Osvobození nás neosvobodilo

František Kostlán

Konec druhé světové války znamenal osvobození i pro komunity českých a slovenských Romů. Sedmdesát let po válce však bude o skutečné „svobodě“ hovořit málokdo.

Mysl lidí, především Evropanů, je dvacátým stoletím hluboce poznamenána. Tolik nevinných lidí bylo v obou světových válkách zavražděno, tolik statečných vojáků padlo či bylo těžce raněno… a přeci nejsme zcela osvobozeni - od nacismu, od komunismu, od totalitářského způsobu uvažování, od ideologií, které řeší problémy nenávistí a násilím. Příliš mnoha lidem byla nadobro ohnuta páteř. Příliš mnoho z nás je stále přesvědčeno, že vláda pevné ruky může něco zlepšit, bez ohledu na to, jaké oběti to má přinést.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V médiích probíhající diskuse, zda nás sovětská armáda v roce 1945 osvobodila, či si jen přišla vyzvednout svoji odměnu v podobě rozšíření sovětské říše o Československo, je jistě na místě a může být i zajímavá. I vzhledem k slabošství a amatérismu Edvarda Beneše se ten podivný úsek mezi roky 1945 a 1948 opravdu nedá jednoznačně označit jako demokratický. K posílení komunistů směřoval všemi hlavními kroky, které Beneš prosadil: vyhnání československých Němců, vyvinění násilníků, kteří se na nich při odsunu dopouštěli zvěrstev, zrušení konkurenčních politických stran, znárodňování.

Všechny takové úvahy vedou k utváření a roli států v dějinách, což je jistě z historického či politologického důvodu zajímavé, ale chybí tam to podstatné

"Times New Roman";mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:EN-US;mso-bidi-language:

AR-SA">— lidé.

Sovětští vojáci prokázali statečnost, na jakou se nezapomíná, bez ohledu na režim, který je vedl do války. Neméně odvážní byli Američané, kteří již podruhé zachraňovali nezodpovědnou a nepoučitelnou Evropu. A obdivuhodní Britové, před nimiž se musíme sklonit, protože jako první prohlédli Hitlera a osamoceni se mu postavili na odpor (mám pochopitelně na mysli pana Churchila, nikoli Chamberleina).

Všichni vojáci i bojující civilisté (partyzáni, odbojáři a další) mají právem naši úctu. Museli prokázat odolnost ve strádání s každodenní blízkostí smrti. A ač to dnes může znít jako klišé, toto je to nejpodstatnější sdělení.

A aby bylo toto sdělení celé, musíme se ptát, zda oběť všech těch úžasných statečných lidí vedla skutečně k osvobození. Jeden z hlavních důvodů k zamyšlení: oběť sovětských vojáků vedla k osvobození jejich vlasti od nacismu, ale neosvobodila jejich spoluobčany od autoritářského, bezohledného zacházení ze strany státu a jeho institucí.

Toto téma je zajímavé ze všech hledisek, včetně pohledu společenských věd. To historické či politologické jsme již načrtli, a doufejme, že diskuse na toto téma bude probíhat dál, a že přinese více konkrétních faktů. Veřejná „hra na pravdu“ za pomoci emocí je k ničemu.

Jsou poválečné generace svobodné?

Sociologové či psychologové (psychoterapeuti) budou jistě pokračovat ve zkoumání dopadů světových válek a totalitních režimů na utváření společnosti a ovlivňování myšlení jednotlivých lidí násilnickými ideologiemi.

Je již delší dobu známo, že silně traumatické zážitky se nevědomě přenášejí na následující generace. Například lidé, kteří přežili nacistické koncentráky, přenášejí projevy posttraumatického syndromu na své děti a vnoučata. Druhá i třetí generace má často stejné pocity jako přeživší: zvýšenou úzkost, vnitřní nevyrovnanost, pocity viny, poruchy přijímání stravy, touhu vypořádávat se s zlem, kterým prošli jejich blízcí a samozřejmě silné pocity strachu, zdánlivě ničím neodůvodnitelné (viz sborníky Rafael Institutu).

Pocity druhé generace

Vnitřní pocity příslušníka druhé generace popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epsteinová v knize Děti holocaustu (Volvox Globator, 1994). Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala s celou rodinou do USA. O svých pocitech přitom píše: „Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly.“

Helena Epsteinová, tak, jako mnoho dalších Židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do „železné skřínky“ a „pohřbila co možná nejdál od mozku“. Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu „najít nějaký trik“, jenž by jí umožnil prosekat se „pásem znecitlivění,“ který se vždy znovu vytvořil, když ke skřínce postoupila blíž. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity (vedle svých) popsala v Dětech holocaustu.

Prakticky totožnými následky trpí potomci nacistů či obecně lidí, kteří prožili silně traumatizující zážitky, které nejdou „zpracovat“ běžnou cestou. A takových zážitků přinášejí války nepočítaně.

Dochází tak ke zdánlivě paradoxnímu jevu. Lidé, kteří se narodili až po válce, trpí stejnými příznaky jako její přímí účastníci. Jsou tito lidé (od války) osvobozeni? Nebo je osvobození vedoucí k vnitřní svobodě vždy věcí času? Mojžíš byl nucen prochodit se svým kmenem čtyřicet let po poušti, než se alespoň z nově narozených stali (vnitřně) svobodní lidé.

Mám zajímavý poznatek z  práce v sociálně vyloučených lokalitách. Zdejší Romové jsou ve vztahu k válce a jejím následkům vnitřně svobodnější než například potomci židovských obětí holocaustu. A nejde jen o to, že u nás žijí především slovenští Romové (protože ty české nacisti téměř vyvraždili). Ti slovenští za války trpěli neméně. Spíše je to tím, že jsou ve své podstatě svobodomyslnější než ostatní, protože po té „poušti“ putují celé dlouhé generace.

Je ovšem třeba dodat, že tito chudí lidé jsou nesvobodní jinak, jaksi vnějškově. Žijí v područí mafiánů, podnikatelů s chudobou, kteří jsou leckdy spřáhnuti s některými místními politiky, úředníky a policisty. Někteří z mafiánů jsou Romové, což svědčí o tom, že jde i o problém sociální. Je to jen jeden z příkladů, ale platí. Proč společnost, která má za to, že je demokratická a svobodná, strpí nesvobodu svých spoluobčanů?

Je ovšem třeba dodat, že tito chudí lidé jsou nesvobodní jinak. Žijí v područí mafiánů, podnikatelů s chudobou, kteří jsou leckdy spřáhnuti s některými místními politiky, úředníky a policisty. Foto Pablo Municio, flickr.com

Plynové komory 70 let po válce

A proč by mnozí naši spoluobčané rádi řešili „romskou otázku“ po vzoru nacistů násilně? Téma plynových komor, krematorií či vyhnání se znovu objevuje ve veřejném prostoru jako vážně míněný diskusní příspěvek a mnohými „diskutéry“ je také zcela vážně přijímaný. A nejen na internetu.

Nedávno jsem přednášel a diskutoval na jedné ze soukromých středních škol, které připravují budoucí policisty, strážníky či úředníky. Jeden z šestnáctiletých chlapců mi během diskuse otevřeně řekl, že by „cikány řešil znovuotevřením Osvětimi a postavením nových plynových komor“. Řekl to před učiteli i spolužáky, aniž by měl v souvislosti s tím jakékoli obavy. Řekl jsem mu: „Ale budete do plynové komory osobně živé lidi nahánět. A poté jejich mrtvoly odnesete do pece a zbytky vyndáte a odnesete.“ Odpověděl mi, že „klidně“.

Nikdo ze spolužáků se proti jeho názoru neohradil, někteří pokyvovali souhlasně hlavou. Nikdo z pedagogů se také neozval, až po diskusi někteří z nich za mnou přišli a stěžovali si, že nárůst a prohlubování extremistických ideologií je mezi studenty trvalé, a nevědí si s ním rady.

Stále nám straší v hlavě

V této souvislosti je podle mne třeba chápat nárůst pravicového extremismu v Evropě, nebývalé posílení populistických a extremistických stran v demokratických státech a jejich protimigrantskou nenávistnou vlnu, namířenou především proti muslimům jako celku.

Musíme rovněž vidět, že demokratičtí zástupci nechávají stále umírat na moři stovky uprchlíků. Sice neustále hovoří o tom, že je tomu třeba zamezit, ale tím jejich příklon k tradičním evropským hodnotám (jako je právo na život a pomoc bližním) také končí. Peníze směřují na restriktivní opatření, která ovšem smrti lidí nezabrání, ani Evropu od jejich přílivu neochrání.

Války, totality a jejich způsoby nám pořád straší v hlavě, nebyli jsme schopni se osvobodit od příčin naší nesvobody, stále je pokládáme za lákavé. Když svobodu nemáme, toužíme po ní, když ji máme, toužíme po „pořádku“. Naše postižení souvisí jak s nacismem, tak s komunismem. Jsme poznamenaní do hloubky. Otázkou je, kdo nás osvobodí od nás samých, Mojžíše nevidět.

    Diskuse
    "Osvobodit nás od nás samých"? - Ano, to je skutečně problém všech problémů. Ale namísto Mojžíše by spíše bylo zapotřebí (nového) Ježíše.

    Neboť právě on to byl, kdo ve své době dokázal vytvořit "nového člověka".
    DU
    May 6, 2015 v 23.27
    Děkuji za dobrý článek
    i za zmínku o transgeneračním přenosu.

    Američané mají velkou zásluhu. Jen s tím srovnáním s 1. světové válce bych nesouhlasil. Obávali se stále ekonomicky sílícího německého konkurenta a možného hospodářského giganta Mitteleuropy.

    Churchill skutečně poprvé prohlédl Hitlera, Chamberlain nebo Lloyd George naopak ne. Podobna jako první prohlédli Poláci bolševiky už v roce 1919.
    May 7, 2015 v 0.6
    Co by poradil Ježíš?
    Ježíš jednou položil otázku: "Je tady člověk pro sobotu nebo sobota pro člověka?". Já myslel, že vytvářet nového lepšího člověka chtěli právě komunisti a nacisti. Ježíš podle mne hlásal mírný pokrok v mezích Zákona, nebo alespoň tak si vysvětluji ono, nepřišel jsem Zákon měnit, ale naplnit. Kdyby se dnes objevil, chovali bychom se jinak, než to popsal Dostojevský v Bratrech Karamazových?

    Nějak netoužím osvobodit se od sebe sama a už vůbec ne, aby mne někdo ode mne osvobodil. Chcete snad potlačit všechny touhy? Prý osvobozuje pravda. Ale to možná platí jenom pokud platí, že svoboda je poznaná nutnost.

    Takže kam otočit ty peníze na restriktivní opatření? Na dávky pro uprchlíky nebo zbraně proti islamistům? Co by poradil Ježíš?
    May 7, 2015 v 5.7
    To, co napsal pan Poláček (ne Mojžíš, ale Ježíš), má svou logiku. Mojžíš byl prorokem Židů a pouze pro Židy. Slíbil jim že je zavede do zaslíbené země. Co mohl nabídnout Egypťanům? Vůbec nic, kromě smrti v moři.
    May 7, 2015 v 8.2
    A pane Vorle, zase chybně kladete rovnítko mezi komunismus a nacismus. Komunismus byl univerzální a tedy pro všechny, i když se ho nepodařilo uskutečnit, kdežto nacismus byl jen pro vyvolené.
    MP
    May 7, 2015 v 8.46
    Evě Hajkové
    Máte pravdu, komunismus byl pro všechny. Díky Bohu za ten minulý čas.
    JP
    May 7, 2015 v 13.56
    Nic pro Egypťany?
    Je to asi dost překvapivé zjištění, ale opravdu se nedá tak stoprocentně tvrdit, že "Mojžíš byl pouze pro Židy". Je totiž jedno místo ve Starém zákoně, kde se židovský bůh Jahve prohlašuje za příslušného i pro Egypťany.

    Bylo by v tom případně možno nalézt poukaz na počátek onoho procesu, kdy původně ryze kmenová/národní náboženství začínají dostávat univerzální, tj. všelidský charakter.
    May 7, 2015 v 14.6
    No dobre, ale rec byla o Mojzisovi, ne o Bohu.
    JP
    May 7, 2015 v 14.6
    Osvobodit od nás?
    Pane Vorle, to "vytváření lepšího člověka" není až záležitostí ani komunistů ani nacistů, má svůj počátek už v antice (v rámci evropského regionu) - kdy se jednalo o to, ten emoční a intelektuální aparát kterým nás vybavila příroda vypracovat a zkultivovat do kvalitativně vyšších forem.

    Nejvlastnějším základem této kultivace bylo v podstatě právě to "osvobozování" - to jest osvobozování lidské duše od všech "přirozených" sklonů k hrubosti, přízemnosti, nevědomosti, egocentrismu atd.atd.

    Píšete, že nechcete, aby Vás někdo osvobozoval. No ovšem, jakákoli výchova a vzdělání jak známo vždycky nějakým způsobem bolí, a učitelé a vychovatelé vždycky tak nějak musí zápasit s nechutí a s neochotou svých svěřenců vlastním úsilím cokoli na sobě změnit.

    Aby však nedošlo k omylu, je nutno ovšem mezi zmíněným komunismem a nacismem na straně jedné, a mezi antikou (a stejně tak náboženstvím) na straně druhé konstatovat jeden zásadní rozdíl: zatímco v antice byla výchova k "ctnosti" (tedy ke kvalitativně vyššímu stupni rozvoje osobnosti) všeobecně uznávanou hodnotou, a tento proces tedy bylo možno opřít o vnitřní zaujetí a vstřícnost jednotlivých aktérů, pak komunismus a nacismus se snažily člověka jaksi "otesat zvenčí". To jest, byl tady uměle postulován jakýsi ideál, do kterého se začal uzpůsobovat národ.

    To je ovšem falešná cesta; tou správnou cestou může být jenom ta, která vychází ze samotné lidské duše.
    Mojžíš byl tehdy samozřejmě představitelem (izraelského) Boha. Ale to jen tak na okraj.
    + Další komentáře