímatel zjistí, že jste Rom, šance je malá,“ krčí rameny muž, kterému se byt ve městě nakonec sehnat podařilo.

Obyvatelstvo Poschly se proměňovalo spíše přirozeně: v bytech žijí děti svých rodičů, které mají nyní vlastní rodinu. Za deset let už v něm dospěla jedna generace dětí, odloučená od normálního života v majoritní společnosti.

Ghetto pro ghetto

Jak se na lidech, kteří v Poschle vyrostli, život zde podepsal? „Začnou být nepřizpůsobiví, tak tomu říkáte, ne?“ odpovídá mi trefně jeden z nich.

Přestože Poschla není problematickou lokalitou jako třeba ghetta ve Varnsdordu nebo Děčíně, většina obyvatel žije v chudobě. Devětadvacet domácností je v hmotné nouzi, pracuje se hlavně načerno.

Převážná část dětí navštěvuje praktickou školu. Ne proto, že by měla problémy s učením nebo chováním, ale kvůli romské etnicitě. Škola by přitom měla sloužit dětem jako částečné vysvobození, které dává naději na cestu ven z ghetta. To by ale museli mít šanci chodit do normální školy se svými bílými vrstevníky.

Za pořádkem a klidem, který je patrný na první pohled, se skrývá autoritativní přístup města. Žádné přestupky se zkrátka netolerují. Jinak přichází okamžitá důtka — výhružka vystěhováním. „Jednou někdo vyhazoval odpadky z okna a hned na něho naběhl starosta, že něco takového tolerovat nebude,“ vzpomíná jeden z místních.

Snaha udělat z místních Romů „přizpůsobivé spoluobčany“ je vykoupená strachem a všudypřítomnou apatií. Emocemi připisovanými životu v Husákově režimu.

Poschla není jedinou vyloučenou lokalitou ve Vsetíně, od těch ostatních se však zásadně liší právě mírou rezignace lidí, kteří v ní žijí. Pro místní Romy, kteří chtějí pro své děti lepší život, tak často jedinou alternativu představuje pouze odchod do zahraničí.

Ještě před pěti lety byly domy poloprázdné: část obyvatel se odstěhovala do Anglie. Zařazení do běžného života, o které by demokratická politika vůči systémově znevýhodněným menšinám měla usilovat především, je v Poschle dopředu vyloučené. Děti se do kontaktu s většinou dostávají až na středních školách, a to už je pozdě. Mnoho z nich se proto nedokázalo z bezvýchodného prostředí vymanit a nyní zde žije se svou novou rodinou.

Pokud Jiří Čunek skutečně udělal z obyvatel Poschly „bezproblémové občany“, měli by tamější lidé mít tomu odpovídající možnost vést bezproblémové životy. V tom jim ale stále brání ghetto, které vzniklo jen proto, aby na ně mohl navždy veřejně ukazovat jako na ty, kteří vlastně tak úplně občany nejsou.

Příčina spočívá v tom, že mu jeho vsetínské řešení romské otázky ještě dnes stále tolerujeme. Že nejsme schopni popsat věci tak, jak jsou a říct, že základním problémem tu je Čunkův přístup k Romům, a nikoli oni sami. Necháváme je v pasti imperativu „musíte se snažit“, aniž bychom jim nabídli východisko z ghetta, v němž se už deset let empiricky ověřuje, že tu žádná snaha nemá smysl.