Letošní výročí osvobození Osvětimi působí jako opožděné burcování do boje. Polnice zní, aniž by byl jasný nepřítel. A pocta obětem nacistické genocidy se nese éterem, aniž by se zmínily oběti všechny. V podstatě jde o volné pokračování selektivního přístupu k lidským právům, jak jej zažíváme při neustálém zhoršování společenské atmosféry.

Výročí osvobození Osvětimi je pochopitelně spojeno s Židy, s jejich utrpením, protože nacisté si je vybrali k cílené likvidaci. Jak správně připomínali i někteří řečníci na pražské konferenci Let my people live, na nacistický teror a jeho oběti nesmíme nikdy zapomenout, jinak se nám historie vrátí zpět.

A co další oběti?

Toto jinak banální sdělení, historií mnohokrát prověřené, se nám však může jevit v trochu jiném světle, když si uvědomíme, že další oběti, které byly taktéž nacisty vybrány k cílenému vyvraždění, prakticky nikdo nezmínil. O Romech, tělesně a duševně postižených či o homosexuálech, kteří také v Osvětimi prošli plynovými komorami, se cudně mlčelo. Na zmíněné konferenci, v televizi, v médiích vůbec, ve společnosti… až na výjimky.

„Datum 27. ledna, označené za den památky obětí holocaustu, je připomínkou osvobození vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz, kde trpěly a umíraly různé skupiny lidí. V tomto utrpení jsou si všechny oběti nacistického vyvražďování rovny, takže i 27. ledna by měla být nejen v Terezíně důstojně připomenuta také památka na romské oběti,“ řekl minulý týden historik z Muzea romské kultury Michal Schuster serveru Romea.cz.

A režisér Břetislav Rychlík, autor dokumentu o romském holocaustu Ó ty černý ptáčku, k tomu dodal: „Romské oběti je dobré připomínat zároveň s těmi židovskými. Silná nevraživost proti Romům se totiž snaží romský holocaust zpochybňovat. A někteří internetoví diskutéři ho dokonce vítají. V této atmosféře je proto velmi důležité připomínat holocaust vcelku.“

Naše společnost nedokáže připomínat všechny oběti holocaustu společně. Vlastně to málokoho vůbec napadne. K důvodům budou nesporně patřit předsudky vůči Romům.

Na jedné z besed s učiteli na základních a středních školách na téma extremismus v České republice mi jedna učitelka vyčetla, že spojuji židovské a romské oběti nacismu dohromady. Podle ní spolu neměly nic společného, protože „cikáni si to tak nějak vykoledovali sami“. I někteří Židé mají za to, že genocida Židů, šoa, byla oproti jinému cílenému vyvražďování výjimečná.

Ve společnosti převládá pocit, že nacisté chtěli zlikvidovat Romy z jiných příčin než Židy. Důvody ovšem byly totožné — rasismus nacistů a jejich nenávist k odlišnostem.

Xenofobie a paušalizace

Vedle nesnášenlivosti proti Romům v poslední době narůstá i u nás xenofobie spojená s paušalizací. Romové už nejsou jediní, kdo je házen do jednoho pytle, týká se to i muslimů. A nenávistných či hloupých výroků se už nedopouští pouze neonacisti a další extremisté, ale i běžní lidé, včetně příslušníků jiných společenských menšin.

„V sedmdesátých letech 20. století otevřela západní Evropa svůj pracovní trh dělníkům z Magdinu i Blízkého východu. Následné uplatňování pseudohumanistické politiky a multikulturalismu přineslo Evropě největší ohrožení od dob, kdy Turci stáli před Vídní (roku 1683). Smutné plody z tohoto stromu budou sklízet přicházející evropské generace bez rozdílu.“

Tento útok proti humanismu a multikulturalismu kupodivu není z nějakého nacistického webu, jak jsme zvyklí, ale z lednového čísla Obecních novin, které vydává Židovská obec v Praze.

Pro ilustraci ubohosti tohoto výroku dodávám, že jeho autor coby člen Židovské obce zřejmě nepokládá za velké ohrožení Evropy druhou světovou válku, včetně holocaustu. Cílem bylo poštvat druhé proti muslimům (jako celku) a proti těm, kteří je v Evropě přijali.

Židé v diaspoře byli po tisíciletí přijímáni v odlišných kulturách, včetně té muslimské. Někdy vstřícně, jindy naopak násilně. Dlouho žili spokojeně ve Španělsku, než je křesťané částečně vyvraždili, vyhnali či obrátili na svou víru. V odlišných kulturách někdy Židé žili díky toleranci místních vládců, v kultuře stejné (židovsko-křesťanské) mnohdy naopak trpěli.

Humanismus a s ním spojené soužití lidí různých kultur je to, co i Židům zajišťuje rovnoprávnost a bezpečí. Až padne politika založená na těchto atributech, rozplyne se postupně i dnešní tolerance a vstřícnost, kterou Židé v české společnosti pociťují.

Připomínáme si jen část obětí a doufáme, že historie se nevrátí. Nebo, že se vrátí jen těm, kteří si to „tak nějak vykoledovali sami“ — Romům, muslimům… A nás, že se přitom netkne. Ale ten pocit je mylný. Jak se jednou nastartuje společenská nevraživost vůči někomu či něčemu odlišnému, nezastaví se před ničím. Dotkne se i nás. A Židů hned po Romech či muslimech.