Cesty z nepříznivé sociální situace pomáhají lidem hledat mnohé subjekty, vládní i nevládní. Specificky se však přistupuje k těm skupinám obyvatel, které mají nad rámec „lidí v nepříznivé sociální situaci“ i jinou skupinovou identitu. V případě, o kterém hodlám psát, jde o identitu etnickou.

U Romů z ghett, popřípadě romských osad na východním Slovensku, se často přistupuje ke kolektivnímu způsobu řešení. Pojem „kolektivní“ zde však zní trochu paradoxně. Cílová skupina projektu zlepšování sociálních podmínek je totiž z jeho plánování v podstatě vyloučena.

V důsledku se to dá připodobnit k jakési „kolektivní vině“. Kolektivní vina pak slouží k formulování zástupných problémů. Příkladem může být způsob, jakým se rozhodla řešit nepříznivou sociální situaci svých obyvatel obec Letanovce na východním Slovensku.

↗

Význačná byla osada Letanovce hlavně tím, že byla jednou z posledních neelektrifikovaných osad na Slovensku. Na téměř tisícovku lidí tu byla jediná pumpa s tekoucí vodou. Foto Matěj Karas

Podobně jako velká část jiných obcí na východě Slovenska mají i Letanovce na okraji Slovenského Ráje širokou romskou komunitu. Do nedávna žila většina Romů z Letanovců v osadě u lesa asi kilometr a půl od samotné obce, a to od třicátých let minulého století, kdy sem byli Romové vyhnáni z obce na základě rasové nesnášenlivosti.

V roce 2013 čítala tato komunita asi osm set obyvatel. Význačná byla hlavně tím, že byla jednou z posledních neelektrifikovaných osad na Slovensku. Na téměř tisícovku lidí tu byla jediná pumpa s tekoucí vodou. V komunitě je vysoké procento negramotných, často chybí základní hygienická a lékařská péče. Pro české čtenáře může být osada známá tím, že ji jako jednu z nejvíce „zaostalých“ v devadesátých letech navštívil Václav Havel.

Zastupitelé obce Letanovce se rozhodli řešit nepříznivou situaci výstavbou nových domů a následným přesunem obyvatel osady do těchto takzvaných „nízkostandardních bytů“. (Takový způsob není na Slovensku ničím ojedinělým. Podobnou praxi a její „užitečnost“ by mohli popsat i Romové ze Vsetína, kde se do jejich přesídlování pustil Jiří Čunek.)

↗

V roce 2013 čítala komunita v Letanovcích asi osm set obyvatel. Foto Matěj Karas

Důvodů pro přesídlení letanovských mělo být několik: zamezení těžby dřeva ze Slovenského Ráje, zpřístupnění cesty pro turisty (hned vedle osady vede turistická stezka a pohled na neumyté bosé děti žebrající o chleba a o cent turisty odháněl), a v poslední řadě uváděné „zlepšení životních podmínek místních“.

Budeme-li se zabývat otázkou, zda je výstavba domů s elektřinou a tekoucí vodou důležitým aspektem pro zlepšení životních podmínek, musíme určitě souhlasit. Tato strategie však nijak neřeší problém sociálního vyloučení. A to tím spíš, že domy, které se pro Romy z osady vystavěly, jsou umístěné v ještě větší vzdálenosti od obce než původní osada. Nové domy jsou vystavěny v samém cípu, na okraji územního plánu obce. Celý projekt tak vyvolává dojem, že se obec „svých“ Romů chce spíše zbavit a ještě tím přispět k uvolnění turistického ruchu.

V podmínkách původního projektu byla uvedena výstavba školy a pošty v nové osadě. Rovněž měla být vybudována silnice mezi nově vzniklou osadou a obcí Letanovce. Na nic toho však obci nezbyly finance, a tak projekt skončil pouze u výstavby domů, které svou architekturou připomínají spíše kravíny a při pohledu na celý tento komplex budov uprostřed pole se člověk neubrání myšlenkám na podobnost s koncentračním táborem (chybí snad jen ostnatý drát).

Romové z osady měli jen velmi malou možnost do řešení situace promluvit. Podíleli se v podstatě se jen na rozdělování jednotlivých bytů mezi rodiny, což nebylo při počtu více než osm set lidí nic snadného. Starosta obce navíc jednoznačně prohlásil, že buďto se přestěhují všichni, nebo nikdo, takže na nějaké rebelství nebylo příliš prostoru.

↗

Nové domy svou architekturou připomínají spíše kravíny a při pohledu na celý tento komplex budov uprostřed pole se člověk neubrání myšlenkám na podobnost s koncentračním táborem. Foto Matěj Karas

Zdaleka nejvíc traumatizující je nátlak ze strany obce. Obyvatelé měli dostat klíč od nového domu až poté, kdy zbourají ten starý. Nedokážu se vžít do pozice člověka, který má zbořit svůj vlastní dům, ve kterém žil celý život, a to na základě projektu, kterému se musí chtě nechtě podvolit. Velká část obyvatel osady spatřila svůj nový dům až v den stěhování. Cestou na místo svého nového, „moderního“ života se mě rodiny ověšené igelitkami ptaly, kudy mají jít.

Velká část obyvatel osady žila v chýších ze dřeva a plechů, ti majetnější měli zděné domy. Na stěhující se Romy byl vyvíjen nátlak, aby sami uklidili sutiny, které po zboření jejich osady zůstaly. U komunity s téměř stoprocentní nezaměstnanosti je takový požadavek vzhledem k svojí finanční nákladnosti v podstatě nereálný.

Velká část sutin zůstala na místě, dřevo ze zbouraných domů Romové využili k topení v novém příbytku. Pálení svého vlastního domu v kamnech je symbolický rituál ukončení etapy života v jedné segregaci a přechod do segregace jiné, modernější, s elektřinou a tekoucí vodou.

Celý projekt je chybný od samého začátku. Segregační opatření v souhře s chudobou vedou k sociálně patologickým jevům. Řešit následky těchto chyb je mnohem složitější a nákladnější, než jim smysluplně předcházet.

V projektu stěhování Letanovců za více než tři miliony eur chybí jakýkoliv předpoklad řešení nepříznivé sociální situace do budoucna. Nová osada se teď pouze setkává s novými možnostmi, které jim přináší elektřina, ale které s sebou nesou i nová rizika v modernější podobě: lichvu střídají nebankovní půjčky, snazší přístup k drogám a alkoholu.

Díky historické zatíženosti (nejen) této komunity si situace žádá komplexnější řešení. Nestačí přesunout problém o dům dál.