Letošní výročí osvobození Osvětimi působí jako opožděné burcování do boje. Polnice zní, aniž by byl jasný nepřítel. A pocta obětem nacistické genocidy se nese éterem, aniž by se zmínily oběti všechny. V podstatě jde o volné pokračování selektivního přístupu k lidským právům, jak jej zažíváme při neustálém zhoršování společenské atmosféry.

Výročí osvobození Osvětimi je pochopitelně spojeno s Židy, s jejich utrpením, protože nacisté si je vybrali k cílené likvidaci. Jak správně připomínali i někteří řečníci na pražské konferenci Let my people live, na nacistický teror a jeho oběti nesmíme nikdy zapomenout, jinak se nám historie vrátí zpět.

A co další oběti?

Toto jinak banální sdělení, historií mnohokrát prověřené, se nám však může jevit v trochu jiném světle, když si uvědomíme, že další oběti, které byly taktéž nacisty vybrány k cílenému vyvraždění, prakticky nikdo nezmínil. O Romech, tělesně a duševně postižených či o homosexuálech, kteří také v Osvětimi prošli plynovými komorami, se cudně mlčelo. Na zmíněné konferenci, v televizi, v médiích vůbec, ve společnosti… až na výjimky.

„Datum 27. ledna, označené za den památky obětí holocaustu, je připomínkou osvobození vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz, kde trpěly a umíraly různé skupiny lidí. V tomto utrpení jsou si všechny oběti nacistického vyvražďování rovny, takže i 27. ledna by měla být nejen v Terezíně důstojně připomenuta také památka na romské oběti,“ řekl minulý týden historik z Muzea romské kultury Michal Schuster serveru Romea.cz.