Článek z 1. dubna o chystaném stržení pardubického pomníku rudoarmějce vyvolal mnoho ohlasů čtenářů. Jak autor aprílového sloupku s překvapením zjistil, nemálo čtenářů vzalo zprávu vážně, přetiskovaly ji různé weby a celkově začala žít svým vlastním životem.

Zřejmě jsem článek o chystané demolici pardubického pomníku napsal příliš realisticky a uvěřitelně. Zlákal mě totiž skutečný případ plánovaného přesunu pomníku před čtyřmi lety a zajímavá diskuse, která v Pardubicích k této kauze vznikla. Výsledek mohl skutečně působit až příliš věrohodně.

Možná ale byly pobouřené reakce spíš než samotným textem článku vyvolány situací, ve které článek vyšel. Názory přehodnocující roli sovětských vojáků na jaře 1945 jsou hodně slyšet v médiích, v posledních dnech se například dozvídáme, kolik lidí zahynulo 9. května, když sovětská letadla bombardovala ustupující či spíše prchající německé jednotky.

Vlastně se nelze příliš divit, že se nápad fiktivního pardubického primátora a jeho kolegů odstranit pomník údajných osvoboditelů, jejichž skutečná role byla konečně rozpoznána, mnohým mohl zdát jako přesně zapadající do atmosféry dnešních dnů. Vše jako by bylo připraveno k tomu, definitivně a jaksi s úředním potvrzením prohlásit rudoarmějce za nové okupanty.

Jako autor zodpovědný za aprílovou novinářskou kachnu se tedy ujímám své odpovědnosti a veřejně s velkou radostí a úlevou potvrzuji, že pardubický Památník osvobození v Tyršových sadech se bourat nebude. Tento plán vznikl v hlavě sloupkařově, když přemýšlel, jakým způsobem zpracovat téma věčného přepisování, opravování a přesměrovávání dějin.

V čtenářských ohlasech se objevily některé myšlenky, které nutí k zamyšlení. Jeden z čtenářů mi rozhořčeně napsal, že o takto vážných věcech se nesmí žertovat. Ani v zemi Jaroslava Haška, po tolika letech a desetiletích, kdy se absurdní humor mohl zdát jako jediná záchrana před totálním zblbnutím…

Dnešní zaťatost a názorová nesnášenlivost, většinou srovnatelná na obou stranách názorových bariér, humoru a nadsázce skutečně příliš nesvědčí. I to je pro publicistu výzva k tomu, aby i příště namáčel zaostřený brk do rozverného inkoustu.

A ještě jedno místo z čtenářského dopisu budu jen těžko dostávat z hlavy. Podle jedné čtenářky je nezodpovědné takovéto nápady vůbec zveřejňovat, třeba i v aprílovém článku. Někdo by se toho mohl chytnout a pomník skutečně zbourat. Ano, vlastně by mohl. Slova mají někdy váhu, kterou ani nedovedeme domyslet.

Zachovejme si uprostřed vášnivých diskusí vyvolaných pouhými několika slovy, jako třeba těmi vládního zmocněnce Václava Bartušky o upalování zaživa jako o efektivní cestě k zajištění míru a bezpečnosti, nadhled, i když to někdy není jednoduché. Do příštího apríla je ještě daleko.