Strach z ulice, strach z diskuze

Saša Uhlová

Novináři a publicisté by napříč politickým spektrem měli vést diskuzi o tom, zda se v české společnosti děje něco vážného, nebo se zda jedná o jednu z mnoha vln strachu a nejistot, které po čase zase opadnou.

Když jsem seděla před několika měsíci v novinářském klubu v Tunisu, kladla jsem si otázku, proč taková profesní hospoda nemůže fungovat i v České republice. Místo, kde se můžou setkávat novináři všech možných proudů a názorů, s výjimkou islamistů, kteří by do doupěte, kde se pije téměř výhradně jen pivo, stejně nepřišli, mi připadalo inspirativní a prospěšné. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V novinářském klubu v Tunisu se živě debatuje. Diskutují zde novináři různých názorových proudů. Foto Saša Uhlová, DR

Ani profesní organizace, ke které by se čeští novináři skutečně hlásili, tu není. Syndikát novinářů totiž takovou organizací není, velká část novinářů se syndikátu vysmívá.

Nemáme tedy žádný společný prostor, ani organizaci, zato máme velkou virtuální hospodu na sociálních sítích. Tam se vzájemně urážíme, pomlouváme a blokujeme, protože virtuální komunikace k tomu svádí. Diskuze na internetu sebou přináší řadu nedorozumění, lidé si za obrazovkami svých počítačů dovolí více, než by byli schopni říct názorovému oponentovi do obličeje. Zároveň nevidí, jaký je dopad jejich slov, a nemohou diskuzi podle toho usměrnit. Je to tedy taková horší hospoda a nepomáhá ani to, že v ní občas někdo abstinuje.

Novináři médií hlavního proudu, kterým my na levici říkáme „mainstreamová“ a většinou se u toho posměšně šklebíme, neuznávají většinu pokusů alternativních médií prosadit se na mediálním poli s nesrovnatelně horším zázemím a nižšími prostředky jako novinařinu. O partnerskou diskuzi s námi nestojí a z naší strany to je podobné, jen to jako méně etablovaní nesrovnatelně více řešíme. K čemu by tedy taková diskuze byla vlastně dobrá?

Třeba proto, abychom diskutovali o otázce, jestli se česká společnost fašizuje, nebo nikoli. Je to debata, kterou nemá příliš smysl vést v jednotlivých partičkách, ale měli by se na ni podílet všichni ti, kteří se hlásí k nexenofobní části společnosti, a jsou schopní se ve veřejném prostoru kultivovaně vyjadřovat. V Deníku Referendum se o fašizaci, hnědnutí, tekutém hněvu a podobně, píše už celé roky.

V Respektu naopak vyšel text Erika Taberyho Jsou Češi fašisté?, podle kterého panika evidentně pohlcuje jak ty, kdo se děsí uprchlíků, tak ty, kdo se děsí těch, kteří se děsí. Erik Tabery si všímá, že texty o fašizaci vycházejí především na levicových webech a zastává názor, že by situaci v našem státě spravila lepší informovanost. Text vyšel ještě před demonstrací s šibenicemi, ale vzhledem k tomu, že na ni bylo jen pár set lidí, předpokládám, že se autorův pohled zásadně nezměnil.

Výchozí pozice Deníku Referendum, kde máme tendenci situaci spíše dramatizovat, je jiná než Respektu, kde zas mají tendenci být optimističtí. Téma, které Erik Tabery zdvihl, přesto stojí za diskuzi. Možná si to všichni nepamatují, ale v devadesátých letech minulého století byla situace z hlediska nejzranitelnější skupiny u nás, tedy Romů, v některých ohledech naprosto alarmující. Napadení ze strany neonacistů, nebo prostě jen mladých etnických Čechů, byla častější než dnes. Řada mých romských přátel se tehdy bála jezdit vlakem. Sama jsem se několikrát stala svědkem, nebo i objektem, napadení na ulici, když jsem někam šla třeba s dětmi, o které jsem se starala.

Často se nám taky stalo, že nás někam nechtěli pustit, nebo že nás odmítli obsloužit. Otevřeně rasistických až násilných projevů na ulici bylo tehdy dle mého pozorování víc než dnes. Když jsem se pohybovala po ulici v doprovodu Romů, docela jednoduše jsem se bála, že nás někdo napadne. Dnes se v tomto ohledu cítím lépe.

Výrazně se v tomto ohledu zkultivovalo také vysílání České televize, kde se v devadesátkách říkaly věci, které mi z dnešního pohledu připadají neuvěřitelné. S rozjezdem internetu přibylo štvaní na internetu a v touze po co největší čtenosti se internetové mutace některých médií hlavního proudu podobají bulváru. Přibyly také demonstrace proti Romům, ale v posledních dvou letech jich je zase méně. Objekt nenávisti se totiž vzdálil a lidé řeší více svůj strach z islámu, než nedokonalé soužití s Romy.

Možná má Erik Tabery pravdu a nejedná se o výrazný posun, jsou to spíš vlny, které zas opadnou. Nicméně signálů, že to tak být nemusí, a že se jedná o neblahý trend, je poměrně dost a právě o tom bychom mohli bez urážek a posměšků mezi sebou diskutovat. Máme totiž, byť se to nemusí na první pohled zdát, mnoho společného.

V první řadě nás spojuje vzájemné pohrdání či přehlížení. My si o „babišovinách“, „bakalovinách“, ale i dalších médiích nemyslíme nic dobrého a oni si o nás raději nemyslí nic, nebo to tak aspoň občas působí.

Dále nás spojuje pohrdání těmi, kdo mají strach a veřejně ho deklarují. Označujeme je jako xenofoby, nebo si to o nich aspoň myslíme, a domníváme se, že také s nimi není diskuze možná.

A nakonec nás spojuje strach z ulice. Nikoli z alternativní ulice, kterou pro řadu levicových intelektuálů představují třeba squatteři, nebo pohostinní Romové, nýbrž z té ulice, která má taky strach, jež se může změnit velmi rychle v nenávist. A to platí i pro nás.

V textu Erika Taberyho jsem cítila snahu nepovyšovat se nad obyčejné lidi a projevit pochopení pro jejich obavy. To je za současné situace a vzhledem k úrovni celé debaty víc než sympatické. My na levici zas vysvětlujeme protiromské, nebo protiimigrantské nálady ekonomickou situací lidí a jejich frustrací. Nevím, zda má pravdu spíše Erik Tabery, když říká, že situace není tak vážná, nebo levicoví publicisté, když tvrdí, že za vším je frustrace, což opakují už roky jako mantru. Nebo jestli se třeba nemýlíme všichni a nelžeme si proto, že nás odpuzuje o tom do hloubky přemýšlet.

Dokud si ty diskuze povedeme jen uvnitř svých malých světů, kde si vzájemně rozumíme, a budeme pohrdat všemi ostatními, určitě se nikam neposuneme. Stejně tak z povýšeneckých pozic nemůžeme vést tu nejpotřebnější diskuzi, a to o příčinách a východiscích současné situace. A docela určitě nepoznáme včas, jestli je situace opravdu vážná. 
    Diskuse
    July 7, 2015 v 7.14
    Lidé jsou velmi neklidní, což diskusi ztěžuje
    Při diskusích bývá často problém, že oponent si vás předem někam zařadí (například mezi sluníčkáře ) a potom vám vyvrací názory, které vůbec nemáte, ale mají je podle něj domnělí sluníčkáři. Přitom nevnímá, že je úplně mimo, protože je rozrušen (nejen existencí muslimů, ale i sluníčkářů).
    Lidé si často vytvářejí jakýsi vymyšlený obraz světa - to ani nejsou klasické ideologie, ale něco jako lidové ideologie (hraničící až s konspiračními teoriemi). Třeba vám řeknou, že islám, komunismus a nacismus je v podstatě totéž. Nebo podobné nesmysly, které jim těžko vyvrátite.
    July 7, 2015 v 10.39
    Poločas rozpadu
    Těžko vést všeobecnou diskusi ve společnosti, která se rozpadá.

    Proč by se měli novináři scházet? Nemyslím z hlediska vyššího principu mravního nebo z hlediska potřeb společnosti, ale z vlastních vnitřních pohnutek: Co by mělo vést Erika Taberyho k myšlence: „Teď půjdu do kavárny a báječně si popovídám se Sašou Uhlovou‟? Proč by se měl vůbec někdo scházet?

    Nepostihlo to jen novináře, i spisovatelé už mají Unii http://www.uniespisovatelu.cz/ a Obec http://www.obecspisovatelu.cz/ a nedávno si založili ještě Asociaci http://asociacespisovatelu.cz/

    Z toho vidíme, že nějaká vůle po spolčování by tu byla. Ale jen spolčování se svými, nikdy s jinými. Ne s těmi druhými, do toho jejich spolku bych nikdy nevstoupil, to si radši založím vlastní. Nechceme cizince, nechceme jinověrce, nechceme voliče jiných stran, nechceme autory jiných žánrů. Nechceme jinou barvu kůže, nechceme jiný vkus.

    „Díváme se do vesmíru, a hledáme jen vlastní zrcadlo,‟ napsal Stanisław Lem v románu Solaris. „K čemu je nám nekonečný vesmír?‟ dodal k tomu Andrej Tarkovskij ve stejnojmenném filmu: „Člověk potřebuje člověka.‟

    Dnes se díváme mezi lidi, a hledáme jen vlastní zrcadlo. Potřebuje ještě člověk člověka? Cítím se trochu osaměle ve svém zrcadlovém bludišti, ale vyjít ven mezi lidi, není to nebezpečné?

    Co se to s námi stalo? Je to tím, že jsme se přestali dívat ke hvězdám? Schází dnes to, k čemu nám byl nekonečný vesmír? Anebo jsme se právě s pohledem upřeným do vesmíru odnaučili dívat na lidi?
    JN
    July 7, 2015 v 11.39
    "Do toho jejich spolku bych nikdy nevstoupil, to si radši založím vlastní. CHCEME cizince, CHCEME jinověrce, ... CHCEME jinou barvu kůže, CHCEME jiný vkus."
    Ukázka JINÉ diskuse – Honzovi Macháčkovi:

    "Já jsem navrhoval aspoň milión, aby se jich TAM dostalo. ... To by bylo nádherný, když se TAM navezou různé kultury. Uzavřená kultura v té své slupce začíná zahnívat, je sebestředná, degeneruje. ... Bylo by to prospěšné pro ISLÁMSKOU kulturu, kdyby se TAM navezlo aspoň milión lidí z jiných kultur a s jiným náboženstvím. Kupříkladu jenom TEN EVROPSKÝ ATEISMUS A TO KŘESŤANSTVÍ by trochu zrelativizovalo dominanci ISLÁMSKÉHO náboženství, které TAM v té kultuře každý považuje za úplně automatické, že je to snad dané přírodou, že prostě ISLÁM, RAMADÁN a tak dále, že to prostě patří TAM. ... Myslím, že by to bylo hrozně prospěšný už jenom proto, že by to zrelativizovalo i TY JEJICH VÁLEČNÝ A SEKTÁŘSKÝ KONFLIKTY, KTERÝ TAM JSOU. Protože tím, že VSTŘEBAJÍ strašně lidí, tak BUDOU NUCENÝ orientovat se na dělení se, podílení se. Ne tak stavět společnost na kompetici, NA VÁLKÁCH, ale spíš na přátelství, spolupráci a tak dále. To jsou všechno věci, které by se tím přílivem, tím influxem těch EVROPANŮ změnily a v podstatě by se ty kulturní, náboženské a VÁLEČNÉ hroty začaly trochu otupovat a lidé NA STŘEDNÍM VÝCHODĚ A V AFRICE by si uvědomili, že jsou součástí globálního společenství a ne že se mohou uzavřít za nějaké ploty jak v Severní Koreji a tam si žít ten svůj oddělený kulturní sen, který je čistou fantasmagorií v dnešním globalizovaném světě."

    (Slova napsaná VELKÝM PÍSMEM nejsou součástí původního vyjádření.)
    Původní text:
    "Já jsem navrhoval aspoň milión, aby se jich sem dostalo. ... To by bylo nádherný, když se sem navezou různé kultury. Uzavřená kultura v té své slupce začíná zahnívat, je sebestředná, degeneruje. ... Bylo by to prospěšné pro českou kulturu, kdyby se sem navezlo aspoň milión lidí z jiných kultur a s jiným náboženstvím. Kupříkladu jenom to islámské náboženství by trochu zrelativizovalo dominanci křesťanského náboženství, které tady v té kultuře každý považuje za úplně automatické, že je to snad dané přírodou, že prostě křesťanství, Vánoce a tak dále, že to prostě patří sem. ... Myslím, že by to bylo hrozně prospěšný už jenom proto, že by to zrelativizovalo i ekonomický systém – kapitalistický, který tady je. Protože tím, že vstřebám strašně lidí, tak jsem nucen orientovat se na dělení se, podílení se. Ne tak stavět společnost na kompetici, na soutěžení, ale spíš na přátelství, spolupráci a tak dále. To jsou všechno věci, které by se tím přílivem, tím influxem těch uprchlíků změnily a v podstatě by se ty kulturní, náboženské a ekonomické hroty začaly trochu otupovat a lidé v Čechách by si uvědomili, že jsou součástí globálního společenství a ne že se mohou uzavřít za nějaké ploty jak v Severní Koreji a tam si žít ten svůj oddělený kulturní sen, který je čistou fantasmagorií v dnešním globalizovaném světě."
    (Rozhovor Jana Čulíka s vysokoškolským učitelem a filozofem Milanem Kohoutem http://www.blisty.cz/art/78030.html od 11. minuty záznamu)

    Jaké jsou asi motivy pana Kohouta? Je to soucit s trpícími, nebo nenávist ke "své" kultuře a snaha ji "opravit" podle svých receptů, plánovat všem ostatním jejich životy, prosazovat globalistickou ideologii? Vlastní pýcha při tom ovšem reflektována není.
    JN
    July 8, 2015 v 9.45
    Selhání intelektuálů, jako obvykle (dovádí ostatní k zuřivosti).
    Rozdíl mezi intelektuálem a racionálně myslícím člověkem je ten, že intelektuál si představuje, jací by lidé správně měli být, zatímco racionálně myslící člověk nesní o ideálním stavu, ale počítá s realitou a snaží se i v těchto podmínkách dosáhnout co nejideálnějších výsledků.
    Právě tento požadavek intelektuála na ideální lidské vlastnosti ostatní společnost nesmírně provokuje a dovádí některé možná k zuřivosti, neboť intelektuál zde sám sebe jaksi samozřejmě dává ostatním za vzor a říká: "Polepšete se a buďte jako Já!" Přičemž z perspektivy okolí je obyčejně nesmírně dobře vidět, že "nikdo není dokonalý", ani ten, kdo to o sobě jaksi mlčky "skromně" předpokládá.
    Východiskem by snad mohlo být nedopouštět se "jaksi mimochodem" toho hodnocení: "Mé názory jsou v pořádku, ale co se to stalo s ostatní společností?"
    JN
    July 9, 2015 v 8.43
    "Nikdo neodpovídá."
    "Mají asi strach z diskuse, nebo ta planeta není obydlená.Zavolejte palubního revolucionáře, ať udělá rozbor vyzařovaného názorového spektra!"
    "Palubní revolucionář se válí dole v genderbaru s děvkama. Je úplně namol."
    "Kolikrát já jim na tý kádrovce říkal, že ten chlap je nespolehlivej! Ale voni tam na to úplně s....! Voni ho eště vobhajovali, že prej je to styl revoluční práce!? Že prej tim dělá z voportunistický inertní masy revoluční těleso, který si je vědomý svý dějinný úlohy... Tak co je s tim rozborem? Co je to před náma za těleso?! Revoluční nebo inertní? K...., tak proberte z hybernace aspoň evolucionáře, ale ne na dlouho, nebo nám tady z toho udělá kůlničku na dříví!"
    "Kapitáne, spektrometr vyhodnotil to neznámé těleso jako planetu intelektuálů."
    "Intelektuálů? ... Co to je? ... Aha, ... Tak to sme k.... v rejži!!! Co je s tim revolucionářem? Už je při smyslech?"
    "Má pořád kocovinu. Jak jsme posledně dělali ten velkej revoluční vývojovej skok tam na tý planetě... No někdy v říjnu to bylo.. ne, vlastně začátkem listopadu, tak vod tý doby je furt v lihu, ňák se mu to tam tehdy vymklo... A co třeba zkusit teďka toho Žižeka?"
    "No vidíte, že nejste úplně blbej. Ale nejdřív proveďte přepodstatnění staré oportunistické inertní masy v revoluční těleso vědomé si své dějinné úlohy, pak rozpusťte lid, zvolte si jiný a až nakonec do nich naperte toho Žižeka! To by v tom byl čert, aby to teďka nezafungovalo!"

    (Text vychází v rámci projektu na integraci intelektuálů.)
    July 9, 2015 v 9.32
    Jaká odlišnost je už moc velká na to, aby spolu lidé mohli mluvit?
    V tuniském novinářském klubu se scházejí lidé, kteří buď pijí pivo nebo jim nevadí sedět s lidmi, kteří pijí pivo. Islamisti tam nechodí, asi proto, že by chtěli pivo zakázat. Možná je to pivo podobným vyjádřením rozdělení společnosti jako byly dlouhé vlasy u mužů v sedmdesátých letech 20. století u nás.Vlasatí mohli mluvit s těmi krátce ostříhanými, kteří dlouhé vlasy nezavrhovali, ale ne s těmi, kteří je zakazovali. Krátce ostříhaní sympatizující s vlasatými mohli mluvit se zakazovači vlasů, ale ne otevřeně, zakazovači byli nebezpeční, při takovém rozhovoru bylo samozřejmé, že nevíme, co si ten druhý myslí doopravdy.

    Jak je to dnes u nás? Před časem byl zde v DR článek o rozhodnutí přestat číst Respekt: autor byl mnohými pochválen. Erik Tabery se svého času účastnil diskusí v DR, pak toho nechal, možná proto, že zde byl vystaven dost drsným osobním útokům, v podstatě byl označen za člověka, se kterým nemá smysl mluvit.

    Když se na náměstích objevují šibenice, by možná stálo za to zvážit, zda nejsme v situaci, kdy je lepší mluvit alespoň se všemi, kdo nechtějí nikoho věšet.
    ..."
    (Text vychází v rámci projektu na integraci intelektuálek a intelektuálů.)
    Pane Nusharte, tím člověkem "snícím o ideálním stavu a vnucujícím tuto svou představu ostatním" - nebyl někým takovým například takový Ježíš Kristus?

    Kdyby Ježíš byl čirým realistou snažícím se "dosažení ideálních výsledků" v rámci této reality - pak by asi nemusel utrpět smrt na kříži, ale dneska by o něm nejspíše vůbec nikdo nevěděl.
    JN
    July 10, 2015 v 2.50
    Josefu Poláčkovi
    Nikde jsem si v evangeliích nevšiml žádného náznaku, že by Ježíš Kristus podléhal nějakému snění, tedy například snění o krásné ale nejisté budoucnosti. Nevím tedy, jestli mohl o čemkoliv snít, jako člověk asi ano.
    "Vnucování" čehokoliv (představ?) ale předpokládá určitou míru násilí, nepřímo úměrnou ochotě toto vnucované přijmout. Slova "vnucovat svou představu ostatním" bych tedy v souvislosti s činností Ježíše Krista asi nepoužil, přestože třeba z hlediska farizeů možná to slovo "vnucování" určité opodstatnění mělo. Ani v tomto případě ale o "vnucování" asi nešlo, jednalo se spíše o ohrožení jejich sebepojetí.

    Zdá se mi, že křesťanství narozdíl třeba od budhismu neklade důraz na zdokonalování člověka, ale na jeho vztah k Bohu. Dobře to ilustruje známý požadavek, abychom viděli Krista v každém trpícím člověku, v uprchlíkovi, v každém svém bližním. I sami v sobě. Nikoliv ovšem v tom smyslu, že se budeme za něj považovat, ale v tom smyslu, že naše důvěra v něj bude větší, než náš strach z neznáma, že otevřeme své srdce. Ten vztah důvěry nikterak nevybízí člověka k tomu, aby odložil rozum jako nepotřebnou věc, i rozum je velmi dobrým prostředkem k vytváření toho vztahu pokud se ovšem sám nestane předmětem zbožštění.
    Křesťanství tedy neklade požadavek dokonalosti na chybujícího člověka, ideálem křesťanství je dokonalý vztah k Bohu, který se promítá i do vztahu k bližním. Zdá se mi to tedy být spíše "dosažením ideálních výsledků v rámci reality" než "sněním o ideálním stavu a o ideálním člověku a vnucováním této představy ostatním".
    Nejsem si jist, zda jsem Vás správně pochopil, co mě však na Vašem příspěvku překvapilo je přirovnání činnosti Ježíše Krista k působení intelektuála v současné společnosti :-).
    JP
    July 10, 2015 v 13.56
    Dokonalý ideál a cesty k němu
    Tedy pane Nusharte, musím přiznat že jsem při psaní mého textu poněkud uvažoval o tom, je-li přípustné Ježíše z Nazaretu vsadit do skupiny intelektuálů. - Na jedné straně asi sotva, neboť byl podle všeho stavebním dělníkem. Na straně druhé však byl gramotný a vyznal se v tóře - což ho v té době automaticky řadilo do řad vzdělanců. Takže, spíš bych se přece jenom přikláněl k tomu, spatřovat ho jako "intelektuála".

    To "vnucování ideálního stavu" - to je ovšem velice problematická záležitost, bezpochyby. Záleží na tom, jak se na to podíváme.

    Svým způsobem každý z nás "vnucuje" svůj názor, svůj pohled na svět těm ostatním. Navzájem se střetáváme v diskuzích, svůj názor se snažíme protlačit, v lepším případě pomocí argumentů. A co třeba takoví rodiče? Ti přece také mají svou představu o "ideálním dítěti", kterou se snaží svou výchovou realizovat. A to - ze strany dítěte - mnohdy samozřejmě "nátlakem".

    Samozřejmě. ten "nátlak" ze strany Ježíše vůči příslušníkům jeho národa nebyl v tom smyslu, že by jim něco závazně přikázal; on ovšem vůbec nebyl v takové pozici, aby měl k něčemu takovému reálné prostředky.

    Nicméně, jeho postoj vůči jeho okolí byl víceméně naprosto dominantní a nekompromisní: buďto se budete chovat řádně - tedy tak jak já vám to kážu - anebo přijdete do pekla! Což byl v oněch hluboce religiózních dobách nátlak už opravdu velice masivní.

    Není sebemenší pochyby o tom: Ježíš m ě l svou představu ideálního stavu; a tuto svou představu se snažil prosadit do hlav a myslí svých soukmenovců, a to vší mocí které byl jenom schopen.

    Ten rozdíl mezi těmi dvěma variantami, o které se zde jedná, je tento: v prvním případě se přichází právě s tou představou onoho "ideálního stavu", a činí se vše pro to, tento ideální stav uvést v realitu.

    Zatímco ve druhém případě se řekne, ach člověk přece nikdy nebude dokonalý, tak se s tím smiřme, a snažme se toho člověka jenom tak trochu částečně zlepšovat, v rámci možného.

    V tomto smyslu byl Ježíš skutečně vizionář, nikoli realista. On věřil na "Království Boží", a na jeho příchod, na jeho reálnou existenci na zemi; a toto Království Boží se snažil ze všech svých sil uskutečnit. Ježíš nebyl v žádném případě onen "realista" snažící se jenom o dosažení možného. Ježíš byl maximalista, žádal všechno. A proto také tak tvrdě narazil, právě na tu realitu.

    -------------------------------------------

    Ale mimochodem zde přišla řeč na jedno zcela centrální téma křesťanství: c o je vlastně samotným jádrem křesťanství?

    Vy, pane Nusharte, míníte, že tímto jádrem není samotná dokonalost, nýbrž "dokonalý vztah k Bohu". Právě v tomto bodu bych ale základní poselství křesťanství viděl přesně opačně. - Nutno ovšem podotknout: křesťanství původního, tedy křesťanství samotného Ježíše - ne toho, co se z něho (křesťanství) postupem časů vyvinulo.

    Kdyby jádrem křesťanství měl být "dokonalý vztah k Bohu" - pak by si Ježíš vůbec nemusel dávat práci s tím, něco nového kázat a prosazovat. Ten "dokonalý vztah k Bohu" byl dán už v judaismu; sotva v té době existovalo jiné náboženství, které by natolik intenzivním způsobem uctívalo Boha, kdy Bůh by byl natolik aktuálně přítomen v každodenním životě.

    Přesně naopak, poselství Ježíše bylo daleko spíše "civilní": totiž niterný mravní přerod samotného člověka. Ježíšovi se v prvé řadě jednalo o člověka; nikoli o Boha.
    + Další komentáře