Když jsem seděla před několika měsíci v novinářském klubu v Tunisu, kladla jsem si otázku, proč taková profesní hospoda nemůže fungovat i v České republice. Místo, kde se můžou setkávat novináři všech možných proudů a názorů, s výjimkou islamistů, kteří by do doupěte, kde se pije téměř výhradně jen pivo, stejně nepřišli, mi připadalo inspirativní a prospěšné. 

↗

V novinářském klubu v Tunisu se živě debatuje. Diskutují zde novináři různých názorových proudů. Foto Saša Uhlová, DR

Ani profesní organizace, ke které by se čeští novináři skutečně hlásili, tu není. Syndikát novinářů totiž takovou organizací není, velká část novinářů se syndikátu vysmívá.

Nemáme tedy žádný společný prostor, ani organizaci, zato máme velkou virtuální hospodu na sociálních sítích. Tam se vzájemně urážíme, pomlouváme a blokujeme, protože virtuální komunikace k tomu svádí. Diskuze na internetu sebou přináší řadu nedorozumění, lidé si za obrazovkami svých počítačů dovolí více, než by byli schopni říct názorovému oponentovi do obličeje. Zároveň nevidí, jaký je dopad jejich slov, a nemohou diskuzi podle toho usměrnit. Je to tedy taková horší hospoda a nepomáhá ani to, že v ní občas někdo abstinuje.

Novináři médií hlavního proudu, kterým my na levici říkáme „mainstreamová“ a většinou se u toho posměšně šklebíme, neuznávají většinu pokusů alternativních médií prosadit se na mediálním poli s nesrovnatelně horším zázemím a nižšími prostředky jako novinařinu. O partnerskou diskuzi s námi nestojí a z naší strany to je podobné, jen to jako méně etablovaní nesrovnatelně více řešíme. K čemu by tedy taková diskuze byla vlastně dobrá?

Třeba proto, abychom diskutovali o otázce, jestli se česká společnost fašizuje, nebo nikoli. Je to debata, kterou nemá příliš smysl vést v jednotlivých partičkách, ale měli by se na ni podílet všichni ti, kteří se hlásí k nexenofobní části společnosti, a jsou schopní se ve veřejném prostoru kultivovaně vyjadřovat. V Deníku Referendum se o fašizaci, hnědnutí, tekutém hněvu a podobně, píše už celé roky.

V Respektu naopak vyšel text Erika Taberyho Jsou Češi fašisté?, podle kterého panika evidentně pohlcuje jak ty, kdo se děsí uprchlíků, tak ty, kdo se děsí těch, kteří se děsí. Erik Tabery si všímá, že texty o fašizaci vycházejí především na levicových webech a zastává názor, že by situaci v našem státě spravila lepší informovanost. Text vyšel ještě před demonstrací s šibenicemi, ale vzhledem k tomu, že na ni bylo jen pár set lidí, předpokládám, že se autorův pohled zásadně nezměnil.

Výchozí pozice Deníku Referendum, kde máme tendenci situaci spíše dramatizovat, je jiná než Respektu, kde zas mají tendenci být optimističtí. Téma, které Erik Tabery zdvihl, přesto stojí za diskuzi. Možná si to všichni nepamatují, ale v devadesátých letech minulého století byla situace z hlediska nejzranitelnější skupiny u nás, tedy Romů, v některých ohledech naprosto alarmující. Napadení ze strany neonacistů, nebo prostě jen mladých etnických Čechů, byla častější než dnes. Řada mých romských přátel se tehdy bála jezdit vlakem. Sama jsem se několikrát stala svědkem, nebo i objektem, napadení na ulici, když jsem někam šla třeba s dětmi, o které jsem se starala.

Často se nám taky stalo, že nás někam nechtěli pustit, nebo že nás odmítli obsloužit. Otevřeně rasistických až násilných projevů na ulici bylo tehdy dle mého pozorování víc než dnes. Když jsem se pohybovala po ulici v doprovodu Romů, docela jednoduše jsem se bála, že nás někdo napadne. Dnes se v tomto ohledu cítím lépe.

Výrazně se v tomto ohledu zkultivovalo také vysílání České televize, kde se v devadesátkách říkaly věci, které mi z dnešního pohledu připadají neuvěřitelné. S rozjezdem internetu přibylo štvaní na internetu a v touze po co největší čtenosti se internetové mutace některých médií hlavního proudu podobají bulváru. Přibyly také demonstrace proti Romům, ale v posledních dvou letech jich je zase méně. Objekt nenávisti se totiž vzdálil a lidé řeší více svůj strach z islámu, než nedokonalé soužití s Romy.

Možná má Erik Tabery pravdu a nejedná se o výrazný posun, jsou to spíš vlny, které zas opadnou. Nicméně signálů, že to tak být nemusí, a že se jedná o neblahý trend, je poměrně dost a právě o tom bychom mohli bez urážek a posměšků mezi sebou diskutovat. Máme totiž, byť se to nemusí na první pohled zdát, mnoho společného.

V první řadě nás spojuje vzájemné pohrdání či přehlížení. My si o „babišovinách“, „bakalovinách“, ale i dalších médiích nemyslíme nic dobrého a oni si o nás raději nemyslí nic, nebo to tak aspoň občas působí.

Dále nás spojuje pohrdání těmi, kdo mají strach a veřejně ho deklarují. Označujeme je jako xenofoby, nebo si to o nich aspoň myslíme, a domníváme se, že také s nimi není diskuze možná.

A nakonec nás spojuje strach z ulice. Nikoli z alternativní ulice, kterou pro řadu levicových intelektuálů představují třeba squatteři, nebo pohostinní Romové, nýbrž z té ulice, která má taky strach, jež se může změnit velmi rychle v nenávist. A to platí i pro nás.

V textu Erika Taberyho jsem cítila snahu nepovyšovat se nad obyčejné lidi a projevit pochopení pro jejich obavy. To je za současné situace a vzhledem k úrovni celé debaty víc než sympatické. My na levici zas vysvětlujeme protiromské, nebo protiimigrantské nálady ekonomickou situací lidí a jejich frustrací. Nevím, zda má pravdu spíše Erik Tabery, když říká, že situace není tak vážná, nebo levicoví publicisté, když tvrdí, že za vším je frustrace, což opakují už roky jako mantru. Nebo jestli se třeba nemýlíme všichni a nelžeme si proto, že nás odpuzuje o tom do hloubky přemýšlet.