Na konci ledna 1948 byla ve vlně politických represí i se svojí matkou zatčena šestnáctiletá dívka. Po roce v lágru byla poslána do zvláštního zařízení pro převýchovu žen. Tam byla spolu s mnoha dalšími podrobena brutálnímu mučení a ideologickému vymývání mozků. Na jeho konci podepsala prohlášení, že lituje svých dřívějších politických názorů.

Uvedený příběh se nestal kdesi v pláních Sibiře, ale na jednom z idylických ostrůvků v Egejském moři. A ti, kteří tak jako ona dívka utrpěli brutálním zacházením nezahladitelné šrámy na těle i na duši, nebyli odpůrci bolševismu, ale naopak komunisté nebo prostě ti, kteří byli pro nový režim v Řecku podezřelí z levicových názorů.

Britský historik Keith Lowe ve své výtečné knize o zdivočelé poválečné Evropě (Savage Continent. Europe in the Aftermath of World War II, 2012, české vydání chystá Paseka) kromě tohoto svědectví uvádí i mnohá další, která jeho obrazu kontinentu plného násilí, kruté pomsty, nefungující spravedlnosti a nevyrovnání se se zločiny nedávné hrůzovlády dávají strhující, byť dosti depresivní ráz.

Na mnoha příkladech ze západní i východní části Evropy Lowe ukazuje, že osvobození pro mnoho jejích obyvatel nebylo jednoduše koncem noční můry a začátkem nové, slunečné mírové budoucnosti, ale spíš pokračováním jejich utrpení v jiné podobě. A neplatilo to jen pro země na východní straně právě se spouštějící železné opony.

Britský historik se přitom nesnaží klást na stejnou rovinu to, co se dělo v různých částech poválečné Evropy. Nedělá mu potíže konstatovat, že intenzita všemožných násilností a hrůz se v podstatě přímou úměrou zvyšovala ze západu na východ kontinentu. Že se nicméně nedají bezezbytku uplatňovat jednoduché šablony, ukazuje třeba právě příklad Řecka.

Celkový obraz, který Lowe nastiňuje, je obraz chaosu, světa plného nejistoty, bez pravidel a fungujících institucí, zato s akutním nedostatkem základních životních potřeb, světa, kde nebezpečí číhalo na každém kroku. Taková byla právě osvobozená Evropa. Naděje v lepší budoucnost byly jediným zbožím, jehož byl dostatek. A i ty byly v mnoha případech rychle a brutálně zklamávány.

Osvobození, celkem vzato, bylo především těžko popsatelným a sdělitelným prožitkem úlevy. Skončila válka a to samo o sobě stačilo k tomu být šťastný a vděčný všem těm, kteří se na porážce nacistického Německa a jeho spojenců podíleli. To, co nastane v budoucnosti, mnohdy i velmi blízké, a co bude pro mnohé obyvatele evropských zemí podobně kruté jako válka, v tu chvíli ještě neexistovalo.

↗

Osvobození bylo především prožitkem úlevy. Skončila válka a to samo o sobě stačilo k tomu být šťastný a vděčný všem těm, kteří se na něm podíleli. Repro z vysílní ČT

Svoboda pohledů na osvobození

Je naprosto pochopitelné, že se dnes pohledy na události před sedmdesáti lety liší, a mnohdy velice výrazně. Lišily se v něčem již za těch jarních dnů roku 45, podle toho, co kdo konkrétně prožíval, co komu ony vzrušené a horečné dny přinesly či vzaly.

O to víc se hodnocení musí různit dnes, kdy nás všechny od oněch dnů dělí celých sedm desetiletí. Všechny dosavadní zkušenosti, osobní i zděděné, předsudky i pevná přesvědčení, všechny obavy z opakování historie i ze současných hrozeb ovlivňují pohled na vzdalující se minulost.

Je pošetilé se domnívat, že se dlouhodobě může nějakému režimu podařit vnutit všem lidem jeden uniformní pohled na jejich dějiny. Nepodařilo se to režimu předlistopadovému, jehož ideologové se věnovali „hanebné roli amerických okupantů“ v západních Čechách na jaře 1945, a nepodaří se to ani těm, které snad dnes napadá, že nejlepším způsobem jak upevnit demokracii a svobodu u nás je pojmenovat hanebnou roli sovětských okupantů na zbytku osvobozeného území.

Pokud má mít slovo „osvobození“ vůbec nějaký pozitivní smysl, pak by mělo zahrnovat i volnost a různorodost v pohledu na minulost. K ní patří schopnost rozlišovat, ponechat minulosti její svébytnost a neproměňovat ji ve zdroj paliva pro současné politické potřeby a boje. I ti, kterým se konfrontace s Ruskem jeví dnes jako nevyhnutelná, by měli být schopni uznat, že na jaře pětačtyřicátého roku byli vojáci Rudé armády právem přijímáni jako osvoboditelé.

K pluralitě zkušeností a pohledů nicméně patří i to, že kdokoli má plné právo považovat sovětský podíl na porážce nacismu a osvobození většiny území Československa spíše než za důvod k oslavám za jakýsi prolog neblahé stalinistické diktatury po roce 1948. Zvláště na politické levici, domnívám se, by takový pohled měl být brán velmi vážně.

Připomenout si různé podoby osvobození, různé zkušenosti a prožitky, a bez vnějšího donucení hledat stopy minulosti své rodiny, svého místa, kraje i země, stopy často v podobě pomníků či prostých tabulek připomínajících mnohé padlé za těch jarních dnů, to je dobrý, svobodný způsob jak oslavit již poměrně dávné, ale přece velmi živé osvobození.