Vlasovci mezi mlýnskými koly
Lucie KrylováDvacetitisícové vojsko generála Vlasova je opomíjeným aktérem závěru druhé světové války. Lucie Krylová připomíná jejich příhodný osud v kontextu současné snahy polarizovat za každou cenu svůj postoj.
V současné době jsme svědky eskalace napětí v Evropě, zároveň jsme i aktéry polarizace společnosti. Je módou dneška přiklánět se na stranu východu či západu. K blížícímu se výročí sedmdesáti let od Pražského povstání bych ráda vzpomněla na skupinu čítající přes dvacet tisíc ruských vojáků, kteří se příhodně ocitli přímo mezi mlýnskými koly armád obou velmocí.
Osud Vlasovcům nachystal nezáviděníhodnou situaci, kdy na cizím území nenašli ani po jejich obětavosti během Pražského povstání spojence, který by dokázal odvrátit jejich osud. Nabízí se paralela s československými legiemi. Historii píší vítězové. Čechové bojující proti Rakousku-Uhersku jsou dnes oslavováni. Jaký by byl jejich osud, kdyby armády Dohody podlehly a prohrály?
Vlasovci byli vítězi i poraženými, v tomto případě museli zemřít. Na Olšanských hřbitovech jejich památník nenaleznete mezi čestnými hroby vojáků. Masový hrob části z nich (údajně má jít o Vlasovce, kteří se léčili v pražských nemocnicích po zraněních utržených během bojů Pražského povstání, jejich bezmoc proměnili v smrt příslušníci Rudé armády) je osazen nenápadným pomníkem ukrytým mezi běžnými hroby ruských emigrantů.
Mnozí z Vlasovců však nemají připomínku nad svým mrtvým tělem dodnes. Další hromadný hrob se údajně nachází v pražských Jinonicích, na místě, kde měli Vlasovci dělostřelecký oddíl. Na předmostí mostu Barikádníků, na pravém břehu Vltavy se nachází pomník pražských barikádníků od Josefa Malejovského. Figurální pomník spolu s nápisovou deskou jsou obklopeny hustým jalovcem. Mohutná betonová deska nese jen jméno pomníku.
Příběh Vlasovců byl na dlouhou dobu opomíjen. Po únoru 1948 se jejich význam během Pražského povstání bagatelizoval, po sametové revoluci je mezi lidmi stále ještě běžný primitivní antirusismus. Tímto textem a touto fotografií bych jim ráda vzdala hold a to bez ohledu na jejich národnost či výsledek konfliktu.
Ráda bych i vzpomněla na českého historika Stanislava Auského, který sám měl po válce pohnutý osud. Auský se v květnu 1945 stal průvodcem průzkumné čety 2. pluku 1. divize Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. S ní se účastnil bojů proti německým okupantům v Praze a zažil ústup divize na západ. Setkání s ruskými a proti-stalinskými vojáky v roce 1945 jej silně ovlivnilo a také nasměrovalo jeho další zájem.
Vlasovcům věnoval Auský svou publikaci (v exilu vyšla roku 1980, v České republice roku 1992) a připomněl tím jejich osudy. Olšanský pomník vznikl jeho zásluhou. On sám je se svou manželkou pohřben na Olšanech spolu se sto sedmaosmdesáti vojáky. Přičinil se tím i o to, aby na místo byly kladeny květiny.
Neměli bychom tedy zapomínat, že mezi barikádníky Pražského povstání patří čestné místo i Vlasovcům. Každá fotografie či každé připomenutí jejich osudu můžeme brát i jako osobní snahu napravit alespoň pietně křivdy na nich spáchané.
Nenechme vítěze přepisovat minulost, vinni jsou všichni. Vinny jsou i americké jednotky, a to paradoxně svou poslušností. Nejen tím, že uposlechly rozkazu nezasáhnout do bojů Pražského povstání, ale i repatriací členů ROA, kteří se dostali na stranu americké armády a nehledě na jejich prosby byli z velké části posláni do náruče SSSR, kde je čekala kulka nebo gulag. Půjdete-li kolem Olšanských hřbitovů, zeptejte se správce, kde stojí připomínka pozapomenuté minulosti. V zastrčeném koutku hřbitova stojí vedle jejich hrobu i Pomník na památku těch, jejichž hroby se neuchovaly.
Druhá světová válka přichystala Vlasovcům tragický osud. Jejich příběh by neměl být zapomenut. Naopak by měl pokračovat. Nejlépe objektivním zhodnocením jejich působení v samotné válce a oceněním jejich přínosu k událostem Pražského povstání.
A v každém případě nelze popírat, že bez jejich zásahu by Pražské povstání bylo rozdrceno, a Prahu by možná čekal osud Varšavy.
Ale k těm hrobům a památníkům. Jako dítě z Troje (tedy od Mostu Barikádníků) jsem slýchával, že pohřby, počty padlých atd. na místních pomnících -- nevím, jsou tam ještě vůbec někde ty památníčky, anebo vzali za své při rozšiřování silnice? -- zahrnují i Vlasovce. Také se tradovalo, že např. pomník na Mariánských hradbách, kousek nad Letohrádkem, je za Vlasovce (je tam tuším uveden jen počet padlých označených jako rudoarmějci, taky už jsem tam dlouho nešel). Přišlo by mi to docela fér, pohřbít je čestně jako vojáky na té straně, kterou si nakonec zvolili, když bojovali za Prahu.
Vlasovci nepochybně Praze pomohli, ale bylo cílem Němců útočících na Prahu dobýt město nebo si jenom uvolnit cestu k Američanům? Vedení Prahy bylo také svým způsobem mezi mlýnskými koly, když řešili problém, zda záchranou několika set či tisíc životů riskovat svoji politickou budoucnost, či budoucnost vůbec. Američany zase pálil problém Japonska a možných dalších vysokých ztrát, pokud by se do boje na východě nezapojila Rudá armáda.
Vlasovcům můžeme dnes poděkovat nejvíce tím, že se pokusíme rekonstruovat jejich příběh jak nejvěrohodněji je to ještě možné.